Kniha Iniciace, rituály, tajné společnosti vychází z přednášek, které Eliade přednesl  vrámci Haskell Lectures na univerzitě v Chicagu v roce 1956 a které mu na této univerzitě vynesly řádnou profesuru.

Ještě před četbou této knihy je užitečné znát základní koncepty a pojmy, které Eliade zavedl či se kterými pracuje. Jde např. o mýtus věčného návratu, cyklické opakování času především v archaických společnostech, které pravidelně zažívají rituální "konec světa" a jeho opětovné stvoření, při čemž se rituálně opakují události a činy, které se odehrály in illo tempore: v době, kdy byl svět stvořen a božské bytosti ještě dlely mezi lidmi, kteří od nich odvozují původ svých společenstev a všech zvyků, dovedností či vědomostí. Dalším důležitým bodem pro pochopení Eliadeho myšlenek je dichotomie posvátné vs. profánní: posvátná dimenze lidské existence umožňuje lidem povznést se nad strasti tohoto světa, umožňuje se mu v něm orientovat a ropoznávat v něm podstatné struktury, které dávají jeho životu smysl. Tyto struktury sice mají transcendentní původ, tedy pochází z "onoho světa", ale objevují se v tomto světě - a to v libovolné podobě, ať už kamene, stromu, zvířete či čehokoliv jiného. Tyto "průlomy" posvátna do vezdejšího světa nazývá Eliade hierofaniemi (tedy doslova "zjevením posvátného").

Dalším důležitým pojmem je pak rituál, kterému už se Eliade věnuje výrazně právě v této knize: rituál je podle něj představuje fundamentální lidský akt, kterým si člověk připomíná křehkost své vezdejší existence, ale zároveň tuto křehkost ruší kontaktem s posvátnem, ze kterého člověk načerpá "sílu" a znovu začínal svůj život s plnosti jeho možností. A konečně, pro tuto knihu zásadním pojmem je iniciace, tedy souhrn naučení a rituálů, jejichž podstoupení vede k fundamentální změně sociálního a náboženského statusu zasvěcované osoby. Jinými slovy, člověk, který podstoupí iniciaci - spojenou s rituální smrtí, návratem do chaosu a opětovným znovuzrozením, se stává někým bytostně jiným, než by předtím.

Eliade po studiu obsáhlého materiálu z celého světa dochází k závěru, že existují tři druhy iniciačních rituálů: přechodové rituály spojené s ukončením dětství a puberty a vstupem do dospělosti - ty se týkají všech členů společnosti. Dále exkluzivní druhy rituálů umožňují individuální členství v uzavřených, tajných společnostech, které chrání a udržují tajemství podstatná pro přežití daného společenství. A konečně jde o rituály mystického povolání, které jsou spojené s mimořádnou osobní zkušeností některého jedince a vedou k jeho ustanovení šamanem či medicinmanem.

