Jak pracovat s klienty s chováním náročným na péči?

V novém, přepracovaném a rozšířeném vydání vychází kniha Hynka Jůna Moc, pomoc a bezmoc v sociálních službách a ve zdravotnictví.

Kniha Moc, pomoc a bezmoc v sociálních službách a ve zdravotnictví vyšla poprvé v roce 2010. Za posledních patnáct let se však v sociálních službách mnohé změnilo - naštěstí spíše k lepšímu: došlo k rozvoji terénních služeb či homesharingu, počet členů domácností klesl na pět až šest, různých změn doznalo i názvosloví. Zlepšila se informovanost o různých formách autismu či handicapů obecně, objevily se nové terapeutické koncepty a teorie.

Přesto je systém sociální péče stále problematický, podfinancovaný a mnohdy mimo zájem politiků či širší veřejnosti. Stále se lze setkat se selháním jednotlivců v rámci systému i selháváním systému jako takového: ten vede své zaměstnance do stresujících situací a skýtá jim jen malou podporu v jejich práci (a neodstatečné finanční ohodnocení), rodinám lidí s handicapem dává jen málo možností volby. 

Proto tato kniha v roce 2010 vznikla - a proto se po patnácti letech dočkala zásadního přepracování a rozšíření. Jejím cílem je poskytnout podporu lidem, hlavně sociálním pracovníkům, jejichž prací je starat se o klienty s chováním náročným na péči a každý den musí hledat řešení vzájemného soužití, která často nejsou a nemohou být dokonalá, zažívají bezmoc a frustraci a zjišťují, že ideální a jednoduché terapeutické rady prostě nefungují. Autor se v knize pokouší najít alespoň částečnou rovnováhu mezi klienty a personálem, kompromis, ze kterého sice neodcházejí obě strany plně uspokojeny, ale jsou alespoň v pouze částečné a ne výrazné nepohodě. Soustředí se pochopitelně především na sociální pracovníky a na to, jak oni mohou změnit svůj vlastní přístup, aby co nejméně u svých klientů vyvolávali náročné chování. Za tím účelem kniha přináší jak teoretická východiska, tak praktické návody.

Autorův přístup vychází z principů kognitivně-behaviorální terapie, není však určena pouze terapeutům, ocení ji speciální pedagogové, psychologové, zdravotnický personál psychiatrických klinik, lidé pracující v zařízeních pro klienty s handicapem a konečně i rodiče dětí s intelektovým znevýhodněním a/nebo autismem. 

Knihu autor doplnil několika kazuistikami z vlastní terapeutické praxe.

Zakoupíte na našem e-shopu

Ukázka:

Možnosti personálu v případě fyzické agrese

V následující kapitole se podíváme na naše možnosti jako personálu při výskytu fyzické agrese klienta. I když naše vyhlídky vypadají často velmi beznadějně, vždy se nám nabízejí určité postupy. Čím víc si připustíme myšlenku, že cílem při incidentu s projevem fyzické agrese není zvítězit nad klientem, ale incident s ním ustát tak, aby naše soužití i dál bylo možné, tím víc možností se nám nabízí. I zde tak platí okřídlené: Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.

S personálem se na supervizích bavíme o tom, co znamená, když v incidentu fyzické agrese náš postup „fungoval“ nebo „nefungoval“. Personál často uvádí, že jejich postup nefunguje. Málokdy to je však tím, že by postup byl špatně navrhnut. Je to spíše tím, že personál má od svého postupu v agresi klienta nereálná očekávání. Očekávání jsou následující:

  • náš postup zajistil fyzické bezpečí (nikdo z klientů ani z personálu nepotřeboval následné lékařské ošetření, nedošlo k úrazu),
  • náš postup zajistil psychické bezpečí (nikdo z klientů nebyl vylekán, nikdo z personálu si neodnáší „divný pocit“),
  • náš postup zajistil absenci destrukce (nic nebylo zničeno, nikdo neměl roztrhnuté oblečení),
  • náš postup zajistil zkrácení incidentu (po aplikaci postupu byl incident o několik minut kratší, než kdybychom do incidentu nevstoupili),
  • náš postup měl pozitivní dopad na budoucnost klienta (klient se na základě našeho postupu naučil, že se choval nevhodně, a své chování již neopakoval).

Je důležité si uvědomit, že postup „funguje“, pokud je naplněný první bod, a to i za cenu nesplnění bodů dalších. Jakýkoliv splněný bod navíc, kromě prvního, je bonus. Neukazuje to však na to, zda postup „funguje“ či „nefunguje“.

Kyvadlo incidentu fyzické agrese

Představme si emoční prožívání klienta jako kolo se závažím. Ve chvíli, kdy se závaží nekýve a visí volně dolů, klient neprožívá žádnou negativní emoci (ani strach, ani vztek, ani smutek). Obecně se dá říci, že je velmi pozitivně nebo neutrálně naladěn. Nic ho v tu chvíli nebude rozčilovat, bude spokojený. Situaci vystihuje následující obrázek.

