DR. YALOM - 9. října

Ginny dnes přišla v relativně dobrém stavu. Žádné záplaty na šatech, vlasy si snad i přičísla, v její tváři se zdálo být méně vyrážky a mnohem více soustředění. S jistými rozpaky mi vyprávěla, že ten můj nápad, aby platila za sezení písemnými záznamy spíše než penězi, jí dodal novou chuť do života. Zpočátku byla nadšená, ale pak se jí podařilo ten optimismus nahlodat tím, že před druhými lidmi pronášela sarkastické vtípky na svůj účet. Když jsem se jí zeptal, co to bylo za vtípky, řekla, že naše zápisky pravděpodobně vydám pod názvem „Rozhovory s ambulantním katatonickým pacientem“. Chtěl jsem vyjasnit podmínky, a tak jsem ji ujistil, že cokoli napíšeme, bude naším společným vlastnictvím, a jestli něco vydáme, uděláme to společně. Řekl jsem jí, že je to předčasné a že jsem na to ještě ani nepomýšlel (to je lež, protože onehdy jsem si pohrával s letmou představou, že ten materiál vydáme).

Pak jsem se pokusil věci trochu uspořádat, abychom jen tak bezcílně netápali v mlze, což bývalo pro čas strávený s Ginny velmi typické. Na čem chtěla se mnou v terapii pracovat? Kam se chtěla „vydat“? Odpověděla tím, že svůj současný život charakterizovala jako všeobecně prázdný a beze smyslu. Jejím nejtíživějším problémem jsou potíže se sexem. Naléhal jsem, aby byla konkrétnější, a ona uvedla, že se nikdy nedovede uvolnit v okamžiku, kdy cítí, že už je na pokraji orgasmu. Čím více hovořila, tím více ve mně vyvolávala vzpomínku na rozhovory, které jsem nedávno vedl s Viktorem Franklem (významným existenciálním analytikem). Ginny tráví spoustu času myšlenkami na sex. A když jej pak praktikuje, ptá se sama sebe, co může udělat, aby se uklidnila, že nakonec potlačí veškerou spontánnost. Přemýšlel jsem, jak bych jí mohl pomoci s dereflexí, a nakonec jsem přišel s naprosto nenápaditým „jen kdybyste se nějak dokázala dereflektovat“. Připomínala mi stonožku z jedné dětské knížky, které když řekli, aby dávala pozor, jak chodí, tak už nedokázala těch svých sto párů nohou koordinovat.

Když jsem se Ginny zeptal, jak se jí dnes daří, mluvila o tom, jak je její čas prázdný, počínaje prázdnotou při ranním psaní, která vyústila do prázdnoty po zbytek dne. Podivoval jsem se spolu s ní, proč je psaní tak prázdné a co jí dodává smysl života. Další ozvuky Viktora Frankla! Nedávná četba nebo rozhovory s jinými terapeuty se mi teď tak často vkrádají do terapie, že si připadám jako chameleon bez jakékoli vlastní barvy.

Později se to stalo znovu. Poznamenal jsem před ní, že celý její život se odehrává na pozadí jemné hudby sebeodříkání. Zaslechl jsem ozvěnu toho, co mi kdysi před lety řekl jeden analytik-kleinián*, když jsem zvažoval, že k němu vstoupím do analýzy: že by se analýza odehrávala na pozadí hudby mého skepticismu vůči jeho pozici.

Tenoučkým hláskem o sobě Ginny dále hovořila jako o člověku, kterému chybí jak energie, tak nasměrování. Prázdnota ji přitahuje jako magnet a ona ji nasaje a přede mnou ji vyplivne. Člověk by si myslel, že v jejím životě neexistuje nic než nicota. Například popisovala, že poslala nějaké své příběhy do časopisu Mademoiselle a že z redakce dostala povzbudivý dopis. Když jsem se jí zeptal, kdy ten dopis dostala, řekla mi, že to bylo teprve před pár dny. Poznamenal jsem, že podle apatického tónu jejího hlasu se to klidně mohlo stát před lety. Stejně tak mluví o Evě, své dobré kamarádce, nebo o Karlovi, svém chlapci, se kterým žije. Uvnitř Ginny žije malý démon, který ji obírá o smysl a potěšení při všem, co Ginny dělá. Ginny má zároveň sklony k sebepozorování a k romantickému ztragičťování svého údělu. Myslím, že si pohrává s myšlenkou, že jednou bude jako Virginia Woolf, naplní si kapsy kamením a odkráčí do oceánu.

Její očekávání vůči mně jsou tak nerealistická, natolik si mě idealizuje, že až ztrácím odvahu, někdy i pociťuji beznaděj, že s ní nikdy doopravdy nenavážu kontakt. Ptám se sám sebe, jestli ji nevykořisťuji, když ji žádám, aby psala tyhle zprávy. Možná že ano. Zdůvodňuji to tím, že ji to aspoň donutí k psaní, a mám opravdu silný pocit, že po půl roce, až si ty poznámky vyměníme, vzejde z toho něco dobrého. Pokud nic jiného, Ginny mě bude muset začít vidět v jiném světle.

