Ukázka je z knihy Psychoanalytické teorie.

Freud také konstruoval náhled na lidský život, determinovaný primitivními biologickými pohnutkami, které jedinec potřebuje v průběhu vývoje ovládnout, aby vyhověl požadavkům společnosti. Tyto pudy (pohnutky) mají mentální reprezentace v podobě přání a pro své uspokojení jsou nasměrovány k vnějším objektům. Freud je nazýval sexuální pudy, ačkoli slovo "sexuální" používal v rozšířeném smyslu, přibližně o významu "tělesně slastné".

Freud (1905d) určil tři stadia vývoje těchto infantilních pohnutek. Rozlišoval je podle tělesné oblasti, v níž se v daném stadiu sexuální pud projevuje. V první fázi -- orální -- jsou zdrojem největší slasti ústa (sání, krmení atd.). Od dvou let se ohnisko přesouvá do anální oblasti (anální stadium) a dítěti působí slast defekace. Kolem tří až čtyř let se ohnisko opět přemístí, tentokrát do penisu u chlapců a do klitorisu u dívek (falické stadium). Po tomto stadiu následuje v psychosexuálním vývoji období relativního klidu (latentní stadium), které trvá až do začátku puberty. Sexualita se vrací v dospívání a při normálním vývoji se všechna předchozí stadia libidinózní fixace integrují v genitální sexualitě.

V každém z těchto stadií dítě čelí konfliktům mezi pudovými přáními a vědomými aktivitami mysli. Freud si myslel, že způsob, jakým se dítě vyrovnává s těmito konflikty, zásadně ovlivňuje budoucí vývoj osobnosti. Stadia, v nichž jsou pudová přání zcela zmařena nebo příliš snadno uspokojena, se mohou stát okamžiky "fixace", k nimž se dospělý může vracet, když se v pozdějším životě střetne s nesnesitelnými tlaky.

Orální stadium (Abraham, 1927; Glover, 1924/1956) se obvykle dělí na dvě fáze: prvotní, při níž nemluvně saje, a pozdější "orálně-sadistickou" fázi kousání. V souladu s těmito dvěma fázemi byly popsány dva typy orální osobnosti. U prvního typu převládá pasivita, relaxace a závislost na druhých, což odpovídá neustálému trvání slasti kojence z toho, že jej matka drží u prsu, a zároveň důvěřivému přesvědčení, že dostane mléko. Pro druhý typ osobnosti, který obvykle bývá spojován s obdobím odstavení, je charakteristická aktivita a agrese, což lze chápat jako přetrvávající slast z kousání.

U jedinců, kteří i nadále nedokáží nepoužívat k uspokojení orální oblast, lze pozorovat, že tyto zdroje slasti přetrvávají. Jde například o lidi, kteří si i v dospělosti cucají prsty, okusují tužky či pera, neustále mluví či zahánějí smutek jídlem, které jim přináší útěchu. Nebo se naopak mohou snažit odrazit touhu podlehnout těmto slastem a projevovat extrémní nezávislost, netrpělivost či cynismus. Fisher a Greenberg (1977) shrnuli orální charakter takto: zaujatý otázkami dávání a braní, zabývá se nezávislostí a závislostí, prožívá extrémy optimismu a pesimismu, je mimořádně rozpolcený, netrpělivý a nadále je pro něj zdrojem uspokojení orální oblast.

Několik studií zkoumalo, zda se tyto "orální charakteristiky" vyskytují pospolu. Kline a Storey (1978; 1980) prokázali, že vlastnosti jako závislost na druhých, přizpůsobivost, družnost a záliba v nových věcech a relaxaci spolu vzájemně souvisejí a odpovídají psychoanalytickým popisům jedince, jehož osobnost je nejsilněji ovlivněna první pasivní (receptivní) sací fází orálního stadia -- orálním optimismem. Dále zjistili, že vlastnosti jako nezávislost, verbální agrese, nenávist, chlad, nevraživost, zášť a netrpělivost jsou ve vzájemném vztahu a svědčí o orálně pesimistickém přístupu kojence, zklamaného a nespokojeného u prsu. Několik badatelů poskytlo jisté důkazy o typech osobnosti, které odpovídají Freudově teorii. Orientace na hledání péče a kontakt s druhými (stanovená projekčními osobnostními testy i metodou tzv. self-reportu a na základě chování, jako je vyhledání pomoci a dotýkání) je v korelaci s indexy orality v doslovném smyslu, jako je například rozpoznávání prsů a úst při Rorschachově projekčním testu (Bornstein a Masling, 1985). Navzdory těmto povzbudivým zjištěním Howarth (1980; 1982) zpochybnil existenci osobnostních typů a zjistil, že orální optimismus lze jednodušeji vysvětlit jako aspekt družnosti než jej uvádět do spojitosti s psychoanalytickou teorií. Navíc neexistují téměř žádné důkazy o souvislosti těchto osobnostních syndromů s konkrétními vzorci zkušeností z kojení.