Ukázka

Válečnické a šamanské iniciace

Stát se berserkem

V jedné slavné pasáži představuje Ynglingasaga (kap. VI) Ódinovy druhy takto: „Kráčeli bez kyrysu, divocí jako psi nebo vlci. Hryzali do svých štítů a byli silní jako medvědi nebo býci. Masakrovali muže a ani železo, ani ocel proti nim nic nezmohly. Říkali tomu zuřivost berserků.“ Právem jsme v tomto mytologickém obraze poznali popis skutečných „mužských společností“, proslulých Männerbünde staré germánské civilizace. Berserkové byli doslova „válečníci v plášti (serkr) z medvěda“. S tímto zvířetem se magicky ztotožňovali. Ve vlka či medvěda se ostatně mohli občas i proměnit. Berserkem se člověk stal po iniciaci, která obsahovala specificky válečnické zkoušky. Tak například u Chattiů, jak říká Tacitus, si novic nestříhal vlasy ani vousy, dokud nezabil nějakého nepřítele. U Taifaliů musel mladík zabít divočáka nebo medvěda a u Heruliů se musel bít beze zbraně. V průběhu těchto zkoušek si novic osvojoval životní způsob šelmy: tím, že se choval jako dravá šelma, stával se obávaným válečníkem. Proměňoval se v nadčlověka, protože se mu dařilo přizpůsobit magicko-náboženské síle, která je vlastní masožravcům.
Sága o Vølsunzích nám dochovala vzpomínku na některé zkoušky typické pro iniciace berserků. Král Siggeir se zrádně zmocňuje svých devíti švagrů, Vølsungů. Ti jsou všichni spoutáni a pak sežráni vlkem, s výjimkou Sigmunda, který se zachraňuje díky lsti své sestry Signý. Skrývá se v chýši v hloubi lesa, jeho sestra ho pečlivě zásobuje a Sigmund čeká na hodinu pomsty. Když její první dva chlapci dosahují věku deseti let, posílá je Signý za svým bratrem, aby prodělali zkoušku. Sigmund odhaluje, že jsou zbabělí, a na jeho radu je Signý zabíjí. Z incestního vztahu s bratrem měla Signý ještě třetího chlapce, Sinfjotliho. Když mu bylo asi deset let, vystavila ho matka první zkoušce: šila mu košili přímo na paži a prošila mu i kůži. Siggeirovi synové křičeli bolestí, ale Sinfjotli zůstal necitelný. Tak mu matka vyrvala košili i s kůží a ptala se ho, jestli něco cítí. Chlapec odpověděl, že Vølsung se kvůli tak málu nedojme. Je poslán do Sigmundovy chatrče a ten ho podrobí stejné zkoušce, u níž oba Siggeirovi synové neuspěli: přikazuje mu, aby upekl chléb z pytle mouky, v němž se skrývá zmije. Když se večer vrátí, je chléb již upečený, a tak se ho ptá, jestli v mouce něco nenašel. Chlapec mu odpovídá, že něco zahlédl, ale že si toho nevšímal a všechno dohromady prohnětl.
Po této zkoušce odvahy Sigmund bere chlapce s sebou do lesa. Jednoho dne našli dvě vlčí kůže zavěšené na zdi jedné chýše. Dva královští synové se proměnili ve vlky a své kůže se mohli zbavit jen jednou za deset dní. Sigmund a Sinfjotli si kůže navlékli, ale už se jim nepodařilo je sundat. Vydali ze sebe vlčí zavytí a porozuměli vlčí řeči. Rozešli se s dohodou, že jeden bude potřebovat pomoc druhého jen tehdy, když bude mít co do činění s více než sedmi muži. Jednou byl Sinfjotli přivolán na pomoc a zabil všechny muže, kteří na Sigmunda zaútočili. Jindy byl zase napaden Sinfjotli jedenácti muži a zabil je, aniž požádal Sigmunda o pomoc. Ten se náhle na Sinfjotliho vrhl a kousl ho do hrdla, avšak za krátký čas se mu ho podařilo uzdravit. Nakonec se znovu dostali do své chýše a čekali, že se jim podaří zbavit se vlčích kůží. Když nastal ten okamžik, hodili kůže do ohně. Tato epizoda ukončila Sinfjotliho iniciaci, takže pak mohl pomstít smrt Vølsungů.

