Kvalifikovaná odpověď na otázku, zda zdravotnictví v určité zemi plní svoji roli a naplňuje cíle, které jsou od něj očekávány, není jednoduchá. Je nutné vzít v úvahu řadu kritérií, které vypovídají jednak o medicínské účinnosti zdravotnictví, tedy jeho vlivu na zdravotní stav populace, jednak o jeho celkové ekonomické efektivnosti, tedy návratnosti výdajů na zdravotní péči vzhledem k dosaženým zdravotním výsledkům nebo k podílu zdravotnictví na ekonomickém růstu.

WHO připojuje k těmto hlavním kritériím ještě další kritéria, která spadají do oblasti etické dimenze zdravotnických systémů. (Angelovská, 2008) Zde se hodnotí:

• nerovnosti v distribuci zdraví v populaci a snižování (či naopak zvyšování) rozdílů v délce a kvalitě života či ve výskytu nemocí mezi různými skupinami obyvatel;
• vstřícnost zdravotnického systému, která vyjadřuje míru úcty k pacientům, důstojnosti v zacházení s pacienty, autonomie v rozhodování pacienta o péči, důvěrnosti osobních údajů a srozumitelnosti komunikace; zahrnuje také rychlou dostupnost péče, kvalitu prostředí a základního vybavení a možnost volby poskytovatele; pozornost je věnována i sociálním rozdílům ve vstřícnosti k pacientům;
• finanční spravedlnost, která bere ohled na schopnost domácností platit za zdravotní péči o své členy; zdravotní pojištění by nemělo být závislé na míře rizika onemocnění, ale spíše na schopnosti platit; v případě velmi chudých domácností může „spravedlivý podíl“ na nákladech zdravotnického systému znamenat nulovou platbu.

Při hodnocení zdravotnického systému je třeba vzít v úvahu, že zatímco je vždy žádoucí dosahovat lepšího zdraví a větší vstřícnosti zdravotnictví, není vhodné vydávat na zdravotnický systém stále větší objem finančních prostředků.

Řídit zdravotnictví v dnešní době je velmi složité. Zdravotnictví na celém světě čelí velmi silným tlakům a požadavkům, které jsou svojí podstatou kontroverzní. Čemu dát přednost, jak se v dané chvíli správně rozhodnout, není zcela jasné a jednoznačné. Důležitá politická i manažerská rozhodnutí se odehrávají v podmínkách extrémního stresu, protože obvykle upřednostnění jednoho znamená opomenutí druhého, a to v situaci, kdy obě varianty jsou stejně důležité. Jedná se zejména o následující dilemata (upraveno podle Fried, Gaydos, 2002):

• zajistit dostupnost péče pro všechny, a to i v situaci nedostatku disponibilních zdrojů,
• zajistit rovnováhu mezi potřebou rozvíjet preventivní péči a zároveň financovat kurativu,
• zavádět stále nové technologie navzdory potřebě alokace dostatku zdrojů do primární péče,
• zajistit rovnováhu mezi veřejnými a soukromými poskytovateli,
• udržet vzdělanou a kompetentní pracovní sílu, tj. podporovat v dostatečné míře postgraduální vzdělávání, a zároveň udržet náklady,
• zajistit vliv a participaci pacientů na tom, jakým způsobem jsou zdravotnické služby poskytovány, a udržet přitom vysokou odbornou kvalitu.

Uměním zdravotní politiky je uvedená dilemata řešit konsensuálně, tj. tak, aby všichni, kterých se to týká, chápali a akceptovali důvody, které vedly k přijetí konkrétních opatření. To je možné docílit pouze tehdy, když budou důležitá politická rozhodnutí podložena statistikami a odbornými analýzami a zdůvodněna objektivními fakty a osvědčenými postupy. Tento typ zdravotní politiky je označován jako „evidence based health policy“ a je dnes ve vyspělých zemích stále více uplatňován. (Dobrow, Vivek, Upshur, 2004) V tomto smyslu by se zdravotní politika měla přiblížit klinické praxi, která se opírá o platné výsledky potvrzené systematickou metaanalýzou vědeckých studií realizovaných v celosvětovém měřítku (evidence based medicine).