Druhé stadium psychosexuálního vývoje se váže k análním slastem (Freud, 1908a; Jones, 1923) a ke konfliktům, které má dítě s rodiči ohledně chození na nočník. Anální fixace by nastala, kdyby konflikty týkající se anality byly obzvláště intenzivní, ať už vinou zvlášť přísného učení na nočník, nebo kvůli mimořádně silné slasti spojené s tímto obdobím. V západní společnosti jsou anální slasti na rozdíl od orálních společensky nepřípustné, a proto jen zřídkakdy zůstanou zachovány do dospělosti. Fixace v análním stadiu tudíž vede k přetrvání nepřímých vyjádření análně erotických přání nebo k pokusům o obranu před nimi. Má se za to, že intenzivní střet mezi dítětem a pečující osobou kvůli učení na nočník přetrvává v povahových vlastnostech tvrdošíjnosti a lakotnosti: dítě se odmítá vzdát svého cenného majetku (výkalů) na pokyn svých rodičů a bude často pociťovat potřebu inhibovat přání udělat strašlivý nepořádek. Obrana proti tomuto přání se odráží v protikladné touze být pořádné, čistotné a přehnaně pečlivé. Pro takzvaně anální (nebo obsedantně-kompulzivní) povahu je tudíž typická pořádnost, tvrdošíjnost, nepružnost a nenávist vůči plýtvání.

Mezi kritiky panuje všeobecná shoda, že hlavní vlastnosti, které klasická psychoanalýza připisuje análně orientované osobnosti, se skutečně mnohdy vyskytují pospolu (Fisher a Greenberg, 1977; 1996; Kline, 1981). Přestože Howarth (1982) kritizoval orální osobnost (viz výše), připustil, že existuje typ osobnosti ztělesněné pořádkumilovným, pedantickým, čistotným, sebe a druhé ovládajícím jedincem, který u většiny národů metodicky a spořádaně řídí byrokratický aparát. Neexistují žádné důkazy, které by dosvědčily, že u jedinců tohoto typu se nějak lišilo učení na nočník. Existují však důkazy, byť poněkud zastaralé, jež uvádějí do spojitosti stupeň úzkosti z vyměšovacích návyků s mírou pořádkumilovnosti, tvrdošíjnosti a skrblivosti. Například Rosenwald (1972) prokázal, že podle výše úzkosti, kterou testované osoby zakoušely ohledně análních záležitostí, bylo možné předpovědět, jak pečlivě srovnávaly časopisy, když je o to experimentátor požádal. Jiné studie zjistily souvztažnosti mezi potěšením z análního humoru a mírou anality v chování jedince (O'Neill, Greenberg a Fisher, 1992).

Je politováníhodné, že badatelské snahy se upnuly právě k výzkumu výše zmíněných aspektů psychoanalytické teorie, neboť od 20. let 20. století jen málo psychoanalytiků, včetně samotného Freuda, bralo tento extrémně zjednodušený názor na utváření charakteru vážně. To pochopitelně neznamená, že analytici koncepty psychosexuálního vývoje opustili. V současné době však existuje názor, že mezi pudovými přáními a vývojem osobnosti je mnohem složitější vztah, než uvádí první Freudova formulace.

Třetím stadiem psychosexuálního vývoje je falické stadium, kdy vzniká takzvaný oidipský komplex (oidipovský; Oidipův komplex). U chlapce falické stadium začíná kolem tří až čtyř let, kdy projevuje zvýšený zájem o svůj penis a sexuálně se zajímá o matku. Probouzí se jeho mužství, což ho podněcuje k tomu, aby převzal roli svého otce a odsunul ho stranou. Jeho aspirace jsou samozřejmě nerealistické a brzy to začne být jasné dokonce i jemu. Ba co víc, má strach, že otec, jehož vnímá jako všemocného a vševidoucího, by mohl na jeho úmysl přijít a snažit se mu strašlivě pomstít tím, že ho připraví o tu část těla, jež je právě nyní ohniskem chlapcova sexuálního zájmu. Pod domnělou hrozbou kastrace se chlapec rozhodne upustit od zájmu o svou matku a vypořádat se s hrozbou tak, že se identifikuje se svým otcem.

