Ukázka je z knihy Petra Weisse Sexuální deviace.

V případě fetišismu jde o erotické zaměření na neživé předměty nebo na části těla (v těchto případech mluvíme o parcialistickém zaměření, resp. parcialismu), které zastupují normální sexuální objekt. Slovo fetiš pochází z portugalského fetico, kde označovalo umělecký artefakt s erotickým symbolickým obsahem. K označení sexuálně motivovaného chování je poprvé užili nezávisle na sobě Kraft-Ebing v roce 1886 a Binet v roce 1887 (Mason, 1997). Fetišismus jako deviace by měl být diagnostikován pouze v případech, kde je fetiš nejdůležitější nebo bezpodmínečnou podmínkou sexuálního vzrušení a uspokojení. Je přitom nutné odlišit fetišismus od naprosto normální preference některých fyzických atributů nebo částí těla, obvykle ňader, hýždí či nohou, i od pouhého sexuálního experimentování v rámci masturbačních aktivit normálních mužů. Podle Hydeové (1994) může intenzita preference fetišistických objektů variovat na kontinuu a) mírná, b) silná, c) fetiš jako nevyhnutelná podmínka vzrušení a d) fetiš jako substitut partnera. Jako abnormální (tedy deviantní) označuje autorka až poslední dva stupně preference.
Podle Zvěřiny (1995) má pochopení fetišismu značný význam pro teorii sexuality obecně, jelikož prakticky každou sexuální deviaci lze do jisté míry považovat za zvláštní případ fetišismu. Podle tohoto autora není ani heterosexualita (gynefilie, eventuálně gynekofilie) zřejmě nic jiného než silná fetišistická fascinace přiměřeným sexuálním objektem (dospělou ženou).

Z biologických hledisek přistoupil k rozboru fetišismu Epstein (1987). Jeho závěry svědčí o tom, že:
1. fetišistické chování není jenom specificky lidské, ale bylo pozorováno i u jiných primátů;
2. fetišismus může být vysoce automatizovanou reakcí (sexuálním vzrušením), vyvolávanou vzrušujícím podnětem, přičemž tato reakce může mít reflexní komponentu uloženou v temporálně-limbické oblasti mozku;
3. mechanismus může mít i genetickou komponentu, která je u zralého jedince potlačená, ale může být různými příčinami, včetně mozkového poškození, aktualizována;
4. roli mohou hrát i jiné potřeby než sexuální, například silný lidský zájem o externí objekty.

Přečtěte si obsah knihy Sexuální deviace.

Freund a Blanchard (1993) předpokládají, že fetišismus je výsledkem vývojových chyb při lokaci erotických objektů (tedy v první fázi sexuálního sbližování). Tyto omyly vedou u fetišistů k sexuální orientaci na nepodstatné rysy apetovaného objektu, například na spodní prádlo ženy místo na ni samu.
Především u této deviace se uvažuje i o možném vzniku podmiňováním (klasickým i operantním) nebo imprintingem – spojením nějakého předmětu, části těla nebo situace s prvními sexuálními zážitky (například první orgasmus dosažený masturbací s prádlem matky či sestry). Tyto podněty pak mají (avšak pravděpodobně jen u predisponovaných jedinců) následně schopnost vyvolávat sexuální vzrušení nezávisle na jejich nositeli. Stávají se tak silnějšími erotickými signály než potenciální sexuální partner. Podle Jungingera (1997), který ve svém souboru fetišistů aktivních na internetu nachází častý výskyt gumy, gumových kalhotek, gumových podložek a dudlíků jako fetišů, svědčí charakter těchto předmětů o spojení fetišistického signálu s ranou dětskou genitální stimulací.
Možnost podmiňování mužské erekce na nezvyklé podněty přitom byla prokázána i experimentálně Rachmanem a Hodgsonem (1968), kteří vytvořili u svých probandů sexuální reakci na původně neutrální podnět, ženskou botu, po němž opakovaně exponovali atraktivní ženský akt, a Bancroftem (1974). Podle McGuira a spol. (1965) se však nejedná o pouhé jednoduché podmiňování – řetězec aktivit typu manipulace s fetišem, masturbace a orgasmus slouží k opakovanému posilování podmíněného spojení.
Epstein (1975) tvrdí, že fetišem se stává objekt symbolizující vytouženou osobu a obvykle je setkání s ním situováno do některého z rozhodujících vývojových období, často dokonce do raného dětství. Jak zjistili Gosselin a Wilson (1980) u svého souboru fetišistů gumy, většina z nich si svou odlišnost uvědomila ve věku 4–10 let. Na základě těchto výsledků Wilson (1987) předpokládá při určování toho, co se stává fetišem, platnost teorie imprintingu. Uvedený autor své tvrzení odůvodňuje kromě věku vzniku preference i zjištěním, že fetišem se stávají především objekty, které jsou nošeny blízko sexuálně vzrušujících částí těla a často mají vizuální atributy genitálních signálů. Money (1984) přitom doplňuje, že kromě vizuálních signálů však mohou hrát roli při vzniku fetiše i jiné (především čichové) podněty.

