V čem tkví ústřední článek umožňující spojit všechny jednotlivé zvláštnosti dětského myšlení? Tkví, z hlediska základní Piagetovy teorie, v egocentrismu dětského myšlení. To je základní nerv celého jeho systému, základní kámen celé jeho stavby.

[…]

Musíme se tedy i my především podívat, v čem tento egocentrický charakter dětského myšlení spočívá a jak je spojen se všemi ostatními zvláštnostmi, které dohromady vytvářejí kvalitativní specifičnost dětského myšlení ve srovnání s myšlením dospělého člověka. Piaget definuje egocentrické myšlení jako přechodnou, mezistupňovou formu myšlení, jež z hlediska genetického, funkčního a strukturního stojí mezi autistickým myšlením a zaměřeným rozumovým myšlením. Je to tedy přechodný stupeň, spojující genetický článek, mezistupňový výtvor v historii vývoje myšlení.

Toto rozlišení rozumového nebo zaměřeného myšlení a myšlení nezaměřeného, které Bleuler navrhl nazývat autistickým myšlením, přejímá Piaget z teorie psychoanalýzy. „Zaměřené myšlení,“ říká, „je uvědomované, tj. směřuje k cílům, které se jasně jeví rozumu toho, kdo myslí. Je rozumné, tj. přizpůsobené skutečnosti, a snaží se na ni působit. Obsahuje pravdu nebo omyl, je vyjádřeno řečí.

Autistické myšlení je podvědomé, tj. cíle, ke kterým směřuje, nebo úkoly, které si klade, nejsou představovány ve vědomí. Nepřizpůsobuje se vnější skutečnosti a vytváří si samo pro sebe zdánlivou skutečnost nebo skutečnost snů. Směřuje nikoli k zjištění pravdy, nýbrž k uspokojení přání, a zůstává čistě individuální. Jako takové nemůže být bezprostředně vyjádřeno řečí, projevuje se především obrazně, a aby mohlo být sdělitelné, musí se uchylovat k nepřímým prostředkům a působit pomocí symbolů a mýtů na city, jimiž je usměrňováno.“ [1, s. 95]

[…]

Základní výchozí ideou celé Piagetovy koncepce vývoje myšlení a zdrojem genetického vymezení dětského egocentrismu je teze, přejatá z teorie psychoanalýzy, že autistická forma myšlení je primární formou myšlení, podmíněnou psychologickou přirozeností dítěte; realistické myšlení je pozdějším produktem, dítěti jakoby vnuceným zvenčí pomocí dlouhodobého a systematického nátlaku, kterým na ně působí obklopující je sociální prostředí.

[…]

Tedy z hlediska genetického se autistické myšlení jeví jako dřívější, primární forma myšlení, logika vzniká relativně pozdě a egocentrické myšlení zaujímá, z genetického hlediska, střední postavení, tvoří přechodný stupeň ve vývoji myšlení od autismu k logice.

[…]

Piaget mnohokrát říká, že jeho základní teze o centrálním charakteru egocentrického myšlení je hypotetická. Ale tuto hypotézu považuje za tak správnou a natolik zřejmou, že fakt dětského egocentrismu se mu nezdá sporným.

[…]

Není tedy pochyb o tom, že sféra vlivu egocentrismu splývá, podle Piageta, do věku 8 let bezprostředně se všemi oblastmi dětského myšlení a vnímání jako celku. Specifičnost tohoto přelomu, který rozhraničuje vývoj dětského myšlení po osmém roce, spočívá právě v tom, že tento egocentrický charakter myšlení se uchovává jenom v určité části dětského myšlení, jenom ve sféře abstraktního usuzování. Mezi 8. a 12. rokem je vliv egocentrismu ohraničen jednou sférou myšlení, jednou jeho částí. Do 8 let není ohraničen a zaujímá celou oblast dětského myšlení.

