Ukázka je z knihy Přehled moderních politologických teorií.

Až do poloviny 20. století převažoval ve studiu politiky a jejího fungování důraz na roli a vymezení institucí (postavení a role parlamentu, vlád, prezidenta, soudů), jejich historickou genezi (vývoj a proměny těchto institucí) a charakter ústavního vymezení vztahu mezi nimi. Zvláště silný byl tento trend studia ve Spojených státech, kde se dobové studium politologie na univerzitách prakticky rovnalo studiu a analýze principů obsažených v americké ústavě. Není proto náhodné, že až do poloviny 20. století byli předními představiteli takto pojatého politologického přístupu – dnes označovaného jako tradiční – absolventi právnických fakult. (I mezi starší – meziválečnou – generací českých politologů a poválečnou generací let šedesátých převažovali rovněž právníci.)

Po druhé světové válce se však postupně rozvinul nový přístup, jehož stoupenci kladli při interpretaci politického dění důraz na roli člověka v politice. Tato tzv. nová politická věda, která je rovněž označována pojmem behavioralismus, kladla důraz na empirické výzkumy chování jedince, resp. skupin v politických vazbách a orientovala se především na získávání takových dat, jež jsou měřitelná, lze je třídit a následně prověřovat. Instituce byly pojímány pouze jako „komplexní souhrn činnosti jednotlivců a skupin, které je tvoří“, a staly se rámcem, který je sice důležitý, ale nikoli rozhodující. Behavioralismus tak přenesl zájem politologů k problematice socializace (proces a důsledky zapojování jedince do společenských vazeb typu rodiny, širší komunity, společnosti jako celku), politické kultury (normy jednání, význam tradice), vztahů mezi různými typy sociálních kategorií (vzdělání, věk, pohlaví, příjem, národní či etnická příslušnost apod.) a jejich politickým dopadům. Do popředí zájmu politologů se dostalo prostředí, v němž k politickým rozhodnutím dochází a kde se formují různé politicky aktivní a relevantní skupiny. S touto změnou úhlu pohledu se změnily i metody analýzy.

Nová politická věda od svého počátku upřednostňovala exaktnost před etickými výroky o politice; tento prostor ponechala politické filozofii. Důraz se kladl na objektivitu a vyloučení všech apriorních soudů, které by mohly být pro samotný výzkum i na něm závislé závěry zavádějící, a tudíž nevědecké. Sílící empirismus a pozitivismus vedl na sklonku padesátých a v šedesátých letech k výraznému odmítání jakýchkoli snah o hodnotové soudy.

Základní charakteristika behavioralismu

Behavioralismus v politologii se jako obecný metodologický trend rozšířil především v padesátých letech. Kladl důraz na studium chování člověka vstupujícího do kontaktu s mocenským prostředím; zabýval se tedy přednostně tou stránkou „aktivity subjektu, která se dá z vnějšku pozorovat“. (Masopust, 1980) Navazoval tak v mnohém na psychologický behaviorismus.

Rozlišení mezi behaviorismem a behavioralismem

Psychologický behaviorismus zabývající se reakcí na podněty se rozšířil v psychologii na počátku 20. století a je spojen se jmény J. B. Watson, E. L. Thorndike a později C. L. Hull či B. F. Skinner. Jeho stoupenci nahlíželi na chování člověka jako na černou schránku, jejíž obsah sice zůstává utajen, ale kterou lze zkoumat prostřednictvím jejích projevů. Je tedy empiricky zjistitelné, zjevné, a tudíž i měřitelné, by příčiny a důvody tohoto chování zůstávají utajeny. Z psychologie byl koncept posléze přenesen jak do sociologie a sociální antropologie, tak do politologie. Vznikly tak prakticky vědy zabývající se lidským chováním, které jsou obecně označovány za vědy behaviorální. Politický behavioralismus je tedy pouze jednou z těchto disciplín. Přes nesporně shodná východiska a důraz na využití poznatků z empirických výzkumů se většina politologů přiklání k názoru, že pojmy behaviorismus a behavioralismus nelze zaměňovat. (Isaak, 1984) Například David Easton, jeden z předních amerických politologů šedesátých let, se dokonce domníval, že mezi psychologickým behaviorismem počátku století a politologickým behavioralismem poválečným žádná zásadnější vazba neexistuje. (Easton, 1967) Přesto někteří autoři toto striktní odlišení psychologického a politologického kontextu nedodržují a používají i v politologii výraz behaviorismus či behavioristický. (Berg-Schlosser, Stammen, 2000)

