Ukázka z knihy Dítě v náhradní rodině, Caroline Archerová, Portál 2001

Když do rodiny přijmete skupinu sourozenců, děti si někdy s sebou přinesou problémy z původní rodiny, jež někoho z nich upřednostňovala a z jiného dělala obětního beránka. Promluvte si s předchozími rodiči, pěstouny nebo vychovateli a pokuste se zjistit, co se mezi dětmi odehrává. Někdy se stává, že jeden sourozenec týrá nebo sexuálně zneužívá druhého. Pravděpodobně se tak ztotožňuje s dospělým, který ho dříve zraňoval, a tímto jediným způsobem, jejž zná, se snaží získat kontrolu nad vlastním životním zmatkem. Je to sice zcela pochopitelné, ale nelze to vzhledem k druhému dítěti (k ostatním dětem) i kvůli němu samému tolerovat.

Podobné problémy mohou nastat i mezi dětmi, které přišly jako maličké postupně do vaší rodiny. Pokud je to možné, nechte mezi jednotlivými přírůstky do rodiny vždy několikaletý odstup, ať už jde o děti adoptované nebo vlastní.

My milujeme všechny své děti, ale to ještě neznamená, že se všechny naše děti budou automaticky milovat navzájem. Když dítěti oznámíte, že je máte moc rádi, a proto jste se rozhodli pořídit si ještě další miminko, připadá vám to možná naprosto logické, jenže dítěti to tak připadat nemusí. Zkuste se nad tím trochu víc zamyslet. Jak by vám bylo, kdyby vám dítě řeklo, že si sežene ještě jednu maminku a jednoho tatínka, protože vás má moc rádo?

Potyčky a spory mezi dětmi vás patrně budou ničit. Začnete se možná sami obviňovat – kdybyste si tolik nepřáli další dítě, nemuselo k tomuhle dojít. Zvlášť časté bývají takové úvahy právě v rodinách, na jejichž vzniku se podílela adopce.

Snažte se věnovat se každému dítěti dostatečně dlouho, ale pamatujte si přitom, že nikdo nedokáže přesně stanovit, co znamená „dostatečně“.

Většinou bývá lepší netrvat na tom, aby děti měly všechno společné. Pokud to jde, vyhraďte každému dítěti „jenom jeho“ vlastní prostor. Může to být ložnice, koutek v obývacím pokoji nebo i jen krabice v dětském pokojíčku. Pokud bylo dítě dříve vystaveno sexuálnímu zneužívání, ložnice pro ně pravděpodobně nebude to pravé místo bezpečí a soukromí. Dobrý nápad je také označit jmenovkami věšáky na kabáty a u stolu zavést pevný zasedací pořádek. Pokud to bude nezbytné, klidně co nejdříve označte jmenovkami všechno potenciálně sporné! Pro předškolní děti použijte místo jmenovek obrázky nebo barevné rozlišení.

Pokud můžete, oblíbené činnosti provádějte s každým dítětem zvlášť. Pravděpodobně zjistíte, že i ten největší buřič a potížista je jako andílek, když věnujete pozornost jen jemu a pokud dělá něco, co ho baví. Zasloužíte si to oba! Na druhou stranu se ale nepřepínejte a nevzdávejte se času věnovaného sobě, který nutně potřebujete, abyste dokázali plnit nevyčerpatelné požadavky dvou nebo více malých dětí. Chvíle odloučení budou prospívat všem, pokud je do programu začleníte citlivě.

Nepodnikejte také se všemi dětmi úplně totéž. Jednak to ani prakticky není možné a navíc má každé dítě odlišné potřeby. Pamatujte si, že ať uděláte cokoli, děti budou mít stejně pokaždé z něčeho pocit, že „to nebylo fér“.

Pokud jsou mezi dětmi opravdu vyhrocené vztahy, udělejte vše pro to, aby nejmenší a nejzranitelnější děti měly jistotu, že se o ně umíte postarat. I docela malé děti se vás možná budou snažit chránit tím, že budou skrývat, co cítí, a budou mít pocit, že by měly situaci zvládnout samy a „držet jazyk za zuby“, zvlášť když si už v sobě nesou zranění z dřívější doby.

Dětem rovněž velice prospěje, když uvidí, jak se dané situace mají správně řešit. Kdykoli vy sami procházíte problematickou situací, dáváte svým chováním dětem příklad (učení podle vzoru). Mějte děti k tomu, aby vám nějakým způsobem uměly sdělit, že mají z bratra nebo sestry strach.

Můžete jim dát píšťalku, aby zapískaly, až se dostanou do úzkých, nebo je naučte v takové situaci křičet a utíkat. Jde o to, aby dokázaly strhnout povyk! Zastrašování, vyhrožování, trýznění a týrání často vede k tomu, že si malé děti připadají bezmocné a ochromené, neschopné se pohnout nebo promluvit. Tak vypadá traumatická reakce, a té je třeba předejít.

