Vcelku odtažitá témata teoretické státovědy zajímavá druhdy pro omezený okruh salónních myslitelů se vznikem Evropské unie pronikají do denního tisku, stávají se tématem každodenní politiky a nepoučený občan má velkou šanci být zatažen do procesu "odkývání" zásadního přeuspořádání svého světa, aniž by se vůbec dověděl, co se po něm žádá a jaké to pro něj bude mít následky. Pohled do učebnic zabývajících se politikou pak ukazuje, že ani placení teoretici těchto oborů nemají ani v základních otázkách jasno, pokud ovšem nemají "zcela jasno" - těm pak překáží už jen realita světa, která si dovoluje jejich jasnostem oponovat. Georg Sørensen sepsal studii o současném stavu státnosti, která se neobyčejně liší od přívalů zavedených pravd, jimiž nás zásobuje politická reprezentace.
Georg Sørensen je profesorem mezinárodní politiky a ekonomie na univerzitě v dánském Aarhusu. O významu jeho knihy svědčí i to, že ji do češtiny spolupřekládal děkan Filozofické fakulty Západočeské university. Nebude to tím, že Sørensen občas pochybuje o teoretických konceptech Evropské unie.

Sørensenova kniha o teorii mezinárodních vztahů. Autor se však spíše než na vztahy zaměřuje na státy, ostatně v originále se kniha jmenuje Proměny státnosti. Ústředním motivem studie je potřeba teoreticky sjednotit působení mezinárodní a vnitrostátní politiky. Cituje Kapsteina, že uchopení domácího a mezinárodního jako celku "zůstává hlavním, i když stále unikajícím cílem". Mnohdy se zdá, že některé názorové směry hlásají úpadek státu především proto, že jej nedokáží vpasovat do svých teorií.

Po obsahové stránce se Sørensen věnuje definicím vnitrostátního a mezinárodního z hlediska nejrůznějších škol. V těchto teoriích hledá argumenty pro homogenizaci a heterogenizaci světa. Následně ukazuje, že vojenská moc, mezinárodní smlouvy a ekonomické síly mohou mít, bez ohledu na teorii, obojaké následky. Kupříkladu uvádí, že vlastnictví jaderných zbraní poskytovalo Sovětskému svazu možnost udržovat alternativní, neefektivní hospodářský systém, viz Sovětský svaz: případová studie. I pojmy vnitrostátní a mezinárodní se mění s proměnami státnosti.

Až v polovině knihy je řádně rozebrán autorův rozklad států světa na moderní, postkoloniální a postmoderní. Každý typ státu přitom vzdoruje jiným bezpečnostním dilematům, respektive, neteoreticky řečeno, ohrožují jej různé druhy nebezpečí. [Bez ohledu na druh státu obyvatele ohrožují tatáž nebezpečí: Mohou být zavražděni, oloupeni anebo okrádáni.] Jedna kapitola je o suverenitě a proměnách státnosti; v ní se čtenáři seznámí s konstitutivními a regulativními pravidly. Závěrečná pak shrnuje pohled pěti názorových škol na existenci minimálně tří druhů států. Již v první polovině autor psal, že nikdy nešlo mezinárodní vztahy popsat systémem podobně se chovajících jednotek.

Z doposud uvedeného přehledu příliš nevyplývá, nakolik je Sørensenova kniha inspirativní a jak mnoho říká k současným politickým problémům. Dovolím si něco bližší náhled do jednotlivých typů států.

Stát moderní (národní) netřeba blíže představovat, je to ten, který dokázal zajistit blahobyt a bezpečí, byl-li silný. Vznik tohoto typ státu znamená konec existence soukromých armád a centralizaci moci. [Povšimněme si, že zavedení těchto atributů tedy znamená odstranění moderního státu.] V moderním státě je ekonomika nástroj politiky a základ politické moci.

