Ukázka je z knihy Partneři a rozchody, kap. 3: Manipulace.

K tématu by vás mohly zajímat i některé z těchto novějších publikací:
Matthias Stolen Due: Pečujte o svůj vztah
S. Forward, B. Craig: Cena lásky
Christophe Fauré: Jak přežít nevěru a zůstat spolu

Chronická sebenenávist

Sebenenávist spolu s fantazijními postavami a samomluvou představují novověká tabu. Když klientovi naznačíte, že jeho problémem by mohla být sebenenávist, zpravidla řekne, že jistě ne, že on se má rád. Obvykle trvá několik sezení, než pochopí, jakou strukturu sebezničujícího uvažování má psycholog na mysli. Lidé mají totiž intuitivní představu, že egoismus a egocentrismus vylučují sebenenávist. Ale pravda je opačná. Egoisté zpravidla trpí sebenenávistí více než jiní lidé.

Aby se manipulátorovi podařilo obejít vůli a mysl druhého člověka, musí často vynaložit extrémní míru důvtipu. V naprosté většině případů bývá toto úsilí neúspěšné, a tak zakládá chronický pocit zmaru, závisti, odmítnutí a potažmo i sebenenávisti.

Chronickou sebenenávist je vhodné hledat za těmi druhy rozchodů, při nichž se jedna strana velmi dlouhou dobu nemůže smířit s rozpadem vztahu a propadá se do chronických depresí. Při bližším ohledání zjistíme, že s rozchodem jako by odešlo lepší já tohoto člověka a zůstalo jen to nejhorší, co v něm bylo. Průvodním jevem může být sebeobviňování z egoismu a z chyb a dále pocit, že čím lépe na tom bude druhý partner, tím těžší bude unést ztrátu z rozchodu.Na pozadí sebenenávisti je dobré hledat autostimulační techniky a zlozvyky. Například jeden klient s výše popsanou strukturou uvažování vzpomínal na rozvod svých rodičů. První věta, kterou reagoval na rozchod, zněla: „Nekladu si za vinu, že se naši  rozvedli. Vyčítám si, že jsem udělal málo pro to, aby otec zůstal.“ Jinými slovy popření. Jeho dětská reakce na ztrátu otce byla následující. Kdykoli se mu začalo stýskat po otci, místo aby se ukonejšil či jinak zdravěji překonal své osamění, tak si řekl, že se příliš lehko vzdal a málo bojoval za to, aby s nimi otec mohl zůstat. Tím se celé uvažování zjednodušilo na černobílé intropunitivní řešení: „Nebreč, sám si za to můžeš. Jsi sobec.“ Nyní, dvacet let poté reaguje zcela analogicky na rozchod s dívkou, který se udál před rokem a kvůli kterému trpí vleklými depresemi s občasnými sebevražednými myšlenkami. Bývalá partnerka mu dokonce naznačuje, že rozchod nebyl zcela z jeho viny, ale on není vůbec s to vidět její podíl na rozpadu vztahu. Ona byla vždy to lepší z nich dvou. Její ztrátu nemůže nic vynahradit.*

Jak však odlišit odčiňování skutečné viny od nezdravé sebenenávisti? Především sebenenávist je funkcí psychických stavů. Objevuje se v okamžicích vyčerpání, samoty, potřeby dotyku a slouží k zaplňování pocitů prázdna. Dále patologická sebenenávist nepomáhá člověku být lepším, zbavit se svých špatných vlastností a přinášet užitek druhým lidem. Naopak ho uzavírá do ulity, brání mu v práci, v kontaktu s druhými lidmi a ve změně k lepšímu. (Nic dobrého si přece nezaslouží.)

Sebenenávist a vztahy k druhým lidem

Jestliže člověk nemá sám pro sebe hodnotu, jeho cenu může vyjádřit pouze ocenění a uznání cizích lidí. Tím může být např. sláva, proto na ní mnozí tak lpí. Okolní lidé se však nesmí stát blízkými lidmi. Blízcí lidé se stávají součástí širšího ega, jejich ocenění a city tak ztrácejí hodnotu.

