Propůjčil jste svou tvář kampani na Linku proti bolesti. Co s vámi dělá bolest druhých?

V okamžiku, kdy jim nemohu pomoci, se mě dotýká. Psychicky s nimi trpím. Zvlášť když je to někdo blízký. Když je něco bolí, je to pro mě trauma. Když mě tedy požádali z Linky proti bolesti, jestli bych se nemohl pokusit pomoci lidem, kteří trpí chronickou bolestí, a nasměrovat je právě na tuhle linku, neváhal jsem.

Která bolest je pro vás horší: fyzická, nebo psychická?  

Myslím, že to se nedá srovnávat. To je jako bychom sčítali hrušky a jablka.  

Kdy jste cítil největší bolest?  

Při ztrátě svých nejbližších. Maminky, otce, manželky, dítěte. Ale i smrt Jiřího Šlitra mě dost vzala.  

Umíte se s bolestmi vyrovnat?  

Ano. Na psychickou bolest mám dost spolehlivý recept. Prostě to odstřihnu. Nemyslím na to, co bylo nebo co zrovna je, ale na to, co bude, co mě čeká, a k tomu se upínám. Protože v budoucnosti vždycky najdu pár atraktivních momentů, na které je možné se těšit. Začnu pracovat tímto směrem a to odvede mou pozornost od trablů.  

Potkalo vás ale několik velmi tragických ztrát. Zemřel vám první syn, manželka. Jak jste to překonal?  

Přesně tím způsobem, že jsem to pro první, nejtěžší měsíce jaksi odstřihl. Nešlo to samozřejmě absolutně, ale trochu mi to pomohlo, a po nějakém čase, někdy i po několika letech, jsem se s tou ztrátou vyrovnal. Dnes už dokážu vzpomínat na hezké chvíle strávené s těmi, které jsem ztratil, a někdy na ně myslím i s humorem.  

Kolik bylo vašemu prvnímu synovi, když zemřel?  

Byl úplně malý. Půl roku starý.  

Jak zemřel?  

Zadusil se.  

A jak se jmenoval?  

Martin.  

Představujete si, jak by asi dnes vypadal?  

Velice často. Pořád na něj myslím. Byla to hrozná rána, ale museli jsme to nějak překonat. Za půl druhého roku se nám naštěstí narodil druhý syn, Jakub, a ten odvedl naše myšlenky jiným, žádoucím směrem.  

Co děláte s fyzickou bolestí?  

To nevím, asi si musím vzít aspirin.  

A když nestačí?  

Bolest jsem měl, když jsem ještě vlastnil žlučník. A udělal jsem proti tomu to, že jsem si ho nechal vyndat. Dnes jím cokoli a jsem spokojený člověk. Tehdy to bylo velice nepříjemné. Původně jsem si myslel, že bolest vychází od páteře, ale pak se zjistilo, že od žlučníku. Nejhorší bylo, když mě chytily bolesti v noci. Vleže to bylo horší, než když jsem stál. Třeba ve tři hodiny ráno jsem se bolestí probudil, a protože jsem nemohl ležet, šel jsem si stoupnout. Po půlhodině jsem už ale usínal vestoje, tak jsem si šel zase lehnout, ale bylo to ještě horší. Proto jsem si zase stoupl a stál v koutě opřený o zdi, abych si alespoň trochu odpočinul. Bolesti trvaly hodinu, někdy i půl druhé a pak to přešlo. Operovali mě na podzim 1989. A já místo toho, abych potom ještě tři týdny ležel, jsem po několika dnech vstal a šel promluvit na tribunu na Letnou. Tam mi prasknul pooperační šev a udělala se mi pooperační kýla. Takže jsem musel jít ještě na druhou, ale už mnohem lehčí operaci.  

Bolí vás teď něco?  

Takovým zvláštním způsobem palec u nohy. Ale není to dna. To vím, poněvadž tu jsem kdysi měl. Tohle je úplně jiný druh bolesti. Nevím, co to je. Budu se na to muset zeptat.  

Snažíte se nemocem nějak předejít, třeba dodržováním zdravé životosprávy?  

