Diagnóza Aspergerova syndromu zanechala Davida v šoku: najednou všechno v jeho životě i jejich vztahu dávalo mnohem větší smysl. A také se stala katalyzátorem změn. David si začal vést deník nejlepších postupů, v podstatě sbírku nezvyklých poznámek s návody, jak se v různých situacích chovat co nejlépe s ohledem na ostatní. Od banálních jako „nezabírej pro sebe všechny čínské knedlíčky s krabí náplní“ přes „během návštěvy v nemocnici se nesměj“ až po „omluvy, které zařveš, se nepočítají.“ Některé z těchto zásad se uchytily, jiné ne, některé jsou až očividně směšné, k jiným David dospěl až po mnoha bolestných scénách. 

V knize Omluvy, které zařveš, se nepočítají nás David Finch provází tímto náročným, ale zároveň osvobozujícím a velice inspirativním procesem, a to s velkou dávkou vtipu a optimismu. 

David Finch vyrostl na farmě v severním Illinois a studoval na University of Miami hudební technologie. V roce 2008 mu byl diagnostikován Aspergerův syndrom.

Knihu přeložila Petra Diestlerová.

Ukázka:

* * *

O několik dní později jsme se potom, co děti usnuly, stáhli do ložnice. Já zapnul notebook, zatímco se Kristen převlékala do pyžama a myla si obličej. Připravoval jsem se na něco poměrně formálního. Na něco s grafy a excelovými tabulkami a jasně definovaným programem. Dokonce jsem si rezervoval jeden z kancelářských projektorů a vzal si ho domů. Zrovna jsem na něj dělal místo na svém nočním stolku, když přišla Kristen dovnitř, ukázala na něj a zeptala se: „Na co je ten krám?“ Potom mě přiměla, abych projektor odnesl dolů.

Zajímá vás téma Aspergerova syndromu více? Přečtěte si komiks Stínka.

Když jsem se vrátil, seděla v tureckém sedu uprostřed postele a na klíně měla spirálový blok. Naše postel je hodně vysoká, a když tam Kristen takhle seděla na sendvičové matraci a bořila se do tlustého přehozu, vypadala, jako by se vznášela na obláčku. Chtěl jsem si sednout do koženého křesla v rohu ložnice, aby ta debata působila ofi ciálněji, ale Kristen v pyžamu byla neodolatelná. Posadil jsem se naproti ní, opřel se o polštáře naskládané k pelesti a položil si notebook na nohy. „Vážně se do toho chceš pustit?“ zeptala se.

„Jestli jsi připravená ohodnotit můj výkon a promluvit si o způsobech, jak můžu lépe reagovat na tvoje potřeby, pak si to rozhodně vyslechnu.“

„No dobře. Nechce se mi to na tebe vybalit všechno najednou a nemám z toho dobrý pocit, ale nevím, jak jinak bych to mohla udělat.“

„Jinak to nejde. V tom právě spočívá užitečnost hodnocení výkonu. Věř mi.“

„Dobrá,“ řekla znovu. „Jen abys věděl, tak obecně vzato jsem velmi šťastná a nechci, aby tě cokoli z tohohle zranilo. Nechci, abys propadl panice.“

„Nepropadnu panice.“

„A vážně. Vypni ten počítač.“

Udělal jsem to a na její žádost jsem pak vyslechl, co říkala. Nezpochybňoval jsem její sdělení a nepřerušoval jsem tok jejích myšlenek. Jenom jsem poslouchal.

Začala věcmi, které šly podle ní dobře. Víc jsem pomáhal s domácností, vedli jsme víc konstruktivních rozhovorů a častěji jsme si přátelsky, nenuceně povídali, což se jí moc líbilo. Poděkovala mi za ty drobnější, méně důležité nejlepší postupy, jako že si chodím lehnout tišeji a nemluvím tak často s falešným britským přízvukem.

