Autor recenzované publikace je psychiatr, pracoval jako výzkumný pracovník v oboru neurobiologie emocí a kognitivní neurologie. Zabýval se i problematikou teorie neuronových sítí. Je zakladatelem Střediska komplementární medicíny jakou součásti Pittsburské univerzity. Věnuje se rovněž klinické a terapeutické praxi. V současné době působí ve Francii a v USA.

Obsah knihy Uzdravení bez léků velmi dobře charakterizuje podtitul "Cesta bez stresu, úzkosti a deprese". Jak sám autor uvádí, psal tuto knihu "několik měsíců a předtím celý život". Svědčí o tom nejen uváděné bohaté poznatky, ale především velmi čtivý styl publikace, evidentně vycházející z autentických prožiků a zkušeností autora.

Co vedlo autora k orientaci na komplementární medicínu? Jak sám uvádí, při práci s tibetskými uprchlíky v Indii dostal příležitost poznat tradiční tibetskou medicínu a indickou Ajurvédu. Ke svému překvapení zjistil, že metody, užívané tamními lékaři, naprosto nejsou totožné s metodami tradiční západní medicíny. Přesto však, zvláště u chronických onemocnění, tito lékaři dosahovali zjevně stejných úspěchů jako západní medicína. Avšak s rozdílem, že jejich léčba nebyla zatížena tolika vedlejšími účinky a byla výrazně levnější. Tehdy poprvé začal pochybovat o validitě odmítání "kacířských" postupů tradičního léčení, tak běžného v západní medicíně.

K dalšímu zamyšlení autora nad vlastními předsudky vedlo vyléčení vážného depresivního ataku blízké osoby. K němu došlo bez jakékoli farmakoterapie či psychoanalýzy. Autor, kterého se tato skutečnost odborně nepříjemně dotkla, vzal toto zklamání jako varování. Jak sám uvádí: "K čemu mi byly všechny znalosti, jestliže jsem po tolika letech studia a praxe nemohl pomoci člověku, na němž mi skutečně záleželo?"

V následujícím období se učil u tibetských lékařů a indiánských šamanů a s překvapením zjistil, že některé metody se osvědčily nějen jeho pacientům, ale i jemu samému. Jsou nejen šetrnější, přirozenější, avšak mnohdy i účinnější, než metody klasické medicíny, neboť využívají samoléčících mechanizmů organizmu člověka. Autor nazval tento nový, netradiční obor emoční medicínou.

V recenzované publikaci uvádí její autor několik komplementárních postupů, které se prakticky osvědčily v terapeutické praxi. V knize tytp metody předkládá a doplňuje je dalšími, teoretickými i praktickými poznatky. Pečlivě vybrané příklady z vlastní autorovy praxe uvedené postupy vhodně ilustrují a dodávají celé knize charakter bezprostřednosti a životnosti.

Další kapitoly hovoří o možnosti léčení velkých bolestí. Je zřejmé, že mnohdy i malá traumata zanechávají viditelné stopy. Tyto záznamové stopy je možné "vymazat", např. sérií očních pohybů (metodou EMDR).

Autor se zmiňuje i o možnosti nastavení biologických hodin za pomocí světelné terapie. Zastavuje se i u akupunktury a konstatuje, že tato metoda působí přímo na emoční mozek.
Z hlediska výživy a dietetiky je překvapující zjištění, které autor rozvádí v dalších kapitolách. Nedostatek esinciálních polynenasycených mastných kyselin způsobuje totiž deprese, melancholii, náladovost a únavu, a současně snižuje schopnost prožívání slasti. Jejich pozitivní účinnost byla prokázána i metodou kontrolované studie.

Dalším, "staronovým" postupem je tělesná aktivita, která zřetelně napomáhá při léčbě úzkosti a depresí. I zde se potvrzuje zásada, že důležité je cvičit pravidelně, i když není třeba cvičit mnoho. Není nutné provádět složitou fyzickou aktivitu, stačí i pravidelná chůze.

Poslední, ale o to důležitější část publikace, představuje téma, které si autor zvolil za název jedenácté kapitoly: "Láska je biologickou potřebou". Zamýšlí se nad mateřskou láskou a přímým kontaktem jako nezbytnou potřebou pro novorozence. Připomíná i význam zvířat jako "léčitelů" v našem životě. Nevyhýbá se ani otázkám emoční komunikace a významem toho, co děláme ne pro sebe, ale pro druhé. Člověk totiž nemůže vyléčit své nitro, pokud nenajde smysl svého vztahu k okolnímu světu.

V podstatě to, co bylo často až pejorativně nazýváno jako "alternativní", se pod úhlem nových pohledů může stát racionální. Strnulé, rigidní, technicistní a mechanistické myšlení a pojetí světa je pochopitelně jednodužší a pohodlnější. Je však vždy správné zavrhnout to, co zatím nedovedeme pochopit a co by nám mohlo bezprecedentně pomoci?
Domnívám se, že publikaci je možné doporučit zejména představitelům medicínských a psychologických oborů. Je však možné ji nabídnout i širší veřejnosti, neboť je napsána - přes svou nespornou odbornost - velmi srozumitelně. Snad i proto byla přeložena do 15 jazyků a její náklad přesáhl půl miliónu výtisků.

Mgr. Mario Renotiére