To jsou v obecných rysech základní momenty, které charakterizují koncepci egocentrického myšlení v Piagetově teorii, koncepci, o níž bylo již řečeno, že má centrální, určující význam pro všechny jeho výzkumy a je klíčem k pochopení analýzy všech faktových materiálů obsažených v knize.

[…]

Koncepce dětského egocentrismu zaujímá v Piagetově teorii centrální místo, v němž se kříží a sbíhají do jednoho bodu nitky vycházející z různých míst. Pomocí těchto nitek spojuje Piaget všechny jednotlivé mnohotvárné rysy charakterizující logiku dítěte a přeměňuje je z nesouvislé, neuspořádané a chaotické množiny v přísně propojený strukturní komplex jevů majících jedinou příčinu. Proto stačí pouze pohnout touto základní koncepcí, na které stojí celá ostatní teorie, aby se stala problematickou i celá teoretická konstrukce, v jejímž základu spočívá pojem dětského egocentrismu.

[…]

Především se pokusíme vyložit myšlenku samotného Piageta, vymezit pokud možno přesně to, v čem sám autor spatřuje faktický základ své koncepce.

Takovým základem Piagetovy teorie je jeho první výzkum věnovaný objasnění funkcí řeči u dětí. V tomto výzkumu dochází Piaget k závěru, že všechny promluvy dětí je možno rozdělit na dvě velké skupiny nazvané egocentrická řeč a socializovaná řeč. Pod označením egocentrická řeč rozumí Piaget řeč, která se odlišuje především svou funkcí.

„Tato řeč je egocentrická,“ říká Piaget, „především proto, že dítě mluví jen o sobě, a hlavně proto, že se snaží být středem pozornosti toho, s kým mluví.“ [1, s. 72] Dítě se nezajímá o to, zda je posloucháno, neočekává odpověď ani nepociťuje přání působit na partnera nebo mu skutečně něco sdělit. Je to monolog připomínající monolog v dramatu, jehož podstata může být vyjádřena touto formulací: „Dítě mluví samo se sebou tak, jako by hlasitě myslelo. Nikoho neoslovuje.“ [1, s. 73] Při svých zábavách dítě doprovází své jednání jednotlivými promluvami, a právě tento verbální doprovod dětské činnosti odlišuje Piaget pod označením egocentrická řeč od socializované dětské řeči, jejíž funkce je zcela jiná. Zde dítě skutečně sděluje myšlenky jiným, prosí, rozkazuje, hrozí, oznamuje, kritizuje, dává otázky.

 

Piaget má nespornou a obrovskou zásluhu v tom, že pečlivě klinicky rozlišil a popsal egocentrickou dětskou řeč, že ji změřil a prozkoumal. Právě ve faktu egocentrické řeči vidí Piaget první, základní a přímý důkaz egocentrismu dětského myšlení. Jeho měření ukázala, že v raném dětství je koeficient egocentrické řeči neobyčejně vysoký. Je možno říci na základě těchto měření, že větší část promluv dítěte do 6–7 let je egocentrická.

„Jestliže budeme považovat,“ uzavírá Piaget výklad svého prvního výzkumu, „tři první kategorie řeči dítěte, které jsme určili (opakování, monolog a kolektivní monolog), za egocentrické, pak myšlení dítěte ve věku 6,5 let, pokud je vyjádřeno slovy, je také ještě egocentrické v rozsahu 44–47 %.“ [1, s. 99] Ale toto číslo je třeba značně zvětšit, jestliže jde o dítě v ranějším věku, a dokonce i pokud jde o dítě 6–7leté. Zvětšení tohoto čísla je způsobeno tím, že – jak ukázaly další výzkumy – egocentrické myšlení se projevuje nejen v egocentrické řeči dítěte, ale i v řeči socializované.

