Je pocit viny něčím, čím příroda zajišťuje, aby se lidé k sobě navzájem nechovali zle, a to dokonce ještě ve větší míře než zákony a pravidla civilizované společnosti? Právě to ve své knize tvrdí americký psychoanalytik Lawrence H. Staples. Vina je obvykle vnímána jako něco nepříjemného, co nás nutí zůstat „dobrými“: přizpůsobit se daným pravidlům a autoritám, zůstat uvnitř hranic, které jsou považovány za přijatelné, a napříště už je nepokoušet. Tento pocit viny může být ale nevítaný, pokud nám zabraňuje dělat věci důležité a prospěšné. Proto nás Staples vyzývá: „Musíme hřešit a přivolávat si pocit viny, máme-li růst a dosahovat svých plných možností.“

Ukázka:

Vina a opouštění

Opouštění v kterékoli z jeho mnohých forem je obrovským zdrojem nezasloužené a bolestné viny. Můžeme být opuštěni nejrůznějším způsobem. Jeden nebo oba rodiče mohou být nemocní nebo sklíčení nebo pobývat v nemocnici. Mohou nás přenechat k adopci nebo jednoduše odejít. Mohou být vyčerpaní a citově nedostupní, i když jsou dokonce fyzicky přítomní. Nebo my můžeme být prvorozenými a trpět nevyhnutelným opuštěním, které nastane, když se pozornost přesune k mladším sourozencům. Logicky dává větší smysl, že vinu by měli pociťovat spíše pachatelé než oběti opuštění. Bohužel ji pociťují obě strany. Opuštění lidé se vždy cítí provinile. Mají pocit, že určitě udělali něco špatně nebo že prostě s nimi není něco v pořádku. V duchu procházejí všechny možnosti. Cítí se nedůležití nebo nehodní, často aniž by věděli proč. Mají pocit, že určitě udělali něco „zlého“, že jsou „špatní“, že se provinili.

Vina samotná je často nevědomá a může mít obrovský vliv na jejich chování. Může způsobit, že se očerňují, že svým potřebám přikládají menší důležitost než potřebám druhých, a vede k přehlížení vlastní osoby. Cítí se nehodní péče o sebe a dlouhá období v životě touží po věcech, o něž otevřeně nedokážou usilovat ze strachu, že budou vypadat jako sobci. Mohou skrývat důležitý talent v obavě, že kdyby jej ukázali, vedlo by to rovněž k opuštění. V důsledku bolesti ze zranění se bojí šlápnout na jakoukoli minu, která by mohla i jen vzdáleně vést k dalšímu opuštění.Pracoval jsem s mnoha adoptovanými lidmi a vždy jsem se setkal s velkými pocity viny. Záludná a složitá povaha těchto pocitů, jež se mohou vyskytovat u adoptovaných dětí, se ukazuje na působivém příkladu nezasloužené nevědomé viny, jež vyplula na povrch při analýze jednoho pacienta. Jeho příběh ukazuje, že kdesi v hloubi duše se adoptovaný člověk cítí bezcenný, bez ohledu na to, jak báječní a milující byli adoptivní rodiče, a bez ohledu na to, jak láskyplné city mohla chovat biologická matka. Biologická matka, za nesmírně náročných a traumatických okolností, udělala to, co mnozí lidé objektivně považují za to nejlepší a nejláskyplnější, co pro své dítě udělat mohla. Přesto může mít adoptovaný člověk pocit, že s ním něco není v pořádku, že určitě není hoden lásky a že je bezcenný, protože jej dali pryč. Mohl by si pomyslet: „Moje matka by určitě nedala pryč něco tak cenného jako své šperky. Pravděpodobně by nedala pryč ani televizi nebo hi-fi soupravu. Ale dala pryč mě. Dokonce za mě nedostala ani haléř.“

Když se uklízí v domě, vyhazuje se harampádí nebo odpadky, nikoli cenné věci. U adoptovaného člověka přetrvává pocit: „Nejsem jedinečný. Nejsem cenný. Stalo se mi totéž co odpadkům. Vyhodili mě na skládku.“ Tento hluboký pocit není vykořeněn ani láskou k adoptivním rodičům, ani láskou adoptivních rodičů, ani krásným domem a zahradou. Adoptované dítě pociťuje vinu, neoddělitelně spojenou s odmítnutím ze strany biologické matky. Rovněž pociťuje vinu vůči adoptivním rodičům, neboť každá negativní či nevděčná myšlenka, která ho o nich napadne, v něm vyvolá pocit, že zrazuje své zachránce. V takové situaci tedy nakonec pocity viny vyvolává to, že zradil své zachránce tím, že si přál nalézt své skutečné rodiče. Je pravda, že adoptivní rodiče se takovými přáními mohou cítit ohroženi, i když se snaží vystupovat jako tolerantní, chápající a milující. Aby nevypadali jako malicherní, mohou před dítětem, které jeví zájem o nalezení skutečných tvůrců své bytosti, své zklamání skrývat.

Často si adoptovaní lidé hloubku svých pocitů neuvědomují, až dokud neodvedou velký kus psychologické práce. Někdy je zapotřebí snu, aby jim pomohl spatřit nevědomý obraz a pomohl jim uzdravit se. Jeden z mých pacientů, David, který byl adoptovaný už jako malé dítě, měl tento sen: Vstupuji do zchátralé budovy a jdu do místnosti plné haraburdí. Začínám se prohrabávat hromadami věcí. V jednom okamžiku si všimnu špinavého zaprášeného předmětu. Jsem zvědavý, co to je. Zvednu jej a začnu z něj oškrabávat špínu a prach. Objeví se kousek skleněného medailonku, jenž je nesmírně krásný. Také vím, že jsem našel něco velmi vzácného 

Zeptal jsem se Davida, co je to za medailon a co pro něj znamená. Řekl, že se o to už dlouho zajímá. Když se na aukcích sháněl po pamětihodnostech, zaujalo ho umělecké sklo. Zeptal jsem se, proč ho zaujalo, proč se mu tento druh skla líbí. Řekl, že umělecké sklo je něco, co často vyhazují lidé, kteří neznají jeho hodnotu. Lidé, kteří jeho hodnotu znají, na takový předmět někdy narazí a mají z něj zisk. Dlouho jsme o tom snu mluvili. Zeptal jsem se ho, jestli je na tom sklíčku něco, co by pro něj mohlo mít osobní význam, a on si začal uvědomovat, že skleněný medailon je symbolem jeho samotného, něčeho skutečně hodnotného, co lidé zahodili. Když jsme tento sen prodiskutovali, ukázalo se, že je pro Davida snem léčivým. Pozvedl na vědomou úroveň myšlenky a pocity ohledně své adopce. Když se považoval za medailon, za něco, co miluje, zvýšilo to pocit jeho vlastní hodnoty. V tomto případě, stejně jako v mnoha dalších, mohou sny pomoci nejen s diagnózou, ale také s léčbou pocitů viny.

Knihu Vina můžete koupit na našem e-shopu