Pojem politické chování
Jedním z nových pojmů, s nimiž behaviorální přístup začal pracovat jako s relevantním, byl pojem politické chování (political behavior). Prvně se výraz objevil v knize amerického novináře F. Kenta Politické chování. Dosavadní nepsaná pravidla, zvyky a politické principy užívané ve Spojených státech (Political Behavior. The Heretofore Unwritten Laws, Customs, and Principles of Politics as Practised in the United States), která vyšla roku 1928. Autor ho použil při rozlišování toho, jak se jím popisované události skutečně odehrály, od toho, jak se předpokládalo, že by se podle obecně přijímaných představ odehrát měly. Do povědomí politologické obce se však pojem dostal až o desetiletí později, a to díky studii Politické chování: studie volebních statistik (Political Behavior: Studies in Election Statistics) švédského autora H. Tingstena, která se věnovala volebnímu výzkumu. Práce vyšla roku 1937 a spolu s francouzskými sociologickými výzkumy voleb z druhé poloviny čtyřicátých let (tzv. Francouzská škola volební sociologie) patří k evropské tradici behavioralismu. Přes tyto zřetelné náběhy a sympatie některých autorů se však v Evropě na rozdíl od USA behavioralismus nikdy výrazněji nerozvinul. Je proto zcela opodstatněné, je-li behavioralismus označován jako typický teoretický přístup americké politologie, nebo právě zde skutečně zdomácněl. A právě díky americké politologii a jejímu vlivu na poválečný vývoj politické vědy v evropských zemích neváhali někteří autoři (např. E. M. Kirkpatrick) hodnotit behavioralismus jako projev revolučního zlomu v náhledu na studium politických procesů.

Behaviorální koncept politiky

Ve dvacátých letech se podle stoupenců tzv. chicagské školy rozhodujícím objektem (sociologického i politologického) výzkumu stal jedinec či skupina jedinců, tedy politický aktér, resp. političtí aktéři a jejich chování. Naopak politické instituce již nebyly pokládány za rozhodující pro utváření politického dění, byť jejich význam pro politický život společnosti nebyl zcela zpochybněn. Jak uvádí B. Susser, politické chování bylo v rámci behavioralismu chápáno jako „dynamický boj o veřejnou moc, který zahrnuje široký a vnitřně velmi rozdílný soubor prvků, z nichž mnohé jsou pouze okrajově vázány na instituce spojené s procesem vládnutí“ (Susser, 1992a, s. 79). Instituce, které až do té doby stály v popředí zájmu, jsou proto podle behavioralistů příliš úzce vymezeny na to, aby mohly odpovídajícím způsobem vypovídat o skutečném politickém procesu. Politologové se měli přednostně věnovat činnosti politických aktérů uvnitř těchto institucí, resp. v jejich okolí, tedy tomu, co vlastní činnost institucí skutečně ovlivňuje. Například místo „tradičního“ studia vnitřní struktury Senátu Kongresu USA jakožto instituce zajímalo behavioralisty přednostně chování senátorů spojené s jejich hlasováním o konkrétních návrzích zákonů předložených Senátu Sněmovnou reprezentantů a podobně i důvody, které tyto jejich postoje ovlivňují. Senát se jako celek stal zajímavým nikoli proto, jaké funkce a pravomoci jsou mu přisouzeny v Ústavě, ale tím, proč některá rozhodnutí přijímá a jiná nikoli (proč např. souhlasí s návrhem změny daňového zatížení občanů, ale odmítne schválit zákon rozšiřující občanská práva pro některé skupiny obyvatelstva). (Frantzich, Schier, 1995) Jen díky takto pozměněnému pohledu se následující politologické rozbory mohly propracovat tak daleko, že je dnes možné hodnotit roli Senátu především jako jedné ze tří rozhodujících institucí (vedle soudů a byrokracie), které výrazně ovlivňují formování programů politických opatření (tzv. agenda-setting). (Wilson, 1992, s. 226)

Knihu Přehled moderních politologických teorií koupíte na našem e-shopu.