Jungovská psychoterapie je někdy vnímána jako složitý svět symbolů, archetypů a hlubinných vrstev duše, do něhož se dá jen těžko proniknout. Verena Kast ale dokazuje, že to tak být nemusí. Ve své knize Dynamika symbolů srozumitelně ukazuje, jak zásadní roli hrají symboly v našem psychickém životě - a jak se díky nim může člověk učit rozumět sobě i svým potížím úplně novým způsobem. Vychází přitom z teoretických základů C. G. Junga, především z pojmů, jako je komplex, jáský komplex, archetyp či proces individuace, a převádí je do praxe prostřednictvím konkrétních kazuistik. Kniha tak neslouží jen jako úvod pro studenty psychologie nebo budoucí terapeuty – je to také průvodce pro každého, kdo chce porozumět proměnám, které v nás probíhají, když se naše nevědomí začne hlásit o slovo.

Kast rozděluje výklad do tematických kapitol, které krok za krokem přibližují klíčové oblasti jungovské psychoterapie a ukazují, jak s nimi terapeut i klient mohou pracovat. V úvodních částech se věnuje procesu individuace a pojmu bytostného Já, tedy ústředním pilířům Jungovy představy o psychickém vývoji člověka. Následuje rozsáhlý blok o symbolu – o tom, kde se v našem životě objevuje, jak mu porozumět, jak se rodí a jak může vést k vnitřní proměně. Další kapitoly se zabývají komplexy a jejich vlivem na naše každodenní prožívání, stejně jako jáským komplexem, který souvisí s naším pocitem identity. Důležitou část knihy tvoří také výklad archetypů a přenosových vztahů v terapii – Kast zdůrazňuje, že práce se symbolem a práce s přenosem nejsou konkurenční postupy, ale dvě strany jednoho procesu. Vše vysvětluje přesně, srozumitelně a vždy s oporou v klinických příkladech, které teorii uvádějí do života.

Dynamika symbolů je určena všem, kdo chtějí porozumět tomu, jak jungovská psychoterapie skutečně funguje – nejen odborníkům, ale i studentům psychologie nebo čtenářům, kteří se o hlubší vrstvy lidské psychiky zajímají dlouhodobě. Kast dokáže propojit teoretické pojmy s praktickou terapeutickou zkušeností tak, že kniha může sloužit jako úvodní učebnice, ale stejně dobře i jako inspirativní čtení pro ty, kdo se chtějí lépe vyznat ve vlastních symbolech, snech či v opakujících se vzorcích svého prožívání. Díky množství kazuistik, jasným vysvětlením a respektu k tomu, co v psychické práci zůstává nevyslovitelné, působí kniha nejen poučně, ale i překvapivě živě – jako průvodce, který čtenáře vede k větší vnitřní svobodě, tvořivosti a porozumění sobě i druhým.

Ukázka:

Konstelace jáského komplexu

Podstatou komplexů je, že se konstelují, to znamená, že brzdí nebo podporují vědomí. Vyvstává tu otázka, zda se tedy i jáský komplex zvlášť konsteluje, nebo zda je sám o sobě vždy konstelován. Ze zkušenosti víme, že v některých obdobích se svou identitou zabýváme méně a také se méně staráme o svůj sebeobraz. Pak jsou zase jiná údobí, v nichž se otázky naší identity, zraněný pocit vlastní hodnoty a s ním související pocity strachu a agrese, pochyby atd. derou trýznivě do popředí. Na základě zkušenosti bychom tedy museli říci, že se i jáský komplex může konstelovat: v takových situacích vidíme svět z hlediska svého jáského komplexu a pocitu vlastní hodnoty, to znamená, že si ve zvýšené míře klademe otázky, co nám dělá dobře, co nám škodí, co nás posiluje, co nás snižuje a možná také, co nás idealizuje a co znehodnocuje.

Když jsou komplexy konstelovány – a některé komplexy jsou v nějaké formě konstelovány vždy –, ovlivňují jáský komplex. Zjistíme-li při vyhodnocování nějakého asociačního experimentu, že zkoumaná osoba má komplex v oblasti pocitu vlastní hodnoty, pak se nejedná o nic mimořádného, je to normální – v oblasti pocitu vlastní hodnoty mají komplex všichni lidé. Otázka pouze zní, jak je jáský komplex koherentní a jak vypadá. Jáský komplex se tedy může konstelovat tím, že se konsteluje jiný komplex, avšak může se také konstelovat centrálně. Obě formy konstelace spolu ovšem často souvisejí. Zpracovávání nevědomých komplexů, prožitá příkoří, to jsou věčná témata jáského komplexu a komplexové reakce vždy způsobí újmu našemu pocitu vlastní hodnoty.

Všeobecně se jáský komplex konsteluje tehdy, nejsme-li s to podat nějaký jáský výkon, o němž jsme přesvědčeni, že bychom jej podat měli, a proto máme pocit studu. Konsteluje se však i tehdy, když se druzí lidé dotknou té naší stránky, kterou bychom vlastně nejraději chtěli před sebou i před ostatními skrýt. Stojíme tu pak odhaleni, obnaženi ve svém deficitním bytí, a kvůli tomu se i stydíme. Cítíme však také, že nám bylo ublíženo, protože nějaký člověk – možná velmi cíleně – snížil naši sebehodnotu. Ublížení, která vedou ke konstelaci jáského komplexu, souvisejí rovněž s naší touhou, abychom byli akceptováni. Pokud tato potřeba není uspokojována, jsme-li příliš málo vidět, lidé nás moc nevnímají, málo nás oceňují, jestliže je jáský komplex zvnějšku příliš málo potvrzován a je mu věnována jen nepatrná pozornost, pak může jáský komplex „naskočit“.

