Příběh knížky Gábi, schovej se! kanadské autorky Kathy Kacer je založen na skutečných událostech, osudech autorčiny matky během druhé světové války. 

Tehdy byla Gábi obyčejné a šťastné děvče, které žije obyčejný a spokojený život v zapadlém městečku kdesi na Slovensku. Nyní je z malé Gábi už babička a vypráví svým vnoučatům o svém dětství malé židovské dívky, které se ovšem vlivem okolností stává čím dál pochmurnějším. Ukáže vnoučatům i starou komodu, jedinou věc, kterou si ze staré vlasti přivezla, která se z místa na uschování stříbrných příborů a vzácného porcelánu nakonec stala skrýší, která malé Gábi zachránila život.

Příběhová linie se zaměřuje na pocity mladé dívky a pro malé čtenáře je snadné ji pochopit a sledovat. Dozví se o běžném životě malé Gábi, o některých židovských tradicích její rodiny, a hlavně o tom, jak se jejich život mění, když nacisté ovládnou zemi, ovlivňují místní lidi a štvou je proti jejich židovským sousedům a přátelům.

V této knize není popisováno žádné přímé fyzické násilí, jenapsána tak, aby téma antisemitismu a holocaustu podala dětem přiměřeně jejich věku. Má i dobrý konec, protože Gábi s maminkou se dočkají konce války, neboť je po útěku z jejich domu ukrývají v horách lidé, kteří se od nich v těžkých chvílích neodvrátili.

Kniha je určena čtenářům od 9 do 13 let a volně ke stažení k ní máme i pracovní listy, které se hodí učitelům při výuce o dějinách druhé světové války a holocaustu. Ke stažení ZDE.

Z anglického originálu The Secret of Gabi’s Dresser přeložila Viola Somogyi a ilustrovala Ester Kuchynková.

Ukázka:

V naší vesnici se brzy začaly dít další a další zvláštní události.

Z novin a rozhlasu jsme už věděly, že Československo bylo rozděleno a že pohraničí je nyní pod nadvládou nacistů. Náš kraj byl ještě samostatný, ale nepřátelský postoj k Židům a nařízení proti nim už se rozšířily po celé zemi. Jednoho dne se ve městě objevilo oznámení, že všechny podniky vlastněné Židy budou řízeny „národními správci“. Židé v nich mohli zůstat a pracovat dál, ale už nesměli podepisovat právní listiny ani nakládat s penězi. Někteří z těchto správců si své nové mocenské postavení oblíbili a dávali bývalým majitelům najevo pohrdání, dokonce se jim vysmívali. Měli jsme štěstí; správce, který se jednou ráno objevil u našich dveří, byl slušný člověk. Byl celý nesvůj ze svého nového postavení a zdálo se, že úplně neschvaluje to, co vláda dělá. Přesto měla maminka pocit, že o hospodářství, které s tatínkem tak usilovně budovali, pomalu přichází.

Aby toho nebylo málo, začali naši nádeníci jeden po druhém odcházet. Někteří se loučili se slzami v očích a omlouvali se za zákony, které jim nyní zakazovaly pracovat pro Židy. Jiní prostě jednoho dne zmizeli. Maminka se snažila ze všech sil pokračovat v práci na statku i doma a já jsem jí pomáhala, jak jen to šlo. Ale začínalo pro nás být nemožné všechno zvládnout.

Navíc někteří obchodníci najednou odmítali cokoli prodávat Židům. Mohly jsme sice stále nakupovat v obchodech našich židovských přátel, ale těm se nedařilo získávat zboží. Potraviny a další výrobky se všechny posílaly vojákům, takže civilisté trpěli velkým nedostatkem. Káva a čaj zmizely úplně. Vařily jsme si odvar z listů lípy, která nám rostla za domem. Nevoněl sice jako čaj, který jsme znali, ale byl horký a docela dobrý. Masa, mléka a zeleniny bylo na našem statku stále dost, ale mouky, cukru a dalších potřebných věcí bylo méně a méně a špatně se sháněly.