Jedno otočení závaží ve směru hodinových ručiček kolem dokola značí průběh jednoho incidentu zahrnujícího fyzickou agresi klienta vůči personálu. Celé kolo je rozděleno do tří částí:

Ve chvíli, kdy je závaží v tzv. rozčilující fázi, klienta něco rozladilo a dostává se do nepohody. Je to fáze, kdy klient začíná prožívat negativní emoci, která může být provázena zrychleným dechem, zrychleným tepem, pocením, zrudnutím, napnutím svalů, vyzývavým pohledem, nadáváním, pliváním, nadměrnou gestikulací aj. Prakticky to mohou být jakékoli projevy negativního emočního prožívání, při kterých však klient ještě není fyzicky agresivní.

V prostřední fázi je klient již fyzicky agresivní. Je to chvíle, kdy klient kouše, kope, bije pěstmi, škrábe, zkrátka je ve fyzickém agresivním kontaktu s personálem nebo s jinými lidmi.

Zklidňující fáze je chvíle, kdy klient přestal být fyzicky agresivní, ale zároveň není ještě emočně klidný. Ve zklidňující fázi negativní emoce odeznívá. Někteří klienti se uklidní tím, že utečou na svůj pokoj, jiní přechází ze vzteku do smutku, někteří si ještě zanadávají a pak usnou, někteří se začnou zrychleně kývat a postupně své pohyby zpomalují, další prostě odejdou apod.

Pokud se na průběh incidentu podíváme v průběhu v čase, bude vypadat následovně:

Cílem personálu je, aby se závaží emočního prožívání u klienta v rámci rozčilující fáze pokud možno co nejrychleji vrátilo zpět dolů, aniž by se dostalo do agresivní fáze. Pokud je závaží již v této fázi a klient je fyzicky agresivní, pak je cílem personálu, aby klient nikoho příliš nezranil, aby nezranil pokud možno sebe a aby nezničil majetek vysoké hodnoty. Ve zklidňující fázi je cílem personálu udělat vše pro to, aby se závaží nevrátilo zpět do agresivní fáze a aby zklidňující fáze nastala pokud možno co nejrychleji.

Jeden incident s užitím fyzické agrese ve výše popsaném modelu tedy vypadá následovně:

Helena, žena se středně těžkým intelektovým znevýhodněním, si v domově užívala svůj nedělní oběd. Bylo jí příjemně, protože k obědu měla své oblíbené vdolky. (Závaží Helenina emočního prožívání visí volně dolů, žena neprožívá žádnou negativní emoci.)

Po snědení vdolku Helena zakřičela: „Ještě!!!“ Personál jí však kvůli její nadváze odmítl další vdolky přidat. Dalším důvodem odmítnutí žádosti bylo, že i když kuchařky měly ještě vdolky pro jiné klientky, Helena svůj příděl vdolků snědla. Klientku rozčílilo, že nedostala přídavek, odstrčila židli, prudce si stoupla, hodila talířem a začala křičet: „Ještě, ještě!!!“ Přitom zrychleně dýchala, zrudla v obličeji, začala kolem sebe plivat a z očí jí tekly slzy. Začala kolem sebe šermovat rukama. (Závaží se dostalo do rozčilující fáze. Helena je naštvaná na personál, protože jí odmítl přidat vdolky, avšak personál fyzicky ještě nenapadla.)

Personál Helenu okřikl a vyzval ji, ať se zklidní. Zároveň asistent ke klientce přistoupil tak, aby jí zabránil vyběhnout mezi ostatní spolubydlící. Helena chytla jednu pracovnici za vlasy a začala jí cloumat hlavou. Přitom křičela: „Ještě, ještě!“ Druhá pracovnice přiběhla kolegyni na pomoc a uvolnila Heleně stisk rukou. (Závaží plynule přešlo do fáze agrese, Helena fyzicky napadla personál.)

Poté co se personálu podařilo uvolnit Helenin stisk rukou, ta s křikem vyběhla z jídelny a utíkala na svůj pokoj. Tam si lehla na postel a plakala do polštáře. Personál ji nechal pět minut o samotě a poté jí donesl vodu. Helena se posadila na postel, napila se, pak si opět lehla a usnula. (Závaží přešlo do fáze uklidňování a s Heleniným usnutím se dostalo opět do výchozí pozice volně visícího závaží tak, jak bylo na počátku. Celý incident trval asi pět minut a závaží při něm jednou oběhlo dokola.)

O autorovi

PhDr. Hynek Jůn, Ph.D.,

PhDr. Hynek Jůn, Ph.D., je zakladatelem organizace NAUTIS. Zabývá se kognitivně behaviorální terapií chování náročného na péči. Vystudoval učitelství a teologii a v rámci doktorandského studia se zabýval zvládáním chování náročného na péči u lidí s autismem a/nebo intelektovým postižením.

Všechny knihy autora