Všichni se občas ocitáme v podobných situacích a až příliš často se uchylujeme ke starým neúčinným vzorcům chování – obhajujeme svoji potřebu mít pravdu, odmítáme opravdu naslouchat, kvůli hněvu nebo frustraci říkáme kruté věci. Jenže lze to i jinak.

Kniha NENÁSILNÁ KOMUNIKACE V PRAXI je souborem kratších autorových textů a pokrývá tak široku škálu témat od řešení konfliktů přes práci s hněvem, s duchovností či s láskou a vztahy až po výchovu dětí. Díky mnoha přepisům rozhovorů čtenář uvidí, jak metoda nenásilné komunikace funguje v praxi.

Pro pochopení toho, proč někteří z nás reagují násilně a jiní soucitně, jsou důležité tři okolnosti:

• Mluva, v níž jsme byli vychováni a naučili jsme se ji používat.
• To, jak nás naučili myslet a komunikovat.
• Jaké jsme si osvojili konkrétní strategie, jimiž ovlivňujeme sebe i druhé.

Tři zmíněné okolnosti – způsoby mluvy, myšlení a komunikace a ovlivňování – do značné míry určují, zda dokážeme v určitých situacích reagovat soucitně, nebo násilně. Právě proto je autor začlenil do procesu, jemuž říkám nenásilná komunikace.

Knihu přeložila Hana Antonínová.

Ukázka

Typický konflikt 

ÚČASTNÍK A: Marshalle, jaký je podle vás hlavní konflikt, ten hlavní problém mezi muži a ženami?

MARSHALL: Ano, při své práci o tom slýchám často. Pravidelně za mnou přicházejí ženy a říkají: „Marshalle, nerada bych, abyste mě pochopil špatně. Mám úžasného manžela.“ A já samozřejmě vím, že přijde slovo ale. „Ale nikdy nevím, jak se cítí.“ Muži na celém světě (výjimky existují) se učili vyjadřovat emoce ve stejné škole jako John Wayne – chodil tam také Clint Eastwood a Rambo –, takže obvykle něco zavrčí nebo odseknou. Místo abyste zřetelně vyjádřili, co se děje ve vašem nitru, rozškatulkujete lidi, jako by to udělal John Wayne, když ve filmu vstoupil do krčmy. Ani když na něj mířily hlavně pušek, nikdy neřekl: „Mám strach.“ Byl v poušti třeba půl roku, ale nikdy neřekl: „Jsem osamělý.“ Jak tedy vlastně komunikoval? Komunikoval tím způsobem, že si lidi řadil do škatulek. Je to jednoduchý klasifikační systém. Buď to byl dobrý chlap – koupíš mu panáka –, nebo to byl špatný chlap – zabiješ ho.

Nenásilná komunikace a moc  je další zajímavá kniha od M. Rosenberga

     S takovým typem komunikace – i mě učili komunikovat tímto způsobem – se člověk nenaučí, jak být v kontaktu s vlastními emocemi. Jestliže vás učí být válečníkem, chcete své emoce držet na uzdě. Být provdaná za válečníka není nijak zábavná zkušenost pro ženu, která si možná hrála s panenkami, zatímco kluci si hráli na vojáky. Žena chce intimitu, ale muž k tomu nemá slovní zásobu, která by to usnadnila.

     Na druhou stranu je nutno podotknout, že ani ženy neumějí zřetelně vyjadřovat své potřeby. Několik století je učili, že mají popírat vlastní potřeby a mají se starat o druhé. Spoléhají se tedy na vedení muže a očekávají, že on odhadne, co chtějí a potřebují, a že se o to postará. Vídám to běžně, ale jak říkám, rozhodně existuje mnoho individuálních rozdílů.

ÚČASTNÍK A: Pojďme hrát role, ve kterých si to, co se děje mezi muži a ženami, přehrajeme. Můžete to rozvrhnout? Chci říct, o čem se hádají nejčastěji…

MARSHALL: No, ženy chtějí často řešit tuto záležitost: „Náš vztah vypadá jinak, než bych si přála. Chtěla bych cítit větší emoční vazbu. Co si o tom myslíš?“ A muž řekne: „Co?“

ÚČASTNÍK A: Dobře, rád bych si zahrál toho muže.

ÚČASTNÍK A, JAKO MANŽEL: Tak co chceš? Co mám podle tebe udělat?

MARSHALL, JAKO MANŽELKA: No, ráda bych věděla, co cítíš. Ranilo tě to, co jsem řekla? Zlobíš se? Jsi zaskočený?

ÚČASTNÍK A, JAKO MANŽEL: Nevím.

MARSHALL, JAKO MANŽELKA: Přesně o tom mluvím. Když nevíš, co cítíš, těžko se můžu cítit bezpečně a těžko ti můžu důvěřovat.

ÚČASTNÍK A, JAKO MANŽEL: No, mám pocit, že jsi… Mám dojem, že mě kritizuješ.

Ale já chci tohle, mami - kniha o komunikace v rodině

MARSHALL, JAKO MANŽELKA: Takže jsi trochu ublížený a chceš, abych tě respektovala a oceňovala to, co v našem vztahu nabízíš.

ÚČASTNÍK A, JAKO MANŽEL: No, ano.

MARSHALL, JAKO MANŽELKA: Byla bych ráda, kdybys to řekl. Bylo by dobré slyšet, jak říkáš: „Jsem dotčený, chtěl bych nějaké uznání.“ Ale všimni si, že jsi to neřekl. Řekl jsi: „Ty mě kritizuješ.“ Chceš ode mě, abych se zhluboka nadechla, abych se v tom nebabrala a abych neslyšela odsudek v tom, co říkáš, abych se snažila odhadnout tvoje pocity a to, co možná potřebuješ. Byla bych ráda, kdybych o to nemusela tak usilovat. Vážně bych ocenila, kdybys mi prostě řekl, co cítíš.

ÚČASTNÍK A, JAKO MANŽEL: No, já vlastně většinou ani nevím. Co ode mě chceš?

MARSHALL, JAKOMANŽELKA: Tak zaprvé, jsem ráda, že se o tom teď bavíme. Budu si dávat pozor, abych nezapomněla na to, jak je pro tebe složité dát mi to, co potřebuju. Snažím se uvědomit si, že je to pro tebe něco nového, a chci být trpělivá. Ale ráda bych se dozvěděla, co se děje ve tvém nitru.

ÚČASTNÍK A, JAKO MANŽEL: Zrovna teď bych řekl, že jsem rád, když mi říkáš, co potřebuješ.

MARSHALL, SÁM ZA SEBE: Takový typ rozhovoru probíhá velice často. Muž velmi často slyší požadavky, které na něj žena klade.

Marshall Rosenberg byl americký psycholog, mediátor, autor a učitel, který vytvořil metodu nenásilné komunikace, tj. proces, který podporuje partnerství a pomáhá řešit konflikty ve vztazích a v komunitách. V Portále vyšly jeho knihy Nenásilná komunikace, Co řeknete, změní váš svět a Nenásilná komunikace a moc.

Proces nenásilné komunikace nám ukazuje, jak otevřeně vyjádřit, co cítíme a co se skrývá v našem nitru – aniž bychom cokoli kritizovali a analyzovali ostatní, neboť tím bychom mohli naznačovat, že je s nimi něco v nepořádku.

Knihu Nenásilná komunikace v praxi koupíte na našem e-shopu.