To už jsem chodila do školy jen pro židovské děti. Moc mi to nevadilo, protože jsem většinu ostatních žáků i mnoho učitelů znala. Byla tam moje kamarádka Maryška, Anetka, Rút a další. Dokonce i pan Reich tu učil a bylo báječné se s ním znovu setkat. Přesto se mi po starých kamarádech stýskalo. Občas jsem zahlédla Ninu, jak jde do naší bývalé školy nebo nakupuje s novými kamarádkami. Když jsem se náhodou setkala s jejím pohledem nebo jsem jí zamávala, rychle se odvrátila, jako by ji někdo přistihl při něčem hrozném.

Jak se to jen mohlo stát? V jednu chvíli jsme byly jako sestry, které se dělí o svá největší tajemství. A vzápětí to vypadalo, že se sotva známe. Občas jsem měla pocit, že ji nenávidím za to, že mě opustila, ale zároveň mi jí bylo líto. I ona má v těchto dnech jistě strach. Být přistižena, že se přátelí s Židovkou, bylo nebezpečné. Klidně by mohl někdo vtrhnout k nim domů nebo by mohl být napaden kdokoli z její rodiny.

Cesty do školy a ze školy už nebyly plné radosti a zábavy. Já i moji kamarádi jsme chodili rychle a se skloněnou hlavou. Dávali jsme si pozor, abychom se vyhnuli rváčům, kteří si rádi vybírali židovské děti, nebo, což bylo ještě horší, novým jednotkám vojáků, které se ve městě začaly objevovat. Byli to členové Slovenské lidové strany, obdoby nacistické strany, která byla u moci v Německu. Nosili černé uniformy a vysoké černé boty a na ramenou se jim houpaly pušky. Tvářili se drsně, nepřátelsky. Někteří z těch mladších byli bratři děti, se kterými jsem chodívala do školy. Ale na tom, jestli jste je znali, nebo ne, nezáleželo. Pokud si vás některý z nich vybral, mohl vás zbít nebo zatknout.

Jednoho dne, když jsem šla do školy, mi Nina strčila do kapsy vzkaz. Konečně, pomyslela jsem si, snaží se se mnou usmířit. Ale mýlila jsem se.

Už se mnou nemluv. Promiň, ale nemůžu být tvoje kamarádka!

Zdálo se mi, že se mi rozpadl celý svět. Nejdřív zemřel tatínek. Pak začaly platit všechny ty hrozné zákony proti Židům. A teď mě opouštějí přátelé.

Vzkaz od Niny jsem dostala ve stejný den, kdy přišel dopis, že musíme nosit na oblečení žlutou hvězdu, aby každý poznal, že jsme Židé. Nejdřív jsem matce řekla, že tohle pravidlo nikdy dodržovat nebudu. Poprala bych se s každým, kdo by se mi odvážil říkat, co si mám oblékat. Ale stejně jako ve všem ostatním jsem se nakonec podvolila. Myslím, že jsme se snažily samy sebe přesvědčit, že když uděláme ještě tuhle jednu věc, nic dalšího se nestane. Dívala jsem se, jak mi maminka na všechny šaty, halenky, svetry a kabáty, které jsem měla, přišívá žlutou hvězdu.

„Tahle doba je pro nás všechny hrozná,“ řekla. „Určitě to nebude trvat dlouho. Ale prozatím musíme dělat, co se nám řekne.“ Její smutná tvář mi příliš nepomohla.

***

Kathy Kacer se narodila v Torontu. Vystudovala psychologii a mnoho let pracovala s problémovými dospívajícími a jejich rodinami. Její rodiče oba přežili holocaust. Její matka přežila válku v úkrytu; její otec přežil koncentrační tábory. Jejich příběhy o přežití byly pro Kathy inspirací a byla odhodlaná sepsat jejich příběhy a předat je malým čtenářům. Napsala více než dvacet knih, všechny zaměřené na holocaust. Mnoho z jejích knih získalo ocenění v Kanadě, Spojených státech a Izraeli a vyšly ve více než dvaceti zemích světa. Kromě psaní vyučuje na University of Toronto a s dětmi ve školách a knihovnách po celém světě hovoří o tom, jak je důležité porozumět holocaustu a udržovat jeho památku při životě. Kromě toho přednáší na univerzitách a vysokých školách o výuce citlivých témat pro malé děti.

Knížku Gábi, schovej se! Zakoupíte na našem e-shopu.