WHO definuje zdraví jako stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody. Tento postulát stojí v úvodu Preambule k Ústavě WHO, která byla přijata na Mezinárodní konferenci ke zdraví v New Yorku v roce 1946 a ofi ciálně vstoupila v platnost v roce 1948. (dokument WHO Preamble to the Constitution; Kebza, 2005) Definice se vztahuje k těm konceptům zdraví, které ho chápou jako kladný a žádoucí prvek lidského života. Její předností je odklon od tradičního biologizujícího pojetí zdraví a důraz na mezioborový přístup v souladu s biopsychosociálním modelem zdraví umožňujícím vnímat lidské zdraví v kontextu prostředí, v němž člověk žije. Nelze pominout ani to, jak stručnou, výstižnou a srozumitelnou formou dokázala pojem zdraví vyjádřit, takže se stala přijatelnou pro odbornou i laickou veřejnost. (Kebza, 2005)

Definice vyvolávala vždy i otázky a pochybnosti. Zdraví je v ní chápáno subjektivně jako uspokojení širokých potřeb, nároků a očekávání člověka nejen v oblasti fyzického zdraví, ale i v oblasti materiální a sociální. Je to jakýsi ideální, stěží dosažitelný stav. Navíc zdraví je touto definicí vymezováno příliš obecně a v tomto smyslu není možné jeho objektivní měření. Proto byly přijaty pozdější doplňky a konkretizace. K dalším výhradám patří i to, že definice nevymezuje jednoznačně pojem pohoda („well-being“), opomíjí spirituální a etické dimenze zdraví a nebere v úvahu případný rozpor mezi objektivním zdravotním stavem člověka a jeho subjektivním vnímáním tohoto stavu. (Křivohlavý, 2001) V současnosti však již existují nástroje, jimiž lze zjišťovat objektivní i subjektivní hodnocení jednotlivých dimenzí osobní pohody včetně zdraví (viz část Měření kvality života v této kapitole). Lze říci, že veškeré uváděné nedostatky definice zdraví WHO jsou vyváženy jejími přednostmi, takže její vysoká obliba a citovanost trvá i po 60 letech její existence.

Definice zdraví byla později upřesňována a doplňována. V programu WHO Zdraví pro všechny do roku 2000 (Health for All, HFA), který byl přijat na Světovém zdravotnickém shromáždění v roce 1977, se objevila doplňující charakteristika zdraví jako schopnosti vést sociálně a ekonomicky produktivní život. Tím přestalo být zdraví cílem samo o sobě a stalo se prostředkem k realizaci harmonického vývoje člověka. K dalšímu posunu dochází v novém programu WHO Zdraví pro všechny v 21. století (HFA 21, Zdraví 21), který byl přijat v roce 1999 a přináší operacionalizovanou defi- nici zdraví, která z praktických důvodů vymezuje zdraví jako „snížení úmrtnosti, nemocnosti a postižení v důsledku zjistitelných nemocí a poruch a nárůst pociťované úrovně zdraví“. Dokument též mluví o zdravotním potenciálu jako o nejvyšším stupni zdraví, kterého může jednotlivec dosáhnout. Potenciál zdraví každého člověka je určován možností starat se o sebe a o druhé a jeho schopností samostatně se rozhodovat a uchovat si kontrolu nad svým životem. Společnost má vytvářet podmínky k tomu, aby lidé mohli potenciál zdraví uplatnit.

Přijetím uvedené definice zdraví připravila WHO půdu pro budoucí uvažování o determinantách zdraví, jejich významu, vývoji a změnách. Přelomovou roli v tomto směru sehrála známá Lalondova zpráva o zdravotním stavu Kanaďanů, která byla publikována v roce 1974 pod názvem Nový pohled na zdraví Kanaďanů. (Lalonde, 1974) Zde byl poprvé prezentován nový model determinant neinfekčních chorob, který se stal podnětem pro rozsáhlý vědecký výzkum vlivu celé škály různých determinant na zdraví lidí. Zdraví začalo být chápáno jako výsledek vztahů lidského organismu a řady sociálně-ekonomických, fyzikálních, chemických i biologických faktorů životního a pracovního prostředí, ale také jako výsledek způsobu života jedinců i sociálních skupin. Lalondova zpráva se zároveň stala výzvou pro nové uchopení zdravotní politiky. Ta se musí oprostit od představy, že za výsledný zdravotní stav obyvatelstva může pouze rozvoj zdravotnických služeb, a musí zaměřit své úsilí o zlepšení zdraví lidí jednak směrem ke spolupráci různých rezortů, jednak k zapojení občanů a posílení jejich vlastní kontroly nad podmínkami svého života. Výsledky zdravotní politiky pak závisejí do značné míry na tom, do jaké míry se daří ovlivňovat zdraví populace také aktivitami mimo zdravotnický sektor.

