Koupit na e‑shopu

Představovat Bruna Ferrera a jeho příběhy pro duši těm, kteří se s ním již setkali, je asi zbytečné. Ale co ti, kteří dílo tohoto italského kněze a salesiána ještě neznají? Bruno Ferrero dlouhé roky sbírá a knižně vydává příběhy pro duši a na světě nejspíš nebude duše, kterou by tyto příběhy plné moudrosti, křesťanské lásky, zbožnosti a naděje nepotěšily, neutěšily, nepobavily a nedojaly. Jen málokoho nechají chladným. Jedině příznivci dlouhých románových textů budou cítit jisté zklamání, protože tyto anekdoty s jasnými, prostými a povzbudivými morálními pointami jsou velmi krátké, neboť Bruno Ferrero je mistrem narativní zkratky. Jejich nevelký rozsah ale autor kompenzuje jejich množstvím: jen v Portále vyšlo již na dvacet knížeček příběhů pro duši, které dohromady vydají co do počtu stran na víc než tlustý román, avšak co do intenzity morálního poučení, povzbuzení, dojetí či radosti, které vzbudí, co do množství úsměvů, které vyvolají, co do hloubky zamyšlení a meditace, do které čtenáře zavedou, jen stěží najdou srovnání. Dokáží dát radu, podpořit dobré rozhodnutí, umožňují svým čtenářům znovu objevit smysl pro zázrak, údiv a lásku k druhým, bolest, krásu a mnoho dalších aspektů každodenního života. A právě v různých okamžicích každodenního života, večer před spaním, ráno před zahájením každodenního režimu, v rámci katechismu, v oratoři, s dětmi, ve chvílích smutku i radosti si můžeme úchvatné a hluboké Ferrerovy příběhy vychutnat třeba jako „myšlenku dne“.

Svazeček Útěcha pro duši, knížku malou formátem, avšak velkou myšlenkami ocení všichni, jejichž duše a mysl se otevře radosti, již Bruno Ferrero přináší.

Ukázka:

Pečeně

Mladá žena připravila svému muži vynikající pečeni. Manžel jí jídlo pochválil a pak se zeptal: „Proč jsi ale odřezala oba konce?“

„Takhle se pečeně připravuje,“ odvětila.

„Ale proč?“ nedal se muž.

„Takhle mě to naučila maminka,“ odpověděla žena.

Další neděli šli na oběd k mamince. Ta potvrdila, že opravdu pečeni připravuje takhle.

„Ale proč odřezáváte konce?“ nedal se zvědavý zeť.

„Protože mě to tak naučila moje matka,“ odvětila tchyně.

Jednou šli navštívit babičku a zeptali se jí: „Jak se dělá správně pečeně?“

A babička odpověděla: „Inu, pořádně se prošpikuje, odkrojí se konce a dá se do trouby péct.“

„Tak vidíš!“ zvolala manželka.

A on se zeptal stařenky: „Proč? Proč se odkrajují konce?“

Babička pokojně vysvětlila: „Protože mám tak malý pekáč, že by se mi tam celá pečeně nevešla.“

Kolikrát se nějak chováme a nemáme k tomu důvod. A říkáme jen: Takhle se to dělalo vždycky.