Příklad

Klinický obraz bludného kruhu sebenenávisti ilustruje Laing (1994):
„Nevážím si sám sebe.
Nemohu si vážit někoho, kdo si váží mne. Mohu si vážit jenom někoho, kdo si mne neváží.
Vážím si Jacka, protože si mne neváží.
Pohrdám Tomem, protože mnou nepohrdá.
Jenom člověk opovrženíhodný si může vážit takové opovrženíhodné bytosti, jako jsem já.
Nemohu milovat někoho, kým pohrdám.
Od té doby, co mám rád Jacka, nemohu uvěřit, že mne má rád. Jak mi to může dokázat?

Sebenenávist těžce kontaminuje i chování fantazijních postav. Přesněji řečeno, fantazijní postavy jsou místem, kde je sebenenávist uložena. V mysli člověka se bezděky a jakoby na pozadí jiných aktivit procházejí postavičky, které mu něco vyčítají nebo jej ponižují, uráží či odmítají. Při boji se sebenenávistí musí být v centru naší pozornosti právě práce s fantazijními postavami. Lze provádět např. introspekci metodou krátkých retrospekcí. Při práci na počítači si klient uvědomí, že má špatnou náladu. Tak se zastaví a probere, co mu kromě programování, běželo hlavou poslední tři minuty. Na koho myslel a co dotyční v jeho hlavě vyjadřovali. Tyto fantazijní postavy často vyjadřují různé nehezké věci a jsou bezprostředním zdrojem špatné nálady. Ovlivnění těchto fantazijních postav vhodnými technikami pak umožňuje se zbavit nejen špatné nálady, ale potažmo i sebenenávisti.
Kruté a sebenenávistné fantazijní postavy v našich hlavách mohou probouzet následující vlivy:
– odmítnutí od významných lidí či autorit;
– neúspěch;
– strach či ohrožení;
– vina či hřích.

Vzhledem k sebenenávisti manipulátoři předpokládají, že na všechny jejich potřeby a prosby musí přijít automaticky zamítavá odpověď. Je to jedno z pravidel manipulace, které se naučili v dětství: Odpověď silnějšího na jakoukoliv prosbu druhého je „ne“. Kromě toho se sebenenávist projikuje do fantazijních postav druhých lidí. Tyto postavy rovněž vyjadřují nenávist vůči subjektu. Jestliže někoho nemáme rádi, tak mu přece nic dobrovolně nedáme. Tedy je logické očekávat, že ani nám druzí lidé nic vědomě a dobrovolně nedají. Musíme tedy jejich vědomí či vůli obejít, přelstít – a to je již manipulace. Takovými myšlenkovými pochody dospívá člověk, který se nenávidí, k manipulativním postojům, které pak v začarovaném kruhu dále zhoršují jeho vztahy k ostatním lidem.

Sebenenávist není lehké detekovat. Zde je to rozpor mezi chováním fantazijních postav v Garfieldově hlavě a děním na obrazovce. Fantazijní postavy mohou říkat: „Pojď ke mně, čičí. Tak a mám tě, ty spratku, zase jsi vyžral celou spíž. Teďka ti vypráším kožich.“ To je tedy i Garfieldova předpověď dalšího vývoje děje. Na obrazovce však zazní pro Garfielda nečekaně: „Hodná číča!“ Ocenění místo odsouzení. Fakt, že ale očekával odsouzení, je známkou sebenenávisti. Když se Garfielda zeptáte, zda se má rád, řekne ano. Naopak bude přesvědčen, že se má rád až moc a že je egoista. Chování fantazijních postav, které si režíruje jeho mysl, však svědčí spíše o opaku. Fantazijní postavy vyjadřují nenávist a kritiku. Garfield je tedy ukázkou sebenenávistně uvažujícího manipulátora s reaktivním egocentrismem.

Chronická sebenenávist vede též k neschopnosti k sobě vlídně a podpůrně promlouvat při řízené samomluvě, o které bude řeč později. Člověk, kterého nenávidím, byť jsem to já sám, si přece nezaslouží žádnou vlídnost a podporu.

Pravidlo manipulace „Na každou prosbu je odpovědí ne“ činí manipulátora vnitřně nesvobodným, i když sám touží po absolutní svobodě.