Iniciační témata jsou zřejmá: zkouška odvahy, odolnost vůči fyzickému utrpení, následováno magickou transformací ve vlka. Ale redaktor Ságy o Vølsunzích si již nebyl vědom původního významu metamorfózy. Sigmund a Sinfj otli nacházejí vlčí kůže náhodou a nevědí, jak se jich zbavit. Avšak proměna ve vlka – tedy rituální převlek do vlčí kůže – tvořila základní moment iniciace v Männerbundu. Když si novic oblékl kůži, přizpůsobil své chování tomu vlčímu; jinak řečeno, stával se válečníkem-šelmou, nepřemožitelným a nezranitelným. „Vlk“ byla přezdívka členů indoevropských vojenských bratrstev.
Scénář hrdinských iniciací můžeme vystopovat i v dalších ságách. Tak například v Sáze o Grettirovi Silném sestupuje hrdina do pohřební mohyly, kde se nachází vzácný poklad, a postupně bojuje s přeludem, s dvanácti berserky a medvědem. V sáze Hrólfr Kraki zabíjí Bódhvar, okřídlenou obludu, a přistupuje k iniciaci svého chráněnce Hóttriho, když mu dá sníst kousek srdce obludy.
Bohužel se zde nemůžeme zaměřit na sociologii, mytologii a rituály germánských Männerbünde, tak brilantně prostudovaných Lily Weiserovou, Otto Höflerem a Georgesem Dumézilem, ani na další indoevropské „mužské společnosti“, jako jsou například mairja Indoíránců, které jsou předmětem mnoha význačných prací Stiga Wikandera a Geo Widengrena. Řekněme jen, že chování tlup indoevropských válečníků vykazuje jisté rysy podobnosti s Männerbünde primitivních společností. U jedněch i druhých členové bratrstva terorizují ženy a nezasvěcence a provozují svým způsobem „loupežné právo“, což je zvyk, který dosud v umírněné formě nacházíme v lidových tradicích v Evropě a na Kavkaze. Loupením, zejména krádežemi dobytka, se členové bratrstva připodobňují k masožravým šelmám. V germánské Wüttende Heer nebo v podobných rituálních organizacích je štěkání psů (= vlků) součástí nepopsatelné vřavy, kde se mísí všechny podivné hluky: zvuk zvonků, rohů atd. Tyto hluky mají významnou rituální roli: připravují frenetickou extázi členů skupiny. Jak jsme viděli, v primitivních kulturách je zvuk čaring považován za hlas nadpřirozených bytostí, je znamením jejich přítomnosti mezi zasvěcenými. V germánských nebo japonských bratrstvech dosvědčují podivné zvuky, stejně jako masky, přítomnost předků, návrat duší zemřelých. Základní zkušenost je vyvolána setkáním příbuzných s mrtvými, kteří se – zejména kolem zimního slunovratu – vracejí na zem. Zima je také obdobím, kdy se zasvěcení přeměňují ve vlky. Jinak řečeno, během zimy jsou členové Männerbundu schopni přeměnit svůj světský stav a dojít nadlidské existence buď tím, že jsou ve společnosti předků, nebo tím, že si přisvojí chování, tedy kouzla masožravců.
Metamorfóza ve dravou šelmu nebyla ostatně výsadním právem válečníků: vzpomeneme si, že jsme se s ní setkali u afrických tajných společností nazývaných Leopardi. Pokud jde o fenomén lykantropie, je doložen téměř po celém světě. Ba co více – rituální nápodobu masožravců nalezneme ve zcela jiných socionáboženských kontextech, než jsou válečnická bratrstva, a dokonce i u ženských spolků. Jen si vzpomeňme na dionýské „orgie“, během kterých bakchantky trhaly zvířata a hltaly jejich škubající se maso. Ale je důležité rozlišovat mezi různými formami magické přeměny na dravé šelmy, neboť všechny nepatří k druhu iniciace, jejž studujeme na těchto stránkách. Například v případě dionýské homofagie jde o extatickou frenezii, během níž se bakchantky pokoušejí překonat lidské postavení a sdílet vzrušení a nadšení nespoutaného zvířecího života. I přes krutost a úchylnost rituálu rozeznáváme v zuřivosti bakchantek i opojení náboženské povahy. Během orgií se bakchantky chovají jako divá zvěř. To dokazuje, že božské šílenství, které se jich zmocnilo, zrušilo překážky mezi člověkem, bohem a zvířetem.
V případě afrických společností Leopardů, stejně jako v četných formách rituální lykantropie se jedná o jev pevně spojený s magií velkého lovu: lidé se snaží napodobit dravou šelmu, tedy „lovce“ par excellence. U turko-mongolských nomádů ze Střední Asie bylo chování šelmy vzorem, podle nějž byla vytvářena jejich vojenská strategie. Mytický předek Čingischána byl šedý vlk a velký dobyvatel maximálně rozvinul útočnou metodu vlčích smeček. Analogické mytické téma se dá dešifrovat ve jménech či bájných rodokmenech různých indoevropských a asijských národů. Eponyma jako Luviens, Hirpini, Dahae, Hyrkanoi atd. říkají, že tyto národy pocházejí z hrdiny vlka nebo že byly schopné chovat se jako vlci. Zkrátka že byly obávanými válečníky, válečníky šelmami. To vše patří spíše k mytologii války a různá jména „vlčích národů“ snad uchovávají vzpomínku na válečnickou třídu či tlupu válečníků, kteří dobyli území a podrobili si obyvatelstvo, anebo získali nadvládu ve své vlastní etnické skupině, čímž se titul válečníků šelem stal eponymem celého národa.
Nám jde ale především o to, abychom zde odkryli strukturu iniciace, díky níž se z mladíka stal válečník šelma. Válečnickou zkouškou par excellence byl individuální boj vedený tak, že u novověrce nakonec vyvolal „zuřivost berserků“. Neboť nešlo o čistě vojenský chrabrý čin. Berserkem se člověk nestal díky pouhé bravuře, fyzické síle nebo vytrvalosti, nýbrž až po magicko-náboženské zkušenosti, která radikálně změnila životní způsoby mladého válečníka. Ten musel proměnit svou lidskost prostřednictvím záchvatu agresivní a hrozivé zuřivosti, která mu dala podobu vzteklého dravého zvířete. „Rozpálil“ se na nejvyšší míru, dal se unášet záhadnou, nelidskou a nezdolnou silou, která se díky jeho bojovnému vzepětí vynořila ze samotných hlubin jeho bytosti. Staří Germáni tuto posvátnou sílu nazývali wut, což je výraz, který Adam Brémský překládá jako furor. Šlo o jakousi démonickou frenezii, která protivníka naplňovala hrůzou a nakonec ho paralyzovala. Irské ferg (doslova „vztek“), homérské ménos jsou téměř přesnými ekvivalenty téže hrůzné a posvátné zkušenosti, která je charakteristická pro hrdinské souboje. Joseph Vendryès a Marie-Louise Sjoestedt ukázali, že některá pojmenování „hrdiny“ ve staré irštině se odkazují k „zápalu, excitaci, zduření“. Jak píše Sjoestedt, „hrdina je vzteklý, posedlý vlastní zmatenou a žhavou energií“. Georges Dumézil v mnoha svých dílech, zejména v Horace et les Curiaces, brilantně interpretoval všechny tyto výrazy hrdinského zápalu a dokázal jejich spojení s vojenskými iniciačními zkouškami.