Determinanty zdraví lze definovat jako osobní, společenské a ekonomické faktory a faktory životního prostředí, které jsou vzájemně se ovlivňujícími proměnnými, a zároveň významně ovlivňují a určují zdravotní stav jedince, skupiny lidí nebo společnosti. (Nutbeam, 1998)

Mezi základní determinanty zdraví byly zařazeny:

• faktory prostředí (klimatické podmínky, životní prostředí, charakter lokality, fyzické, pracovní i sociální prostředí, ve kterém lidé žijí),
• genetická výbava (podmiňuje např. některé rozdíly v obrazu zdraví mužů a žen, úroveň intelektových schopností, náchylnost k některým onemocněním, vývojové vady, odolnost vůči rizikům),
• životní styl včetně všech rizikových prvků v něm obsažených (individuální životní úroveň, způsob života, úroveň vzdělání, postoj ke zdraví, péče o vlastní zdraví a prevence onemocnění, stravovací návyky, výživa, fyzická aktivita, kouření),
• efektivita a kvalita zdravotní péče spojená s rozvojem medicíny a lékařské techniky, zdravotní politika, zdravotnický systém, úroveň zdravotnictví, dostupnost lékařské péče.

Vliv takto definovaných determinant byl také kvantifi kován tak, že genetický základ se podílí na zdravotním stavu populace asi 10–15 %, zdravotnictví také 10–15 %, životní prostředí asi 20 % a způsob života celými 50 %. Později byly některé, zejména sociálně-ekonomické faktory prostředí (charakteristiky místa, kde lidé žijí, a komunity, do které patří – např. chudoba, vzdělání, sociální vyloučení, nezaměstnanost, špatné bydlení, sociální zabezpečení) a životní styl spojeny do jedné kategorie sociálních determinant zdraví (Wilkinson, Marmot, 2005), jindy jsou zase behaviorální faktory obsažené v životním stylu a jiné psychologické a sociální faktory (typ osobnosti, zvládání stresu, resilience, sociální opora aj.) spojovány do specifi cké kategorie psychosociálních determinant zdraví. (Kebza, 2005)

Determinanty zdraví jsou propojeny komplexem velmi složitých vzájemných vztahů. Rozsah vlivu jednotlivých determinant (validita) a jejich vzájemné proporce se mění spolu s rozvojem lékařských věd, například genetického výzkumu, i s novými možnostmi léčby a účinných intervencí do různých patogenetických procesů. Také vlivy životního prostředí jsou daleko intenzivnější, než tomu bylo dříve. Změny se odehrávají s vysokou frekvencí, jsou akcelerovány a v globalizovaném světě snadno překračují hranice jednotlivých států. Diskutovány jsou zejména klimatické změny, přítomnost alergenů a hormonů v přírodním prostředí, používání geneticky upravených potravin a přítomnost cizorodých látek v potravinových řetězcích, šíření nových infekčních onemocnění, hlučnost prostředí či kvalita pitné vody. Změny prostředí a nová rizika v něm zvyšují nároky na adaptační schopnosti člověka. Vliv jednotlivých faktorů na zdraví jednotlivce i celé populace může být tedy daleko vyšší, nebo naopak nižší, než se až dosud připouštělo. Také v naší společnosti se význam jednotlivých determinant z hlediska jejich dynamiky a validity mění. (Drbal, 2004b) Po roce 1989 se například do zlepšování ukazatelů zdravotního stavu české populace promítl prudký rozvoj samotného zdravotnictví nepochybně více, než by se podle uvedených proporcí dalo předpokládat. (viz 3. kapitola Zdravotní stav obyvatelstva a jeho vývoj)