Kniha Krátký výlet po lidském vědomí vznikla na základě tzv. Reithových přednášek, k nimž je již přes 60 let každý rok vyzván jeden významný světový vědec. V souladu se záměrem lorda Reitha se slavný neurolog Vilayanur Ramachandran snaží své vědecké znalosti učinit přístupnými pro odborné i laické zájemce. Na základě zajímavých neurologických poruch, s nimiž pracoval (fantomové končetiny, slepozrakost, Capgrasův syndrom, synestézie, syndrom opomíjení), vysvětluje, jak funguje lidský mozek, a snaží se odpovědět na otázky typu „Jak konstruujeme obraz vlastního těla?“, "Existují v umění obecně platné zákony?", „Co je neuroestetika?“, „Jak vznikla metafora?“, "Proč se červenáme?", „Proč někteří lidé vnímají tóny barevně?“.
Některé z těchto otázek zodpovím, ale odpovědi na další z nich zůstávají svůdně nezachytitelné, jako ta největší z otázek - po podstatě vědomí. 
Vilayanur S. Ramachandran

Vilayanur S. Ramachandran je neurovědec, který proslul svými výzkumy v oblasti behaviorální neurologie a vizuální psychofyziky bez užití složitých technologií. Je profesorem psychologie a neurovědy na Kalifornské univerzitě a nositelem mnoha ocenění. V roce 1997 byl časopisem Newsweek zařazen mezi sto nejvýraznějších lidí 21. století, podobně v roce 2011 ho magazín Time označil jako jednoho ze sta nejvlivnějších lidí na světě. V češtině vyšla jeho kniha Mozek a jeho tajemství (2013).

Ukázka:

Neobvyklý neurologický syndrom nazývaný slepozrakost (blindsight) objevili Larry Weiskrantz a Alan Cowey v Oxfordu a Ernst Poppel v Německu. Přes sto let jsme věděli, že poškození zrakového kortexu (který je součástí mladší zrakové dráhy) na jedné straně mozku vyústí ve slepotu na druhé straně zorného pole. Například pacient s poškozením pravého zrakového kortexu bude při pohledu přímo před sebe úplně slepý na cokoli vlevo od svého nosu (což je oblast označovaná jako levé zorné pole). V průběhu vyšetřování takového pacienta nazývaného GY si Weiskrantz všiml něčeho velmi zajímavého.

Co myslíte? Mohou neurovědci číst naše myšlenky?

Ukázal pacientovi drobný světelný bod na jeho slepé straně a zeptal se ho, co vidí. Pacient podle očekávání řekl, že nic. Přesto byl ale pacient schopný za světlem natáhnout ruku a dotknout se ho – třebaže je neviděl. „Já to světlo nevidím,“ říkal pacient, „tak jak bych na něj asi mohl ukázat?“ Weiskrantz jej požádal, aby to přesto zkusil a prostě hádal. K výzkumníkovu překvapení pak pacient zvedl ruku a ukázal přesně na tečku, kterou vědomě vůbec nevnímal. Po stovkách pokusů bylo zřejmé, že přestože při každém pokusu podle svého tvrzení jen hádal a netušil, jestli se trefuje, nebo ne, ukazuje s devětadevadesátiprocentní přesností. Důsledky tohoto experimentu jsou ohromující. Jak někdo může zvednout ruku a dotknout se něčeho, co nevidí?
Odpověď je zjevná. GY utrpěl poškození zrakového kortexu – mladší dráhy –, což je příčinou jeho slepoty. Vzpomeňte si ale, že stále disponuje onou starší cestou, další drahou vedoucí přes mozkový kmen a colliculus superior a sloužící jako náhrada. Takže i když zpráva z očí a zrakového nervu nedorazí do zrakového kortexu, který je poškozený, po paralelní cestě se dostane do collicula superior, což pacientovi umožní lokalizovat objekt v prostoru. Signál je následně předán vyšším mozkovým centrům v temenních lalocích, které řídí pohyb ruky – a navedou ji, aby přesně ukázala na neviditelný předmět! Vypadá to skoro, jako kdyby uvnitř člověka GY, osoby nevědoucí, co se děje, sídlila jiná, nevědomá bytost – „zombie“, která zatím se zlověstnou přesností naviguje jeho ruku.

Otevřete Pandořinu skříňku psychologických experimentů.

Takové vysvětlení naznačuje, že vědomá je jen mladší z drah – zatímco děje probíhající ve starší dráze vedoucí přes colliculus a navádějící pohyby ruky se mohou objevit, aniž by si toho byl člověk vědom! Proč? Proč by měla jedna z drah, nebo možná její výpočetní styl, vést k vědomé zkušenosti, zatímco neurony v paralelní části mozku, starší dráze, mohou vykonávat i komplexní výpočetní operace, aniž by se dostaly do vědomí? Proč by měla být jakákoli událost v mozku spojovaná s vědomou zkušeností, pokud máme „existenční důkaz“, že i starší dráha přes colliculus může bezchybně plnit svou úlohu, aniž by byla vědomá? Proč nemůže bez vědomí pracovat i zbytek mozku? Jinými slovy, proč nemůže být všechno „slepozraké“?
Měl bych podotknout, že se syndrom slepozrakosti u GY zdál natolik podivný, že jej někteří z mý kolegů přijímali (a stále přijímají) s notnou dávkou skepse. Částečně je tomu tak proto, že se jedná o velmi vzácný syndrom; z části ale také proto, že se zdá, jako by byl v rozporu se zdravým rozumem. Jak můžete ukázat na něco, co nevidíte? To ale není dobrý důvod k odmítnutí, protože slepozrakostí určitým způsobem trpíme všichni.
Představte si, že řídíte auto a přitom živě diskutujete s přítelem sedícím na místě spolujezdce. Vaše pozornost se soustředí na konverzaci - té jste si vědomi. Zároveň se věnujete okolnímu provozu a provádíte všechny složité a komplikované operace spojené s řízením auta, aniž byste si cokoli z toho úplně uvědomovali - jste slepozrací vůči řízení a okolnímu světu.

Pokračování a vysvětlení dalších "záhad" lidského vědomí se dozvíte, když si v našem e-shopu koupíte Krátký výlet po lidském vědomí.
Nabízíme ji také jako e-knihu.