Ne. Ale chodím pěšky do schodů. To je můj jediný sport. Vzpomínám si, jak jsme s Jitkou Molavcovou bydleli v Brně v hotelu Continental v devátém patře. A protože jsem ji pro tenhle sport získal, šli jsme spolu pěšky nahoru. Povídáme si a najednou jsme si všimli, že už lezeme do jedenáctého patra. Tak jsme zase udělali čelem vzad a šli dolů. Já mám ty schody rád, poněvadž je to taková přiměřená fyzická zátěž, kterou každý člověk potřebuje. Zvlášť pokud jako já sedí celý den za počítačem nebo za volantem. Je to dobré nejen na srdce, které je, jak známo, sval a ty se mají cvičit. Ale celkově je to nejjednodušší tělocvik, který má tu výhodu, že se při něm člověk někam dostane.  

Prý jste jeden čas dokázal bolest odhladit.  

Ano. To jsem uměl perfektně, dokonce téměř neselhávajícím způsobem. Tuhle schopnost jsem získal někdy v polovině osmdesátých let, když moje manželka Běla onemocněla leukemií. Odhlazoval jsem jí často velikou a krutou bolest. Brala švýcarský lék, ten jediný jí pomáhal. Když jsem zjistil, že mám tu schopnost, začal jsem jí tu bolest odhlazovat a ona ty léky přestala brát. Místo toho si mě vždycky volala a stačily dva tři tahy a bolest odezněla. Když jsem to vykládal svému kamarádovi, který byl přednostou oddělení, na němž ležela, vysmál se mi. Ale já jsem věděl, že to funguje.  

Jak jste to dělal?  

Vůbec jsem se nemusel dotýkat kůže. Dokonce když moje žena ležela na jednotce intenzivní péče, odhlazoval jsem jí tu bolest přes zavřené skleněné dveře a fungovalo to. Hranou ruky jsem přejížděl nad tím místem, které bolelo, pak jsem tu bolest z té ruky jakoby setřásl a znovu jsem přejížděl kolem bolavého místa. Stačilo pár tahů a bylo to pryč.  

Kdo vás to naučil?  

Jeden náš přítel, který to také uměl.  

Kdy jste poprvé zjistil, že máte tuhle schopnost?  

Úplně první pokus byl, když přišla Jitka Molavcová na zkoušku před představením a nemohla hnout hlavou. Měla takzvaný ústřel neboli hexnšus. Říkala: „Já dneska nemůžu hrát, mě to při každém pohybu strašně bolí. Pro dnešek budeme muset zrušit představení.“ Já si najednou vzpomněl, jak mi jeden kamarád vykládal o člověku, který pracoval na letišti a odhlazoval bolest stevardkám, které vykonávaly své povolání už dlouho a při přistávání je někdy bolela hlava. Prozradil mi, jak to dělal. Tak jsem to zkusil. Jitka seděla v hledišti, protože probíhala zkouška a my jsme sledovali, jak kolegové zkouší. Začal jsem ji hladit po krku tím způsobem, jak jsem říkal, a ona najednou zakroutila hlavou a řekla: „Člověče, ta bolest je pryč!“ Tenkrát jsem přišel na to, že tohle dovedu.  

Zkoušel jste to ještě na někom?  

Samozřejmě. Jeden z mých prvních úspěchů byl režisér Vladimír Sís. Měli jsme s ním začít točit film Jonáš aMelicharová, ale jeho chytily hrozné bolesti do nártů. Měl nemocné nohy nějakou zvláštní chorobou, kterou si uhnal v Himálajích. Lékaři si s ním nevěděli vůbec rady a jediné, co mu na ty bolesti pomáhalo, byly prášky odněkud z Maďarska. Jenomže tehdy u nás nebyly k sehnání. Celá produkce běhala po všech lékárnách v Praze, ale bezvýsledně. Chtěl tedy to natáčení odpískat. Říkal: „To nemá cenu, já se nemůžu hnout. Budeme to muset zrušit.“ Nabídl jsem mu, že bych mu to zkusil odhladit, a on souhlasil. Zul si boty, já mu párkrát přejel rukou přes ponožku a najednou byla bolest pryč. Byl hrozně překvapený a potom, pokaždé když jsme dotočili záběr a osvětlovači připravovali další, říkal: „Pojďte se na něco podívat.“ A vyběhl schody, které vedly nahoru ke mně do šatny, a zpátky. Taky jsem pomohl Lucce Krecarové neboli Anně K. z křečí žaludku. Takovéhle významné pacienty jsem měl.