Potom otočila v bloku stránku. Pokud jde o rodinu, je ještě několik oblastí, kde bych se mohl zlepšit, řekla. Například v míře péče o děti a trávení času s nimi. „A taky by ses měl naučit předvídat svoje záchvaty, než nastanou, abys je před dětmi dokázal lépe zvládat, nebo ještě lépe, úplně je potlačit. Děti se nemůžou pořád dívat, jak se hroutíš.“

Otočila na další stránku, a začalo jít do tuhého. Ocitli jsme se na nebezpečné půdě. Kristen začala mluvit o situacích, kdy jsem ji zklamal, a o vzorci sobectví a lhostejnosti, s nímž se musela vypořádávat během celého našeho manželství. Když vypočítávala seznam bolestných incidentů, incidentů, na něž bych raději nemyslel, byl jsem nucen podívat se z jejího hlediska na některé z nejtemnějších okamžiků našeho manželství, z nichž nejhorší byla ta doba, kdy jsem měl přede dvěma lety o Vánocích dva týdny dovolené. Těšil jsem se na čtrnáct dní odpočinku. Jenže Kristen čas, kdy jsem byl doma, využila k tomu, aby pro sebe udělala věci, které jinak nikdy nestíhala: nechala se ostříhat, doháněla práci a navštěvovala přátele, zatímco já seděl doma sám s dětmi. První týden byl vyčerpávající a já rychle zahořkl a začal mít vztek. Dovolená představovala namáhavější práci než práce a nečekaná změna mých plánů mě vykolejila. Jednou odpoledne jsem konečně vybuchl a řekl Kristen to nejhorší, co jsem mohl: „Není to fér, protože já na rozdíl od tebe nemůžu sbalit děti, odkládat je celý týden k Mary a pak předstírat, že je vychovávám.“ Když tohle Kristen uslyšela, zatvářila se zdrceně. Její tvář, oči, celé tělo – to všechno náhle vypadalo studeně, jako bez života, a řekla to jediné, na co se vzmohla: „Jdi do hajzlu, Dave.“ Odešla z domu a neřekla mi, kam jde. Vrátila se za několik hodin a ten večer stála v kuchyni a ve tváři měla stejný poraženecký výraz, když se mě ptala: „Chceš vůbec ještě pořád být v tomhle manželství? Kdybychom ho zítra ukončili, záleželo by ti na tom vůbec?“

Kristen se třásl hlas, když mi říkala, jak osamělá a nešťastná se v takových chvílích cítila. Sevřela blok pevněji a já si všiml, že její rukopis na těch stránkách je netypicky rozklepaný. Některá slova byla několikrát podtržená – přemrštěné nároky a PŘÍLIŠNÉ DRAMA!!!

„Nelíbí se mi všechny ty tvoje poznámky o tom, že naše děti vychovává Mary. Mary naše děti nevychovává, ona je hlídá. V tom je rozdíl. Naše děti vychovávám já, Dave, a taky u toho pracuju. Vlastně docela hodně matek pracuje. Zraňuje mě, když říkáš takové pitomosti, a není to fér…“

Pokračovala dál a já se za chvíli začal cítit zahlcený. Nešlo jen o nahromaděnou tíhu všech těch bolestných zážitků, ale o nutkání všechny je co nejrychleji napravit. Nedokázal jsem vymazat pět let zanedbávání a nedorozumění, ale mohl jsem se postarat, aby se to už nedělo. Tohle stačilo. Ale nejdřív jsem ji musel zarazit.

„Kristen?“

Odložila blok. „Ano?“ „Omlouvám se, že tě přerušuju. Ale musím si udělat poznámky.“ „Jen do toho.“

Nejlepší postupy fungovaly, protože jsem si je zapisoval. Propracovával jsem se svými myšlenkami na papíře a destiloval jsem z nich pravidla, kterých jsem se mohl držet. Jakmile se nějaká idea ocitla na papíře, připadala mi hmatatelnější. Mohl jsem se jí dotýkat, zírat na ni, nosit ji s sebou, nebo ji odložit stranou, když bylo potřeba. Nemohla zmizet tak, jak se to občas stávalo poznámkám udělaným jen v duchu. V práci jsem si zapisoval všechno. Proč bych se neměl podobně snažit doma? Nic nemohlo být důležitější než to, co se Kristen rozhodla se mnou sdílet – upřímné emoce a vhled do toho, jak ji moje chování zraňovalo a vytvářelo mezi námi propast. V uplynulých jedenácti měsících jsme položili základy, a ať už to věděla, nebo ne, předkládala mi to, co jsem začal považovat za svá „pokročilá témata“ – cíle, které by pro mě ještě před rokem byly naprosto nedosažitelné. Cíle, které mohly posunout náš vztah do nových výšin. Kristen si myslela, že jenom ventiluje svoje frustrace, ale protože jsem se rozhodl naslouchat, ve skutečnosti mi udávala směr.

