Termín nenásilná komunikace se zříká jazykového násilí. Často však vyvolává podráždění a rodiče říkají, „To my nepotřebujeme, my se v naší rodině nebijeme.“ Z tohoto důvodu také můžeme hovořit o komunikaci či jazyku, který prospívá mezilidským vztahům. Tato řeč nám pomáhá utvářet vztahy tak, abychom si vzájemně prospívali a zůstávali přáteli. A to i tehdy, když dojde ke konfliktům. A ke konfliktům nutně dochází, a to tím více, čím blíže k sobě lidé žijí. 

I vaše děti se tomuto jazyku naučí a půjde jim to snadno a hravě – stejně jako se od nás učí i jiným věcem. A to zase udělá radost vám. Může se potom stát, že budete křičet: „Tady se už zase všechno povaluje“ a vaše dítě s klidem pronese: „Mami, ty jsi vzteklá, protože potřebuješ mít doma pořádek?“

S pomocí knihy Ale já chci tohle, mami se naučíte místo křiku: „Vypni už konečně to rádio!“ reagovat tak, aby vaše sdělení obsahovalo tři prvky: posouzení toho, co dítě udělalo, můj pocit, když toto chování pozoruji, a důsledky, které z toho pro mě vyplývají. „To rádio je zapnuté, je pro mě moc nahlas, jsem z toho nervózní, jelikož potřebuji pozornost na práci, a to se mi podaří, když se to rádio vypne. Vypni prosím to rádio.“

Takhle nějak to synovi řekla sama autorka knihy při další příležitosti. Byla naprosto překvapená, když se na ni ohromeně podíval, vzal si sluchátka a pronesl: „To je zvláštní, já se při hudbě soustředím dobře. Když to ty neumíš, vezmu si sluchátka, ty se pak budeš moct soustředit a já můžu dál poslouchat hudbu.“

„Pochopila jsem, že mi druhý člověk dokáže lépe naslouchat, když budu mluvit o svých potřebách, a nikoli o negativních důsledcích, které jeho chování vyvolává. Byla jsem nadšená spolupracujícími reakcemi dětí.“

Dr. med. Britta Hahn je praktická lékařka, homeopatka, psychoterapeutka a matka čtyř dětí. Žije a pracuje v německém Villingen-Schwenningen, kde spoluzaložila lesní školku a poblíž i domov pro sociální integraci lidí v krizi. Přednáší a vede semináře. Na knize se autorsky podílela i farářka Ulrike Frey. 

Ukázka:

Vůle rodičů a vůle dětí

Jedna maminka telefonovala kamarádce a přitom si plačtivě stěžovala: „Vůbec nevím, co mám dělat, nemůžu se dostat ven z domu. Tom se nechce oblékat. Přitom toho musím tolik zařídit, a dokud se nenechá obléknout, nemůžu vyrazit. Co jsem si to pořídila za obludu. V žádném případě už nechci další děti!“ 

Co řeknete, změní váš svět, tvrdí autor konceptu nenásilné komunikace

Tomovi jsou tři roky. Tři týdny předtím chtěla jet rodina na dovolenou, ale po třech dnech se vrátili, protože Tom to chtěl.

V této rodině se rovnováha mezi životním prostorem rodičů a dítěte dostala na dokonale šikmou plochu. Svůj životní prostor tady má jen dítě. Dítěti se dostává neomezené svobody, což odpovídá antiautoritářské výchově. Dítě chce a rodiče vyplňují jeho dětskou vůli.

Jiná paní mi jednou řekla: „Já prostě nemůžu říct ‚Já chci‘. V dětství jsem se naučila, že když něco chci, tak to musím někomu vzít. To u mě funguje dodnes. Starám se pořád jen o druhé lidi a sama jsem až na posledním místě. Jako dítě jsem slýchala od rodičů i od učitelů: ‚Nemysli jen na sebe a přestaň neustále prosazovat svou vůli! “

V rodině, kde tato žena prožila dětství, byla mezi životním prostorem rodičů a dítěte rovněž šikmá plocha. Dítě tu nesmělo vyplnit svůj životní prostor. Tato paní žila jako dítě v prostředí, kde se používal autoritářský výchovný styl: Rodiče chtějí a dítě musí plnit jejich vůli.

Každý člověk potřebuje vlastní vůli

Všichni živí tvorové mají potřeby, které chtějí naplnit. Emoce slouží ke zjištění, zda jsou potřeby právě uspokojené, či nikoli. Negativní emoce jako strach a zoufalství poukazují na to, že potřeby chtějí být uspokojeny, zatímco pozitivní emoce jako radost a vděčnost jsou známkou uspokojených potřeb. Všechny živé bytosti se snaží dosáhnout stavu, kdy jsou potřeby uspokojené, jelikož si chtějí užívat života.

Na začátku si povšimnete neuspokojené potřeby. Pouhé vědomí o nedostatku však k jeho odstranění nestačí. K tomu je zapotřebí čin a k realizaci činu potřebujeme vůli. Schopnost vytrvat při dosahování cíle je síla vůle, která dokáže překonat i nesnáze na cestě.

Žák se rozhodne, že si po ukončení základního vzdělání udělá maturitu. Maturita může uspokojit jeho potřebu vzdělání, jelikož představuje vstupenku na univerzitu. Nestačí chtít udělat maturitu. Navíc je zapotřebí síla vůle žáka sednout si a učit se a mnohdy také odložit jiné potřeby, třeba hry a společnost kamarádů.

PROHLÉDNĚTE SI: Klíčová kniha Marshala Rosenberga Nenásilná komunikace

Síla vůle je spojením mezi neuspokojenou potřebou a příslušným činem, který vede k cíli. Malé dítě bude nejprve používat svou vůli pro krátkodobé cíle, které uspokojí jeho tělesné pohodlí. Děti říkají: „Chci napít“ nebo „Chci panenku,“ a už když to říkají, pohybují se (síla vůle) směrem k místu, kde se podle nich požadované věci nacházejí.

Teprve s přibývajícím věkem se dítě naučí stále více prodlužovat časový úsek k dosažení cíle. Roční dítě potřebuje vodu okamžitě, jakmile má žízeň, zatímco čtyřleté dítě už dokáže počkat, až svou sklenici dostane mladší sourozenec.

Napjaté očekávání dospělého člověka vede k rozvoji schopnosti využívat sílu své vůle pro uspokojování potřeb, které daleko překračují vlastní touhu a poslouží teprve příští generaci. Díky tomu mohla nositelka Nobelovy ceny Wangari Maathaiová z Keni sázet stromy, jež v budoucnosti pozitivně ovlivní regionální klima.

Knihu Ale já chci tohle, mami koupíte na e-shopu Portálu