GINNY - 9. října

Určitě musí existovat způsob, jak vyprávět o sezení a přitom přesně neopakovat, co se stalo, a neokouzlovat sebe i vás. Přišla jsem se svým očekáváním, ale své myšlenky jsem zaměřovala hlavně na změnu časového rozvrhu. S touto neodkladnou myšlenkou jsem sezení začala i skončila. Zbytečně jsem se trápila a nic neprožívala.

Zpočátku jsem se ve vaší pracovně cítila jako amatér. Ptal jste se mě, co máme na programu, co chci, aby se odehrálo. Mám už dlouho ve zvyku na otázky neodpovídat nebo je nebrat vážně. Nikdy svůj mozek nepoužívám a neposílám dále než do přítomnosti, kromě případů, kdy se oddávám fantaziím. Nedovoluji mu, aby měnil či formoval skutečnost – jen komentuje její průběh. Ale vaše dotíravost, když jste se stále dokola vyptával: „No, co to znamená, že vaše psaní není k ničemu?“ mě nakonec otrávila. Bylo to jako odpočítávání při zápasu. Věděla jsem, že v tom okamžiku musím vstát a něco říct, nebo bude po všem. Když jste tu otázku zopakoval třikrát nebo čtyřikrát, řekla jsem: „Cítím asi tolik, že to není psaní, ale mé vnitřní odsuzování, co k ničemu nevede, co stále ukazuje na nulu a při potlesku či kritice se lehce vychyluje oběma směry.“ Nikdy jsem nepřiznala, když jsem o Karlovi a o sobě mluvila takovým neradostným hlasem, že naše ráno v neděli i v pondělí bylo nádherné, se spoustou něžností a hravosti. Proč jsem o sobě malovala nepravdivý obrázek? (Oblíbená výtka mého otce: „Ginny, celý život se jen shazuješ.“) Ale proč bych nemohla přijít a říct vám nějaké dobré zprávy, zvlášť když vím, že je rád uslyšíte?

Když jsem s vámi mluvila, uvědomovala jsem si, že se snažím vzpomenout, co jsem vám říkala předtím. Nechtěla jsem se při tomto sezení opakovat. Ale nakonec si myslím, že jsem se opakovala.

Nechtěla jsem k vám přijít a mluvit o sexu, protože to vždycky zní jako od Ann Landers a tak dospělácky a neosobně. A kromě toho, sex pro mě není důležitý tím, že je někdy dobrý, jindy špatný, ale okamžitě následující odvetou. Oním okamžikem, kdy se nenávidím a bojím se trestu a uznání od někoho druhého a snažím se vypořádat se s naprostou temnotou a se svědomím.

Když jste s takovým klidem použil to slovo „dereflektovat“, to se mi hodně líbilo. (To slovo jsem ještě ten den použila ve třech vtipech.) Vzala jsem si to k srdci a byla jsem ráda, že ode mě chcete víc než jen popisy a docházku. Ke konci sezení, když jsem mluvila o Sandy, mé dávné kamarádce, která spáchala sebevraždu, a o svém hněvu vůči rodičům, kteří poslouchají psychiatry jen tehdy, když jim něco předepíšou, pociťovala jsem hněv, aniž bych si to uvědomovala. Když to přešlo, cítila jsem se smutná a klidná a otevřená. Prožívala jsem lehký pocit, jako příjemné šimrání, když dítě sní o sexu.

Pak jste prohlásil, že sezení je u konce. Kdykoli cítím, že to přijde, začnu být opět nejistá. Slunce, na kterém jsem se vyhřívala, má zajít za mrak. Neohrabaná psychiatrická parlamentní procedura, jak se zbavit pacienta. „A hodilo by se vám to ve dvě hodiny?“ zeptal jste se, což se mi nehodilo, ale v té chvíli mi to nedošlo. Teprve cestou domů jsem měla čas si to přebrat a udělat z toho velkovýrobu variant.

Tehdy jsem se rozhodla, že se při zapisování sezení nebudu příliš přemáhat, že nechám styl, aby se vyvinul tak, jak se vyvíjejí mé vjemy a prožitky. Vzdala jsem to, ještě než jsem začala psát tohle. Na sezení jsem se cítila jako vyčerpaný člověk, který čte a čte jen ze zvyku, který zírá jen na tiskařskou formu, a ne na plynutí slov. Včera, jako téměř vždycky, jsem byla tak ostýchavá, přilepená ke své vnější, povrchní konstrukci toho, co musím říct, jaká musím být. Recitovala jsem před zrcadlem. Před jedním zrcadlem, kterého by nebylo škoda, kdyby se rozbilo. (Nemluvím ale bojovně. Jen další hloupé řeči.)

Řekl jste, že chcete slyšet jen to, co se stalo na našich sezeních. Zprvu se mi to zdálo omezující, a pak příjemné, protože se tím odsekne zástin hustého listoví. A přečtete si to až za půl roku, což znamená, že sezení nebudou kritikou psaní a spása nebude ve slovech. A pak později mi došlo, že jste řekl „šest měsíců“, což je příjemná půlroční záruka.