Popadl jsem svůj deník a během následující hodiny jsem si udělal tři stránky poznámek o oblastech, v nichž jsem se chtěl zlepšit. Tři nové stránky do mého Deníku nejlepších postupů.

Ze všech lidí, co znám, jsem nejspíš jediný, kdo si kdy dělal poznámky během vyčítání. Ale nic lepšího jsem udělat nemohl. Zapisování mi umožnilo rozhovor zpomalit, pochopit, o co jí jde. A také mi to poskytlo jistý citový odstup. Místo abych propadl emocím, mohl jsem reagovat konstruktivně a soustředit se na dekódování problémů, které moje chování způsobovalo, a na jejich řešení. Když jsem zpomalil emoce tím, že jsem si dělal poznámky, byl to pro mě ten nejlepší způsob, jak zpracovat, co Kristen říká, a využít to k tomu, abych dosáhl skutečných změn v tom, jak reaguju a jak se chovám.

Výhodou bylo, že na konci večera jsem držel v rukou silniční mapu k manželskému štěstí. Nevýhodou bylo, že abych toho dosáhl, budu muset přistoupit k opravdovým činům – žádná z těch poznámek nenaznačovala, že bych měl usnout na vavřínech nebo si na nich třeba jen schrupnout. Z toho, co mi ten večer řekla, jasně vyplývalo, že jestli se máme posunout dál, budu se muset stát plně funkčním a plně autonomním člověkem. Neboli, jak jsem zjistil během toho fiaska s prádlem o pár měsíců dřív, budu muset dospět. Nakonec měla přece jenom pravdu: tohle nebude snadné.

Krátce potom, co jsme domluvili, Kristen usnula. Nechtěl jsem si jít lehnout, dokud nebudu mít jasný plán, jak situaci jednou provždy změnit, a tak jsem, zatímco spala, analyzoval své poznámky ve snaze dospět k nějaké strategii:

Respektuj Kristenin osobní čas a prostor.

Zapojuj se víc do činností s dětmi.

Zvládej sám sebe a svoje emoce – tohle by neměla mít na starost Kristen.

Bav se, když děláme věci společně, místo toho, abys ze všeho dělal „drama“.

Hlavním jednotícím konceptem podle všeho bylo: Kristen a děti potřebují, abys zvládal sám sebe. Seděl jsem na posteli, zatímco Kristen tvrdě spala, a opět jsem měl před sebou náročný úkol a žádnou představu o tom, jak definovat první krok k jeho dosažení. Už jsem se chystal to pro ten večer zabalit, když jsem si na stránce všiml jedné své poznámky: Ulehčuj jí od toho břemene tím, že čas od času převezmeš iniciativu.

To bylo ono. Uvědomil jsem si, že pokud dokážu převzít iniciativu ve věcech, jako je stabilizace vlastních nálad, pak si Kristen může jít po své práci a netrápit se tím, co u mě spustí nějakou scénu. Když převezmu iniciativu, můžu čas od času vyluxovat nebo vzít děti do obchodu, aby si Kristen mohla trochu odpočinout – což bude o to sladší, že o to nemusela žádat. Když budu projevovat iniciativu, budu působit empatičtěji.

Paráda.

Napsal jsem si na kousek papíru slovo iniciativa a přilepil ho na spodní okraj svého zrcadla v koupelně. Takhle ho uvidím, kdykoli si budu mýt ruce, čistit zuby nebo se holit, a bude mi připomínat, co musím ten den udělat, abych se stal manželem, jakého si Kristen zaslouží.

Knihu Omluvy, které zařveš, se nepočítají koupíte na našem e-shopu.