Právě toto napětí mezi mezi předem určeným osudem – tj. archetypy – a údělem jednolivce je ústředním tématem Šalitovy knihy. Během své cesty životem se člověk musí vyrovnávat se čtyřmi hlavními archetypy: dítětem, dospívajícím puerem či puellou, dospělým a starcem (senex). Autor se snaží přijít na to, jak se s těmito životními stadii vyrovnat, abychom si dokázali najít své místo ve světě, vybudovat si domov, autenticky žít a hledat smysl vlastního života. Využívá k tomu nesčetné příběhy ze všech dob a civilizací, počínaje Gilgamešem přes Bibli, Sofoklea, Danta, Shakespeara, pohádky bratří Grimmů až po moderní texty všeho druhu, i různé kazuistiky z psychoanalytické praxe.

Podrobnější nástin myšlenek knihy naleznete ve videu, kde o knize mluví sám Erel Šalit.

Erel Šalit (nar. 1921) je izraelský jungiánský analytik a autor. Kromě terapeutické praxe přednáší na univerzitách, jungiánských sympoziích a kulturních fórech v Izraeli, Evropě a USA.

Ukázka:

Co bylo shromážděno, bude rozptýleno

Vývojově, stejně jako archetypově, znamená stáří ztrátu funkcí já, přičemž tato ztráta může být nahrazena či kompenzována integrací já s bytostným Já. Když dostali na přečtení stejný text, mladí si jej zapamatovali lépe než staří, ale staří lépe chápali, co v něm bylo napsáno.

Čtěte také: Erik Erikson - Životní cyklus doplněný a rozšířený, klasické dílo jungiánské psychologie

Mara byla dvaasedmdesátiletá žena. Manžel jí zemřel před deseti lety. Zůstala v zármutku, sklíčená, s občasnými záchvaty úzkosti a s neodbytnými katastrofickými myšlenkami. Stále odmítala dotknout se manželových šatů a dalších věcí, ponechávala je přesně tak, jak byly, když manžel zemřel. Nechtěla dělat žádné změny, které by narušily dojem jeho fyzické přítomnosti. To však její touhu udržet svého zemřelého manžela naživu nijak nenaplňovalo. Výsledek byl spíše ten, že Mara stále více připomínala neživé zombie.

Po dvou letech v terapii se její zesnulý manžel konečně objevil ve snu a řekl jí, že odchází.

Ve snu jej vidím odcházet. Je na jiném místě, avšak ne s jinou ženou. Nemohu se tam k němu připojit, ale posílám své přátele, lidi, kterým věřím, aby mu předali ode mě dárky a aby si s ním popovídali a zeptali se, jak se mu daří. Daří se mu dobře. Překvapuje mě, že se nezlobím, že odešel, cítím, že nemohl jinak, a cítím k němu vřelou lásku a touhu. 

Ten sen pomohl té ženě pocítit ztrátu i lásku současně, jak smutek z přiměřeného soužení, tak i hořkosladkou chuť touhy, jež nemůže být naplněna. Předtím se spoléhala na nesnesitelný rozkol mezi životem a smrtí, k čemuž se nevhodně stavěla popíráním smrti, což u ní mělo za následek vyhasnutí života. Tak jako v jejím snu, právě symbolická funkce duše nám umožňuje uzdravovat a sjednocovat to, co se v naší vědomé mysli jeví jako nemožné.

V našem dnešním světě se málo oslavuje stáří a starý člověk. Potřebujeme představu starého moudrého muže a ženy, ale ti se spíše vyskytují v pohádkách než v naší postmoderní společnosti. Není snadné cenit si moudrosti starých lidí v době hi-fi a wi-fi, hi-tech a hi-speed, kdy jsou vládci mladí, krásní a ambiciózní lidé. Jak však tvrdí Erik Erikson a další, společnost, která si neváží starých lidí, nemůže vychovávat zdravé děti.

Stáří je často vyloučení a neviditelnost. Senex jakožto stín, jakožto negace úspěšného, schopného a dobře fungujícího dospělého já je často vytěsňován a popírán. V dnešním světě se zdá, že stáří už neznamená rozvíjení archetypu starce v jeho smysluplném aspektu, kdy se já obrací k bytostnému Já, kdy já přijímá svá omezení a nedůležitost, což je paradoxně v tomto věku nezbytné pro získání pocitu smysluplnosti. Nechceme mít nic společného s ošklivostí a nemocí, takže to odsunujeme stranou nebo umlčujeme nadměrným množstvím prášků, dnešním elixírem života ve stáří, obelháváme se, že žádné stárnutí není, pouze prodlužované mládí.

Knihu Cyklus života koupíte v našem e-shopu