Pokud nemá vláda autoritu a obyvatelstvo nerespektuje její pravidla a nařízení, hovoří se o "vznášejícím se státě" nad společností. Moderní stát takto existovat nemůže, postkoloniální však ano. Tímto termínem jsou myšleny především útvary subsaharské Afriky, formální schrány umožňující "uchvácení autonomie" vládou. Postkoloniální státy nemusí zajišťovat vnitrostátní pořádek ani obranyschopnost, protože mezinárodní pravidla jim zajišťují nenapadnutelnost. Vlády těchto států se dožadují jak rovnosti na mezinárodní úrovni, tak hospodářské pomoci (a obojí dostávají). Ukázkou z jejich existence je kapitola: Politické násilí, rozpad státu a humanitární intervence. Spíše dlouhodobý úpadek než mírný pokrok vede k hledání alternativ k politice status quo, jednou z radikálních je přijetí války jako nástroje k tvorbě životaschopnému státu. Autor považuje tuto cestu za neprůchodnou, my si však připomeňme, že touto cestou se ubíraly všechny dnes rozvinuté státy.

V jedné z poznámek Sørensen definuje "rozbité moderní státy", jako státy, které mají funkční ekonomiku i vládu, avšak nemají soudržné národní cítění. Do této kategorie řadí Izrael, Jugoslávii, Kanadu, Belgii, Indii... Tento pesimistický náhled, v duchu zásady: Multietnicita, první stupeň občanské války, nás uvádí ke státům postmoderním. Prototypem tohoto útvaru je poválečné Německo a hojně rozebíraným příkladem Evropská unie.

Postmoderní stát překonal klasické bezpečnostní dilema moderního státu (že jej napadne a zničí sousední stát) - rozsáhlé násilné konflikty mezi postmoderními státy nejsou myslitelné. Postmodernímu státu zbývá jen efektivní zajištění a distribuce politických statků "dobrého života".

Ovšem: Tento stát redukuje soudržnost (viz zmínka o rozbitých moderních státech), také v něm neplatí metody posilování "národní" ekonomiky - především proto, že v globalizované ekonomice nelze rozlišit "národní" firmu. Hlavně, postmoderní stát ruší dva základní předpoklady teorie demokracie:

Překryv politického společenství občanů uvnitř definovaného teritoria se skupinou lidí ovlivňovaných politickým rozhodnutím reprezentantů těchto občanů.
Manévrovací prostor suverénního demokratického státu - určovat vlastní budoucnost. Omezení autonomie vede nutně k omezení logiky svépomoci.
Jinými slovy, postmoderní státy mají problémy s demokracií, protože jejich politické systémy jsou vystavěny na základě moderní státnosti s klíčovými předpoklady, které neodpovídají postmoderní státnosti. ... V širším slova smyslu znamená demokratický deficit EU to, že pravomoci k vytváření pravidel a jejich prosazování se přesunuly z národní na nadnárodní úroveň... Pokud považujeme politické elity za strategické aktéry hledající pro sebe maximální autonomii, jeví se tento problém ještě hůře. ... Neexistují odpovědi, jak tyto otázky řešit.

Tento výčet ukazuje několik problémů postmoderního státu. Mnohé autorem nevypíchnuté zmínky navíc ukazují, že atributy postmoderní státnost se až příliš shodují s atributy státnosti předmoderní, to jest feudální (víceúrovňová vláda, nesoudržnost státu). Moderní státnost je nahrazována novými a méně stabilními formami státu. Je otázkou nakolik je vstup do nového, postmoderního období státnosti novým jménem pro vstup do dalšího starého známého období státnosti slabé a bezbranné. Vždyť i tvrzení, že: Válka se stává neefektivní na mezinárodní úrovni, může být optimistické i navýsost pesimistické, uvědomíme-li si, že feudální stát se také nestaral o pogromy a národnostní třenice na svém území, pokud neohrožovaly majetek šlechty. Nevidíme pak přímo tento přesun hladiny "efektivity" války třeba na nedávných nepokojích ve Francii? Mnohá stará známá řešení totiž stále dávají dobrý smysl, jakmile odhlédneme od jejich postmoderních přejmenování na ne-řešení, jen pro nás krajně nevýhodný.

Čtenář se silnými nervy a ochotou procházet nesnadný text má v této knize možnost nahlédnout do tajů státovědy, které se nedoví ani z novin, ani od politických elit.

RNDr. Jaromír Kopeček, Ph.D.