Recenze na knihu Co dělat, aby se vaše děti správně chovaly.

Dítě, na jehož chování můžeme být hrdí, je snem asi všech rodičů. Všichni rodiče ale znají také situace, kdy se za své dítě styděli. Někteří nesprávné chování ignorují. Jiní reagují vztekem, křikem, bitím. Přestože ani jeden způsob není ten pravý, autor nám neradí, jak trestat nebo netrestat chybné chování. Jeho radou je změna chování a přístupu rodičů. Podle něj se musí zamyslet rodiče nad svým vlastním chováním k dítěti a upravit jej.

Zamýšlíme-li se nad chováním svého dítěte, měli bychom si objasnit, které chování vlastně chceme změnit. Vhodné chování své ratolesti bychom se měli snažit upevnit, nevhodné chceme odstranit. Pokud nám chování našeho dítěte v určité situaci přijde dokonalé, měli bychom se snažit jej zachovat. Všechno naše snažení by mělo vést k tomu, aby dítě samo pocítilo potřebu chovat se slušně.

Základním kamenem dobrého chování našich dětí je naše vlastní chování. Je dost smutné, když na dětském hřišti slyšíme maminky hrubě lát cizím dětem a pak hubovat ty své za odposlechnutá slova. Když dítě vidí, že my si nemyjeme ruce před jídlem, bude pochopitelně také jíst špinavými. Jsme ale také jen lidé, a tak prostě musíme občas přiznat: „Promiň, mně to ujelo. Nechtěl jsem tomu pánovi vynadat, nedělá se to. Zbytečně jsem se rozčílil.“. Nebojme se, že to sníží naši hodnotu. Naopak, dítě pozná, jak může postupovat, pokud ono samo pochybí a něco se mu nevyvede.

Někdy se zdá, že jsme některé chybné chování dítě naučili. Možná, že je za ně dokonce odměňujeme. Zní to sice absurdně, ale je to tak. Klasickou situací je nákup v supermarketu s malými dětmi. Většina dětí požaduje za účast na nákupu nějakou úlitbu, třeba čokoládu, nanuk nebo lízátko. Pokud maminka odmítne, dítě přistoupí k nátlakové akci. Řev, válení se po zemi nebo vydírání – „Maminko, já jsem tak dlouho nejedla, já mám takový hlad!!! - donutí matku nakonec kýženou sladkost koupit. Může za to jednak strach před reakcí okolí, jednak vlastní bezmoc. Dítě se naučí matku „zpracovat“ (výraz ze slovníku mých dcer). Většinou pomůže jednoduchá taktika. Aby se dítě nenudilo, pomáhá nosit zboží do košíku a kontroluje, zda maminka vybírá vše, co je potřeba. Nákup nesmí trvat moc dlouho (po delším nákupu se nevzteká jen dítě, ale i manžel). Odměnu si dítě zaslouží, pokud dodrží pravidla a bude pomáhat.

Požadované chování může být nad možnosti našeho dítěte, nebo je pokyn pro ně nesrozumitelný. Chceme – li, aby si uklidilo v pokoji, měli bychom činnost rozdělit na dílčí kroky. Mimoto pokyn „Ukliď si!“ je abstraktní, dítě třeba ještě neví, co to je uklidit se. Proto bychom měli pracovat s ním a využít drobné odměny. Odměnou někdy může být i další práce, protože děti baví např. kutit s otcem a tak rádi opustí uklizený pokoj a jdou montovat do dílny. Zvlášť dobře tato taktika funguje ve školách.

Cesta k slušnému chování je dlouhá. Někdy se musíme uchýlit i k omezení dítěte. Autor navrhuje dočasnou separaci dítěte – samotku. Samotkou má být místnost, která není příliš podnětná (komora, koupelna, ovšem nikoli tmavý sklep). Pokud jako samotku určíme dětský pokoj, může se stát, že do ní dítě bude unikat. Samotku můžeme spojit i dočasným zabavením oblíbené věci. Pokud se chceme uchýlit k trestu, uvědomme si, jestli netrestáme i sami sebe. Když se chystáme s dítětem třeba do kina a zakážeme mu je, potrestáme i sebe, protože těžko zajistíme narychlo hlídání.

Výchova dítěte před nás staví několik požadavků. Otevřenost, odvaha přijmout nové myšlenky je prvním z nich. To, co platilo v našem dětství, pomalu zastaralo, a my musíme sledovat rychlý vývoj svého dítěte i společnosti. Trpělivost je dalším požadavkem, který na nás výchova klade. Nemůžeme čekat, že nám dítě okamžitě vyhoví. Musíme mu dát čas. Je s podivem, že chápeme prodlevy např. v servisu, a svému dítěti neposkytneme ani chvilku na porozumění pokynu. Naše děti nejsou stroje, mysleme na to. Děti potřebují i dostatek prostoru. V tomto případě nejde o prostor v bytě nebo domě, jde o prostor k rozhodování. Měli bychom dětem umožnit, aby o svém životě mohly rozhodovat i samy. Nemohou si pochopitelně koupit auto, ale mohou vybrat oblečení, které budou nosit.

Autor nabízí řadu strategií, které mají dovést dítě ke správnému chování. Své rady dokresluje řadou příběhů z praxe. Vede rodiče k zamyšlení nad jejich vlastním chováním. Někdy je docela nepříjemné uvědomit si, že právě mé chování může vyvolat neslušné či nevhodné chování našeho dítěte. Nicméně stojí za to zkusit navrhovaný přístup autora knihy.

Mgr.Marie Těthalová