Z hlediska náboženství samého se tedy otázka po funkci náboženství neklade. Křesťanský teolog řekne, že smyslem života víry je Bůh sám, případně oslava Boha. Z jiných perspektiv dává ovšem otázka po funkci náboženství velmi dobrý smysl. Sociologie vidí funkci náboženství ve službě sociální rovnováze, stabilitě společnosti apod. Z hlediska politiků, ekonomů, policistů, vojáků atd. záleží velmi mnoho na tom, zda a čemu lidé věří, zda a jak nábožensky cítí a jednají.
Junga zajímá funkce náboženství ve vztahu k duševnímu zdraví.
Duševní zdraví je však pro něj pojem s velmi širokým významem, neváhá dokonce mluvit i o duchovním zdraví. Nejde jen o nepřítomnost chorobných příznaků. Duševně a duchovně zdravý člověk – v jeho pojetí – musí znát a naplňovat smysl svého života. Zejména ve svém životní odpoledni má být na cestě individuace. Protože ovšem náboženský a duchovní život jsou pro Junga prakticky synonyma, omezíme se na funkci náboženství pro duševní zdraví, abychom se vyhnuli částečné tautologii. Jung říká (1935, s. 170): „Kolektivní nevědomí je funkce, jež je neustále v činnosti a člověk s ní musí udržovat spojení. Jeho psychické a duchovní zdraví je závislé na spolupráci neosobních obrazů. Proto měl člověk vždy svá náboženství.“ Náboženské úkony jsou odedávna užívány i k léčení somatických poruch. Jung uvádí staroegyptský návod k léčení otravy hadím jedem (1993, s. 114n). Kněz-lékař četl postiženému pacientovi mytický příběh o bohu Ra, který byl uštknut hadem a byl zázračně uzdraven bohyní Isis; k tomuto příběhu přičinil nakonec ujištění, že jak se stalo bohu Ra, tak se stane pacientovi. Připadá nám to absurdní, říká Jung. Jestliže však pacient naplno přijal (uvěřil), že je zavzat do božského příběhu, mohl aktivizovaný archetyp ovlivnit nervové procesy takovým způsobem, že zablokovaly působení jedu. (Běžnější, ale daleko méně obsažný lékařsko-psychologický výklad zde bude mluvit o „síle sugesce“.) Stejným způsobem možno vyložit uzdravení vkládáním rukou, jak k němu dochází v křesťanských církvích: Jestliže nemocný plně uvěří, že je zavzat do díla spásy, jež je ústředním archetypickým příběhem bytostného Já, je tím aktivizována nesmírná uzdravující síla tohoto archetypu, daleko přesahující chápání moderní lékařské vědy.
Jedním ze způsobů, jimiž náboženství podporuje duševní zdraví, je princip otevřené budoucnosti. Jako lékař konstatuje Jung až překvapivě prostě, že člověk, jemuž náboženství dává naději na posmrtný život, je zpravidla vyrovnanější a šťastnější, a tedy psychicky zdravější než ten, pro nějž budoucnost končí smrtí. Je-li hlavní náplní stáří vrcholící příprava na věčnost, pak jde o nejdůležitější životní etapu.
Z hlediska duševního zdraví není samozřejmě lhostejné, na jakém náboženství člověk participuje. Jung si z tohoto hlediska všímá především souladu mezi učením a rituálem na jedné straně a stavem kolektivního nevědomí (jeho archetypovou konstelací) v daném sociokulturním okruhu na straně druhé. Tam, kde „bohové jsou mrtvi“ a nezbývá nic než vnější forma, která je udržována v chodu jen úctou k tradici, nebo dokonce nátlakem vykonávaným v krátkodobém zájmu společnosti, neplní náboženství svou psychohygienickou a psychoterapeutickou funkci, působí naopak patogenně. Nejenže dostatečně nesytí potřebu chápat a pociťovat svůj život jako smysluplný; mrtvé náboženství učí pokrytectví, vnucuje neupřímnost a tím rozkládá individuum i společnost. Vyklízí de facto pole náboženskému „undergroundu“, jímž je v Evropě předkřesťanské pohanství, potlačené, ale nezničené, dnes možná opět mohutnící. Co platí pro jedince, platí i pro společnost: Živé náboženství dodává výkonnost a společenský vliv náboženským institucím, silnými tabu garantuje závaznost mravních norem (jaký kontrast proti jejich dnešní chabé autoritě dané pouhou pragmatikou!), vitalizuje celou kulturu. Náboženství – řečeno brutálně, ale dobře jungovsky – vyčichlé tuto funkci neplní, čímž společnost mnohostranně oslabuje.
Jung se opakovaně zamýšlel nad speciální funkcí institucionalizovaného náboženství s jeho dogmaty, rituály a nosnou pospolitostí duchovních i laiků. Tato speciální funkce spočívá – slyšte! – v ochraně jedince před bezprostřední náboženskou zkušeností. O archetypových symbolech Jung říká:

„Že člověk podléhá těmto věčným obrazům, je samo o sobě normální věc. K tomu tady přece tyto obrazy jsou. Mají přitahovat, přesvědčovat, fascinovat a uchvacovat. Vždyť jsou stvořeny z pralátky zjevení a zobrazují zkušenost s Božstvím, která je pokaždé jedinečná. Proto také vždy odkrývají člověku tušení toho, co je božské, a chrání ho zároveň před jeho bezprostředním zakoušením. Tyto obrazy jsou díky často staletému snažení lidského ducha začleněny do obsáhlého systému myšlenek pořádajících svět a současně vysvětlovány mocnou, rozšířenou, starobyle důstojnou institucí nazývanou Církev“ (1997, s. 103).