[…]

Na základě tohoto výzkumu a na základě zjištěného faktu převládání egocentrické formy řeči v raném věku staví Piaget svou základní pracovní hypotézu, kterou jsme vyložili výše a jež spočívá v tom, že egocentrické myšlení dítěte se považuje za přechodnou formu mezi autistickou a realistickou formou myšlení.

[…]

Jestliže ponecháme stranou otázku faktů, která je dostatečně jasně vyložena v Piagetově knize, a soustředíme se na teoretické objasnění, pak základní obsah Piagetova učení o egocentrické řeči je tento:

Řeč dítěte v raném věku je z větší části egocentrická. Neslouží cílům sdělování, neplní komunikativní funkce, nýbrž pouze skanduje, rytmizuje, provází činnost a prožitky dítěte tak jako hudební soubor doprovází základní melodii. Přitom nic podstatného nemění ani v činnosti dítěte, ani v jeho prožitcích, stejně tak jako hudební doprovod neruší průběh a stavbu základní melodie. Mezi oběma je spíše určitá koordinace než vnitřní souvislost.

 

Egocentrická řeč dítěte je Piagetem popsána jako nějaký vedlejší produkt dětské aktivity, jako odhalení egocentrického charakteru jeho myšlení. Pro dítě je v té době určujícím zákonem hra; počáteční formou jeho myšlení je podle Piageta jakási fantastická představivost a toto myšlení je vyjadřováno egocentrickou řečí dítěte.

 

První teze, která se nám jeví jako velice důležitá z hlediska celého dalšího průběhu našeho uvažování, spočívá v tom, že egocentrická řeč neplní žádnou objektivně užitečnou, potřebnou funkci v chování dítěte. Je to řeč pro sebe, k vlastnímu uspokojení, která by nemusela ani existovat, a přitom by se v činnosti dítěte nic podstatného nezměnilo. Lze říci, že tato dětská řeč, podřízená zcela egocentrickým motivům a téměř nesrozumitelná pro jiné, je jakoby verbálním sněním dítěte nebo v každém případě produktem jeho psychiky, majícím blíže k logice snů než k logice realistického myšlení.

S touto otázkou funkce dětské egocentrické řeči je bezprostředně spojena druhá teze tohoto učení, totiž teze o osudu dětské egocentrické řeči. Jestliže je egocentrická řeč vyjádřením dětského snového myšlení, jestliže není k ničemu potřebná, neplní žádnou funkci v chování dítěte, je vedlejším produktem dětské aktivity, jen doprovází činnost a prožitky dítěte, pak je v ní přirozeně spatřován symptom slabosti a nezralosti dětského myšlení a stejně přirozeně se očekává, že v procesu dětského vývoje se tento symptom ztratí.

Tento doprovod, jenž je funkčně bez užitku a jenž není bezprostředně spojen se strukturou činnosti dítěte, bude stále slabší, až nakonec zcela z dětské řeči zmizí. Piagetovy výzkumy skutečně ukazuji, že koeficient egocentrické řeči klesá přiměřeně s věkem dítěte. Kolem 7–8 let se přibližuje k nule, což znamená, že pro dítě, které přestoupilo hranici školního věku, není egocentrická řeč příznačná. Je pravda, že Piaget předpokládá, že dítě, které se zbavilo egocentrické řeči, neztrácí svůj egocentrismus jako určující faktor myšlení, ale tento faktor jako by se přesunoval do jiné roviny a začal dominovat ve sféře abstraktního verbálního myšlení. Projevuje se již novými symptomy, které bezprostředně nepřipomínají egocentrické promluvy dítěte. V úplném souladu s tvrzením, že egocentrická řeč dítěte neplní žádnou funkci v jeho chování, Piaget dále prohlašuje, že egocentrická řeč prostě odumírá, omezuje se a ztrácí na prahu školního věku. Otázka funkce a osudu egocentrické řeči je bezprostředně spojena s celým učením a tvoří jakýsi živý nerv celé Piagetovy teorie egocentrické řeči.