Psychoterapii lze dělit z více hledisek. Některá dělení jsou dichotomická, vystihují polarity či kontrastní možnosti psychoterapeutického přístupu, které se však v praxi jen zřídka využívají v extrémní podobě. Uvedeme některé z nich.

Při psychoterapii direktivní působí terapeut na pacienta přímým usměrňováním jeho myšlení, postojů a chování. Dává mu příkazy a rady, vyžaduje splnění určitých úkolů a cvičení nebo používá bdělé či hypnotické sugesce. V nedirektivní psychoterapii je psychoterapeut spíše katalytickým činitelem. Svým permisivním neutrálním postojem pouze podněcuje pacienta ke slovní, emoční nebo činnostní produkci, vytváří příznivou atmosféru pro pacientovu sebeexploraci nebo pro projekci pacientových interpersonálních stereotypů a vyhýbá se indoktrinaci, tj. udělování rad, sugescí nebo projevování vlastního názoru. Extrémnímu případu nedirektivní psychoterapie se říkalo též „mhm terapie“: terapeut neřekne ani ano, ani ne, pouze mnohoznačné nic neříkající „mhm“.

Psychoterapie symptomatická se zaměřuje na chorobný příznak, psychoterapie kauzální se snaží zjistit a odstranit příčinu. K symptomatické psychoterapii se kriticky stavějí hlubinné a dynamické směry, považující ji někdy za přímo škodlivou. Dokládají, že její účinek je jen zdánlivý nebo krátkodobý, symptom se buď brzy objeví znovu, nebo místo něho vznikne symptom jiný. Skutečnost však je taková, že bez symptomatické terapie se často neobejdeme, ať pro nedostatek času k obvykle delší terapii kauzální, nebo pro neodstranitelnost kauzálních faktorů. Přitom k recidivě nebo záměně symptomů docházet nemusí. Přestane-li mít pacient potíže, dokáže se nezřídka už snáze vyrovnat s problémy.

Podpůrná psychoterapie se nesnaží měnit osobnost, ale poskytuje porozumění, podporu a pomoc osobnosti takové, jaká je. Zdůrazňuje její pozitivní rysy, vede k pozitivnímu myšlení a důvěře ve vlastní síly a pomáhá při zvládání aktuálních situací a problémů. Rekonstrukční psychoterapie usiluje o přestavbu osobnosti, a to jak hlubší analýzou jejího utváření, tak závažnějšími zásahy do postojů, motivací a hodnotového systému.

Psychoanalytici rozdělují někdy psychoterapii na odkrývající, tj. hlubinnou analýzu, která vynáší na povrch vytěsněný materiál z nevědomí a vede k jeho uvědomění a propracování, a na psychoterapii zakrývající, k níž patří všechny ostatní formy psychoterapie, které jsou jimi považovány za méně hodnotné.

Bez zmíněného hodnotícího zabarvení je neutrální dělení psychoterapie na náhledovou a akční. Náhledová psychoterapie podporuje objasnění a porozumění, akční psychoterapie podporuje přímé zvládání problémů a nácvik potřebných dovedností. Další dělení, která uvedeme, již nejsou dichotomická, ale používají tři a více kategorií. V psychoterapii individuální je působení zaměřeno na jednotlivce. Hromadná psychoterapie označuje postup, kdy terapeut působí vhodně upravenými metodami individuální psychoterapie na více pacientů současně. Skupinová psychoterapie využívá k terapeutickým účelům dynamiku vztahů vznikajících mezi členy plánovitě vytvořené terapeutické skupiny.

Podle příslušnosti k základním směrům se psychoterapie zjednodušeně rozděluje na tři odlišné orientace. Dynamická psychoterapie věnuje pozornost vlivu minulých zážitků a nevědomých procesů na současné problémy a potíže. Kognitivně-behaviorální psychoterapie převážně učí překonávat současné problémy a potíže nácvikem žádoucího chování a myšlení. Humanistická psychoterapie se zabývá sebeuskutečňováním, rozvojem vnitřního prožívání a vlastních možností, naplňováním životního smyslu.

Z hlediska požadavků na kvalifikaci psychoterapeuta a s tím související diferencované bodové ocenění jeho práce navrhla Česká psychoterapeutická společnost rozdělení psychoterapeutických výkonů na tři stupně: l. psychoterapie podpůrná, kterou může vykazovat každý lékař a psycholog; 2. psychoterapie odborná, k jejímuž vykazování je potřebná u psychologů závěrečná zkouška z postgraduální specializační průpravy pro práci ve zdravotnictví, u psychiatrů atestace z psychiatrie a u lékařů jiných oborů speciální zkouška v akreditovaném školicím zařízení; a 3. psychoterapie systematická, která vyžaduje speciální vzdělávání, výcvik a supervizi se stanovenými počty hodin a absolvování kvalifikační zkoušky před komisí.

V současné době je v Seznamu zdravotních výkonů proplácených pojišťovnami uvedena pouze systematická psychoterapie. K jejímu vykazování se u psychologa a lékaře vyžaduje Osvědčení o funkční specializaci v psychoterapii, vydávané subkatedrou psychoterapie Institutu pro postgraduální vzdělávání ve zdravotnictví na základě splnění výše uvedených požadavků.

Kvalifikační požadavky k provádění odborné psychoterapie mimo oblast zdravotnictví, zejména v manželském, rodinném a pedagogicko -psychologickém poradenství si určují příslušné stavovské společnosti.

Podle předpokládaných účinných faktorů a používaných metod lze konečně psychoterapii rozdělit na racionální, sugestivní, empatickou, abreaktivní, tréninkovou, psychoanalytickou a interpersonální. Tohoto rozdělení použijeme při výkladu jednotlivých metod a technik.