Větší děti se snaží chovat rozumně a malému trapiči ustupují, což z dlouhodobého hlediska není dobré ani pro jednu stranu. Starší dítě by mělo vědět, že pochopíte jeho rozhořčení a nechcete po něm, aby se chovalo jako světec. V těchto případech se také vyplatí pořídit staršímu dítěti na jeho ložnici nebo „soukromý“ prostor zámek.

Jednání s malým násilníkem (ať už větším nebo menším než jeho oběť) bývá také problematické. Za žádnou cenu se neuchylujte k trestům, zvláště ne k trestům fyzickým nebo tvrdým slovním. Vy sami byste z toho neměli dobrý pocit, trápené dítě by mohlo za dané události začít cítit vinu a v očích malého trapiče by se tím ospravedlňovalo jeho násilí.

V takové situaci může prospět čas pro sebe neboli „čas na přemýšlení“ (doba, kterou dítě na vaše přání tráví o samotě). Zraňující a zároveň zraněné dítě má možnost se zklidnit a zjistit, co vlastně cítí, a vy ostatní si mezitím můžete „lízat utržené rány“. „Čas na přemýšlení“ by měl být krátký a nikdy ho nepoužívejte jako formu trestu.

Znovu a znovu dítěti opakujte, že je nepřípustné někoho trápit a zraňovat, a připomínejte mu jeho vlastní vnitřní zranění – vždy však pouze tehdy, až se dítě uklidní.

Někdy i docela malé děti popírají, co udělaly – i přes jasné důkazy! Může to být součást disociativního vzorce chování; dítě nepřiznává ani samo sobě, čeho se dopouští, a pak si opravdu nepamatuje, že to udělalo. Na vnitřní zmatek reaguje tím, že některé vlastní projevy vyloučí ze svého vědomí, takže dojde k disociaci „špatného“ chování. Budete se muset stát dítěti očitým svědkem a hlasem svědomí a tiše a klidně mu připomínat, co právě udělal. Vždy s tím počkejte, až dítě bude klidné a schopné zase rozumně uvažovat (a vy spolu s ním). Když nebude „řádit“ či nebude „duchem nepřítomné“, máte mnohem větší šanci, že s ním bude rozumná řeč.

Možná vám bude připadat, že vám to všechno dělá naschvál. V jednání dítěte pravděpodobně bude určitý prvek záměrnosti, zčásti se však také bude takovému chování bránit a nebude si chtít přiznat svá zranění. Je třeba, aby dítě vědělo, že je dokážete bezpečně zvládnout a že může začít přebírat odpovědnost za VEŠKERÉ své jednání, i když se teď možná ještě nedokáže vůbec ovládat.

Neverbálně to můžete dítěti dávat najevo během objímání a potvrdit to při tom také slovy. Dítěti může připadat, že je „špatné“, jiné než ostatní. Objetím mu říkáte, že není nedotknutelné, a pomáháte mu, aby se cítilo dobře. Když se vám podaří zmenšit jeho velikou úzkost a hluboký neklid, dítě začne lépe vnímat a chovat se rozumně. Díky tomu se příště v podobné situaci dokáže na okamžik zastavit, zamyslet a nejednat bezhlavě. Vaše dítě má sice v sobě něco, čím zraňuje ostatní lidi, kromě toho má však také své „dobré“ stránky a je třeba, abyste mu dávali všemožně najevo, že o nich víte.

Zkuste si spolu vymyslet a zavést „ovládací tlačítka“ třeba na čele nad očima. Řekněte dítěti, že když je stisknete (zpočátku vy a postupně dítě samo), můžete ovládnout jeho zlobení a napojit se na jeho dobré stránky, tak aby nikomu nechtělo ubližovat.

Nepopírejte přitom onu „horší“ část jeho osobnosti, ani ji od něho neoddělujte. Děti, které mají sklony k disociaci, by to mohlo utvrzovat v představě, že „zlobivá část“ existuje mimo ně.

Když si s dítětem občas popovídáte o jeho utržených zraněních, může to mít velice hojivý účinek. Nemusíte být nijak konkrétní (zvlášť pokud toho o minulosti dítěte moc nevíte), ale nikdy se nepokoušejte zlehčovat zranění, která od lidí utržilo. Hluboko uvnitř dítě o každém zranění ví. Tím, že mu je potvrdíte, pomůžete mu porozumět svému vnitřnímu zmatku a bolesti, jimiž se tak často nechává přemoci, když se snaží zraňovat ostatní.

Částečně to může být právě zranitelnost druhého dítěte, která v problematickém dítěti vyvolá záchvat zloby, protože mu v něčem připomíná jeho vlastní dřívější bezmocnost a bolest. Zraňování druhých lidí může být pro takové dítě jediný známý způsob, jak získat kontrolu nad danou situací nebo jak uvolnit nesnesitelné emoční napětí. Je třeba mít na paměti, že POCHOPITELNÉ chování nemusí být vždy OMLUVITELNÉ – a násilí nelze nikdy omluvit.

Pokud máte pocit, že s takovým chováním máte v rodině velký problém, nebojte se požádat o pomoc. Dobrý psycholog a terapeut usnadní dítěti práci na utržených zraněních a vám pomůže vytvořit bezpečnější a příjemnější domov pro všechny členy rodiny.