Když zažíváme příkoří, když se cítíme zahanbeni, když se naší jáské aktivitě vymezují hranice tam, kde bychom právě docela rádi riskovali, dostaví se pocit ztráty sebe sama, pocit, že nestojíme za nic – lidově se tomu říká komplex méněcennosti. Nebo to může být rovnou pocit, že nic neznamenáme, že jsme vlastně Nic, které by mohlo být zničeno nebo by mohlo ničit. Tuto reakci ovšem pozorujeme spíše u lidí, jejichž jáský komplex je méně koherentní. Pak se objeví emoce, jako je úzkost, pocit zkázy, zmaru nebo také vztek.

Pokud se náš jáský komplex následkem ublížení nerozpadl na fragmenty, reagujeme stereotypními způsoby jednání, které náš sebecit opět stabilizují. V této souvislosti je třeba na prvním místě uvést obranné mechanismy. Tu pak proneseme například něco v tom smyslu, že jsme za kritiku mimořádně vděční, protože ta nás přece může posunout dále. Tím chceme zranění, jež jsme zakusili, učinit neviditelným. Takovým obrácením v protiklad si můžeme svůj sebecit zase na chvíli zachránit. Pak není nutné přiznávat se ke svému zranění, ale nedá se na něm ani pracovat.

S ublížením se totiž můžeme pokusit nějak zacházet, což ale vždy předpokládá koherentně prožívaný jáský komplex a opravdu dobrý sebecit. A je to také možné jen tehdy, když nás zranění nezasáhlo příliš centrálně. Pak budeme vnímat své ublížení, znejistění a zármutek nad tím, že se očividně neshoduje náš obraz, který o sobě máme, a obraz, jejž si o nás dělá svět. Zjistíme, že jsou zde naznačeny hranice, a položíme si posléze otázku, jak vlastně celé to naše zranění souvisí s naším chybným jednáním a jak bychom je třeba mohli korigovat. Dobrý pocit sebe sama nám zase mohou vrátit vzpomínky na situace, kdy se nám v životě dařilo, na možnosti dobrých vztahů, na schopnost podat dobrý výkon, ale také vzpomínky na to, že nás přijímají lidé, kteří nás mají rádi a váží si nás.

Jiné, méně konstruktivní stereotypní způsoby chování, které se však vyskytují poměrně často, můžeme rozpoznat např. v rozvíjení grandiózních fantazií, ve fantaziích o idealizovaných významných postavách a samozřejmě i o lidech, s nimiž jsme si rovni nebo kteří nad námi mají převahu a mohou nám pomoci, a konečně je můžeme rozpoznat i v ničivých a znehodnocujících fantaziích. Tyto stereotypní způsoby chování je třeba chápat jako seberegulace psyché. Za patologické je považujeme teprve tehdy, když se z nich stanou neovlivnitelné postoje. Jako reakce nám pomáhají uchovat koherenci jáského komplexu.

Kompenzace fantaziemi grandiozity

Pro ilustraci odcituji jeden sen, který uvádí Udo Rauchfleisch ve své knize Všemoc a bezmoc. Rauchfleisch píše o jednom pětadvacetiletém pacientovi, který ve velice ponižující konkurenční situaci zažil bolestné příkoří všedního dne.

Seděl jsem na visuté hrazdě ve sportovní hale – vysoko nahoře, až těsně u stropu – a houpal se sem a tam. Přitom jsem se díval dolů na lidi, kteří mi tam kdesi hluboko v hale pode mnou připadali malí. Cítil jsem se volný a svobodný. Někteří z lidí se několikrát pokusili zachytit visuté hrazdy, na níž jsem seděl. Zabránil jsem tomu však tím, že jsem pokaždé člověka, který se chytal hrazdy, kousl do ruky tak, že se hrazdy zase musel pustit.

Tento sen popisuje klasickou kompenzaci, určitý způsob seberegulace, kdy snové já aguje po způsobu dětského „grandiózního já“. Jako malé děti máme pocit, že jsme omnipotentní, všemocní, nic se nám nemůže stát – v této životní fázi to velmi naléhavě potřebujeme, abychom se mohli dál vyvíjet. Naše psyché využívá tohoto kompenzačního mechanismu také později, přičemž toto „grandiózní já“ bývá reaktivováno nejen ve snu, ale může k tomu dojít třeba i ve fantazii. Mnozí lidé zjišťují, že v situacích, kdy jim byla způsobena křivda nebo kdy nedosáhli vlivu, o nějž usilovali, mají fantazie o hrdinských činech, o velkých výstupech atd. Kompenzace formou reaktivace „grandiózního já“ nevypovídá nic o tom, zda to, co pak vykonáme, je eticky správné či špatné. Naší psyché jde očividně prostě o to, aby se opět vytvořil dostatečně dobrý pocit vlastní hodnoty.

***