Ukázka je z knihy Anatomie emocí. 

Emocionální postoj rigidního typu. Každý typ představuje nějaké emocionální poselství světu. Rigidní typ říká „Já nechci“, „Jsem větší než ty“, „Projevujte mi uznání a oceňujte mě“. Rigidní typ se stává svým emocionálním postojem hrdosti a výzvy strnulým, odtažitým, napjatým a povytaženým nahoru. Rigidní jedinec se prosazuje jednáním, dominancí a kontrolou. Je obezřetný, odmítá a zavrhuje. Tento typ odstrkuje druhého lidi od sebe pomocí procesu introjekce. Tím, že snižuje druhé, se sám pro sebe stává větším. Zpráva, kterou sděluje, a odpověď, kterou si přeje vyvolat, zní: „Nepřibližujte se!“ Tento postoj má za cíl zpracování pocitů osamocení, slabosti nebo těch potřeb, proti kterým se rigidní typ brání ztuhnutím a napnutím. Aby toho dosáhl, jedná proti svým útrobním orgánům, které vtahuje dovnitř nebo je utlumuje.
Rigidita představuje strategii přežití, která se rozvíjí v rodinách nabízejících základní emocionální podporu. Obecně řečeno, rigidní strukturu vytvářeli rodiče, kteří daného jedince ani neopustili, ani ho nezneužívali; spíše staví před jedince úkoly v pozdějším období jeho vývoje. Jejich postoj je ve své podstatě asertivní. Rigidita je výsledkem takového uspořádání rodiny, jež vyžaduje, aby dítě zůstalo fixováno v určitém specifickém chování, např. neplakat nebo neprojevovat hněv. Pro rostoucí dítě je nebezpečné prohřešit se vůči předepsanému chování. Zůstává zafixováno v rané fázi úleku, v postoji trvalé ostražitosti, vždy připraven odstrčit druhé, potlačit své vlastní impulzy a cokoliv, co by ho mohlo vyvést z kontroly. Může ale také nastat i opak – hněv a útok se stanou způsoby, jak řešit konflikt. Člověk se naučí reagovat spíše prudce, útočně, být zastrašující a otevřeně agresivní, než přijmout jemnější formy, jakými jsou ztuhnutí nebo útěk. Stejně tak se může naučit, že jeho strach způsobuje odtažení se druhých lidí.
Rigidní rodina vyžaduje, aby dítě kontrolovalo svoji pulzaci. Dítě se brání vyvoláváním mocenských sporů, nadměrnou aktivitou, vzdorem, svéhlavostí. Vzpřímený postoj je nadměrně ztuhlý. Rigidní typ postrádá flexibilitu a disponuje příliš úzkou paletou možných reakcí.

Směřování sil u rigidní struktury 
Obecně postoj rigidní struktury charakterizuje vytažení těla nahoru, stažení dozadu, ztuhnutí a napnutí. Dutina lebeční se rozpíná, mozek je hyperaktivní, hlava se tlačí směrem ven, dutina hrudní se zvedá, čímž dochází ke kontrakci vnitřních a napínání vnějších mezižeberních svalů. V lumbální páteři vzniká lordóza. Vnější extenzory podél páteře se stahují. To způsobuje tah hrudního koše směrem nahoru a dozadu, jenž rozšiřuje dolní žebra a dostává tím bránici do konfliktu mezi přáním poklesnout a jejím vytahováním nahoru. To ovlivňuje nádech i výdech. Dochází k stažení břišního svalstva, jež zvýrazňuje tlak bránice nahoru. Vnitřní orgány jsou tím taženy směrem nahoru, dutiny hrudní a lebeční se nafukují.
Rigidní typ stlačuje, izoluje, utlumuje a ohraničuje excitaci. Uzavírá ji do jednotlivých dutin, aby byla oddělena od zbytku organismu. Excitaci zadržuje v kosterním svalstvu, střední vrstvě nebo v podpůrném systému v horní části mozku. Peristaltika je ohraničená a zkrácená jako u zánětu tlustého střeva. Pulzace je nepravidelná, mělká, omezená na určitá místa. Člověk se cítí nejistě, neurčitě a neexpanzivně. Síly kontrakce jsou v konfliktu s jeho nadměrným roztažením.
Nahlížíme-li na takového člověka jako na trubici, uvidíme rozdílné dynamické děje. Rigidní typ se, jako vzpřímená trubice, prodlužuje. Spodní tělesná dutina je stlačena, horní se nadýmá. Rigidní struktura se podobá zubní pastě, která je napůl vytlačená a v dolní části stlačená. Peristaltika tlačí vzhůru, aby bylo možné udržet tlak; harmonikový efekt roztažení a stlačení se zmenšuje. Tělo vypadá větší, než ve skutečnosti je, díky svému přehnanému napřímení, které má udělat dojem na druhé nebo je zastrašit. Takový člověk se druhým jeví jako výbušný jedinec.