Bancroft (1989) u fetišismu rozlišuje tři základní kategorie možných sexuálních signálů:

1. Část těla – preference určitých částí těla ženy je úplně normální i ve většinové populaci, fetišistický charakter má pouze v případech, kdy zájem o tyto specifické části naprosto převáží zájem o partnerku a o její tělo jako celek. Parcialismus někdy může mít i velmi bizarní podoby, jako je preference hrbatých žen či partnerek s amputovanými končetinami. Erotický náboj jednotlivých částí těla přitom může být podmíněn dobově či kulturně – v 19. století byl častý tzv. fetišismus ruky, s nímž se dnes prakticky nesetkáváme (snad kvůli častější prezentaci ostatních nahých částí ženského těla), v Číně byla silným erotickým signálem deformovaná malá ženská noha, tzv. lotosový květ, kvůli které podstupovaly dívky mučivý proces mrzačení v malých botách.
2. Neživé prodloužení těla – části oblečení, prádlo a boty jsou nejčastějšími druhy fetišů. U fetišismu ženských bot mluvíme o retifismu (podle francouzského šlechtice de Retife, autora dílka Božské nožky – název mluví sám za sebe).
3. Specifické látky – někdy se stává fetišem latex, kůže, černá lesklá umělá hmota. I zde je možné vysledovat dobovou podmíněnost – v minulosti bylo například častým fetišem hedvábí.

Zatím je však nejasné, proč je u některých druhů signálů pravděpodobnější, že se stanou fetišem. Rovněž dosud nevíme, proč u některých jedinců se zralá partnerská sexualita rozvine i přes původní spojení sexuálního vzrušení s potenciálním fetišem, zatímco pro jiné zůstanou tyto původní signály celoživotně preferované.
Fetišistické aktivity jsou založeny na masturbaci s preferovaným předmětem (například masturbace do boty, s plenami, gumou) nebo na zařazení fetiše do partnerských sexuálních aktivit (partnerka oblečená do gumy, do preferovaného prádla, sem patří i výběr partnerky zásadně podle preferovaného fyzického atributu). Důležitým znakem fetiše bývá jeho předchozí použití, fetišista prádla například k dosažení vzrušení potřebuje použité ženské kalhotky či podprsenku, ke kterým čichá, mazlí se s nimi nebo si je i obléká a představuje si ženu, která toto prádlo nosila. Podprsenka či kalhotky zakoupené nově v obchodě fetišistické vzrušení obvykle nevyvolávají. Trestně proto fetišisté bývají postihováni za krádeže, kterých se dopouštějí právě při získávání preferovaných kusů prádla, například z prádelních šňůr. Za závažnější delikty bývají fetišisté stíháni málokdy. Pokud se jich dopouštějí, jejich chování není primárně podmíněno touto deviací (časté jsou například fetišistické komponenty v rituálech sadistů nebo agresivních sadistů)

Kazuistika č. 12
Znalecky byl vyšetřen 49letý muž, absolvent střední průmyslové školy, rozvedený, obviněný z trestných činů krádeže, kterých se dopustil tím, že na různých místech odcizoval dámské tašky, a to celkem asi ve 40 případech.
Obviněný při vyšetření uvedl, že byl v minulosti trestán opakovaně, a to vždy za krádeže. Onanoval asi od 16 let, od té doby měl i zájem o dívky. Nedokázal se však s nimi sblížit, měl pocity méněcennosti. Míval trému, jakmile začala známost mířit k sexu. Ve 24 letech se seznámil se svou pozdější ženou, chtěla ho svést, on o to neměl zájem. Sbližování bylo pomalé, dlouho ji ani nepolíbil. Při společném spaní se obnažili a vzájemně osahávali, ale nesouložili. Teprve asi za půl roku podvolil naléhání partnerky ke koitu, při něm nedělal pelvické pohyby. Ve 27 letech se s ní oženil. Po svatbě byly vztahy celkem dobré, ale po porodu dítěte ho žena začala sexuálně odmítat, přivolila ke styku jen asi jednou měsíčně. Tehdy začal onanovat s jejími věcmi, s kalhotkami a podprsenkou. V zaměstnání se jeho kolegyně převlékaly a praly si prádlo, začal jim ho krást k témuž účelu. Když se provalilo, že tam někdo krade prádlo, přestal s tím, a od té doby kradl tašky v obchodech. Všiml si totiž, že ženy v nich často nosí své prádlo. Bez prádla už tehdy neonanoval. Po čtyřech letech těchto aktivit byl přichycen a odsouzen, žena se s ním během výkonu trestu nechala rozvést.
Druhou partnerku si našel na inzerát jako 43letý. I tato žena ho musela k první souloži sama dovést. Později byl už i sám iniciativní. Když byl v její blízkosti, puzení po prádle bylo slabší. Ona sama s ním jako se sexuálním partnerem nebyla spokojená, trpěl předčasnou ejakulací. S krádežemi prádla začal znovu po tom, co si našel práci v jiném městě a domů dojížděl jen na víkendy. Vytipoval si vždy nějakou ženu, která se mu líbila, a sledoval ji. Pokud si v obchodě odložila kabelku, on ji rychle odnesl, v některém z blízkých domů vysypal. Pokud v ní našel prádlo, hlavně kalhotky a podprsenky, odvezl si ho na ubytovnu. Tam je žmoulal, čichal k němu, přikládal si ho k obličeji, onanoval s ním, pak si do něj utíral semeno. Neoblékal je. Představoval si ženu, které prádlo odňal. Onanoval s ním několik dnů, pak je vyhodil nebo spálil. Sám obviněný si byl vědom patologické motivace svého chování a v době trestního stíhání nastoupil dobrovolně sexuologickou léčbu.

Knihu Sexuální deviace ve vydání z roku 2008 koupíte na našem e-shopu.