Oidipský komplex u dívek komplikují dva faktory. Za prvé, při přechodu do falického stadia jsou dívky nuceny změnit objekt primární náklonnosti z matky na otce. (U chlapců zůstává po celé rané dětství primárním objektem náklonnosti matka.) Za druhé, dívka se obrací k otci alespoň částečně ze zklamání, že jí matka neposkytla penis. Dívka chce ovládat penis tím, že svede svého otce, a později si vytvoří fantazii, že má jeho dítě, což se na nevědomé úrovni rovná penisu. U dívek nedochází k ukončení oidipského komplexu proto, že mají strach z tělesného zranění, nýbrž proto, že se bojí, že přijdou o matčinu lásku. Strach z odvety je u dívek menší než u chlapců, takže u žen bývají oidipské postoje méně vytěsněné a otec často zůstává sexuálně přitažlivou postavou.

Fascinující ilustrace z mytologie a antropologie, které Freud uvádí (1913c), nelze považovat za vědeckou podporu jeho formulací. V experimentální literatuře existuje jen málo důkazů o oidipském komplexu. Studie chování dětí v údajně oidipském stadiu k rodičům nevykazují předpokládaný posun pozitivních citů z matky na otce u chlapců a z matky na otce a zpět u dívek (Kagan a Lemkin, 1960). Zjištění, že chlapci mají větší obavu z tělesného poranění, je sice v souladu s kastrační úzkostí, ale nelze je považovat za důkaz její existence (Pitcher a Prelinger, 1963). Studie, která proběhla už před půl stoletím (Friedman, 1952), sledovala, nakolik děti vytvářejí pozitivní nebo negativní konce příběhů. Když v základu příběhu šlo o to, že dítě dělá něco pěkného s rodičem opačného pohlaví a poté se k nim připojí rodič stejného pohlaví, dítě obvykle přišlo s poměrně smutným koncem. Pokud však stejnou příjemnou činnost s rodičem stejného pohlaví přerušil rodič opačného pohlaví, děti zakončily příběh mnohem pozitivněji. Při pozorovací studii měli rodiče tří až šestiletých dětí zaznamenávat, kolikrát se k nim v průběhu týdne dítě chovalo láskyplně či agresivně. U čtyřletých dětí byla pozorována větší náklonnost k rodiči opačného pohlaví a větší agrese ve vztahu k rodiči stejného pohlaví, ale u pětiletých a šestiletých dětí byl tento vzorec méně patrný (Watson a Getz, 1990).

Při výzkumu závisti penisu nebyly zjištěny žádné důkazy, že ženy považují svá těla za nějak podřadná či méněcenná oproti mužským (Fisher, 1973); ve skutečnosti různé důkazy nasvědčují tomu, že ženy jsou se svým tělem spokojenější a připadají si v tomto ohledu sebejistější než muži. Na základě Freudovy úvahy, že těhotenství je spojeno s fantazií o vlastnění penisu, Greenberg a Fisher (1983) se snažili prokázat, že ženy by měly těhotenství prožívat jako období zvýšených "falických pocitů". Měření falických pocitů založili na počtu penisu podobných objektů, jež ženy rozpoznaly na neurčitých inkoustových skvrnách. Oproti ženám před těhotenstvím nebo po něm či ženám, které vůbec neotěhotněly, těhotné ženy rozpoznávaly více podlouhlých předmětů (např. šípy, oštěpy a rakety), tělesných výčnělků (např. nosy, jazyky) a tělesných nástavců (např. rohy, doutníky, šnorchly) a podobných objektů. Podle názoru autorů tento výzkum podporuje Freudovo podezření, že penis hraje v nevědomém životě žen důležitou roli. Podobné důkazní materiály se nejspíše setkají se značnou a možná oprávněnou skepsí, ba i nevraživostí. Důkazy založené na projekčních testech, jako je test inkoustových skvrn, často bývají nespolehlivé. Stejná data lze vysvětlit mnoha různými způsoby. Je však jisté, že dokonce i v rámci psychoanalýzy se Freudovy dosti viktoriánské názory na ženy setkaly s kritickým přijetím (Mitchell, 1973).