Během jedné stacionární odvykací léčby jsme se zeptali pacientek a pacientů na každodenní situace ze života.

První dvě otázky míří k situacím, ve kterých je nutná určitá adaptace. V supermarketu musí např. každý kupující používat nákupní vozík a čekat před pokladnou, i v autobuse je nutná trpělivost a adaptace. Lidem s hraniční poruchou připadá velmi těžké zacházet s pevně danými pravidly.

Co se ve vás děje, když vejdete do supermarketu?

– „Nenávidím supermarkety! Například kvůli těm primitivním prodejním trikům, které mají svádět zákazníky! Nemůžu tam ani vstoupit, supermarkety jsou mi fakt protivné. Radši jdu do nějakého malého obchůdku, je to tam osobnější.“

– „Tu studenou atmosféru nesnáším, jsem vždycky rád, když jdu odsud.“
– „Pokaždé si nákupy sepíšu, ať odsud rychleji vypadnu!“
– „Před pokladnou, když musím čekat, bývám pravidelně agresivní, nejradši bych všechno vyhodil; radši jdu do kiosku, i když je tam všechno dražší.“
– „Velice často jsem se procházel po obchodních domech a celé hodiny jsem nedělal nic jiného než se díval po regálech.“
– „Cítím se vždycky nesvůj, a hlavně reklama se mi zdá odporná; vztekám se, když musím čekat v řadě.“
– „Muset jít nakupovat je pro mě vždycky zlé, když musím čekat, cítím nenávist.“

Jak prožíváte jízdu autobusem?

– „Jízda autobusem je pro mě vždycky hrůza, všichni tam čumí, jsou odporní.“
– „Ta spousta lidí mi leze na city. Radši jdu pěšky, než abych jel autobusem, už jsem to často udělal; jednou jsem ušel dvanáct kilometrů, i když bych mohl jet.“
– „Jde mi to na nervy, kromě toho dostávám vždy úzkost a vyráží na mně pot.“
– „Dávám si vždycky pozor, abych byl hned u dveří.“
– „Nikdy jsem autobusem nejel, vždy radši na kole, i když prší.“
– „Když je autobus prázdný, je to dobré, když je plnější, dostávám klaustrofobii, cítím se pak jak v konzervě.“
– „V autobuse se vždy vnitřně oddělím od ostatních, když je plný, tak vystoupím.“

Volný čas snášejí lidé s hraniční poruchou špatně. Aby zabránili nesnesitelné vnitřní prázdnotě, musí být stále aktivní. Často se ohlašuje nutkání k destruktivitě a extrémům.

Co děláte se svým volným časem?

– „Ve svém volném čase jsem aktivní. Hraju si se svou motorkou, nejradši jezdím po okolí. Potřebuju pořád akci, pouštím si hudbu nebo na něco hraju. Jenom ne klid! Pak jsou chvíle, kdy jsem úplně pasivní. Dovolím si upadnout do sebelítosti, nenávidím všechno a všechny a nikoho k sobě nepouštím.“
– „Buď dělám sport, nebo vůbec nic.“
– „Buď jsem absolutně líný, nebo hyperaktivní. Někdy projdu za večer pěti diskotékami.“
– „Často celé hodiny běhám, až je mi špatně.“
– „Neměl jsem žádný volný čas. Ráno jsem dělal pošťáka, odpoledne jsem vozil zboží pro jednu firmu s nápoji, večer a v noci jsem dělal číšníka v hospodě. Vždycky jsem potřeboval hodně peněz, abych si mohl něco pořídit. Když jsem všechno měl, zase jsem svou nedbalostí všechno ztratil. Když jsem zase padl dolů, znovu jsem se s velkou energií vypracoval nahoru. Tahle hra se pořád opakovala.“
– „Často se cítím ve volném čase blokovaná, když ne, jdu se nejradši projít do přírody, ale se svým zlým psem, aby se nic nemohlo stát. Dělá mi dobře, když hraju na klavír, můj nejoblíbenější muzikál je West Side Story.“
– „Když přemýšlím o svém volném čase, je mi jasné, že doháním své dětství. Mí rodiče mi nedovolili projevit tvořivost; pokus dohnat to se mi uspokojivě nezdařil, takže pořád cítím zlost.“
– „Ve svém volném čase se jenom tak potloukám, nevím, co se sebou, cítím se jak v kleci, dokud nevybuchnu jako granát a nezmizím na celý den.“

Rozloučení je pro lidi s hraniční poruchou nemožné. Proto vznikají velké problémy, když ztratí někoho důležitého.

Jak jste prožívali smrt blízkého příbuzného?

– „Když zemřela moje sestřička, byly jí teprve tři roky, měla jsem pocit, že zemřela část mne samé. Cítila jsem se úplně opuštěná a měla jsem hrozný strach. Už je to třicet let, ale bolest zůstala.“
– „Nemohl jsem cítit žádný smutek. Když mi řekli, že umřela moje babička, dokázal jsem říct jenom ‚No to je pěkné‘. Cítil jsem se, jako by mi někdo vyprávěl o pytli rýže kdesi v Číně.“
– „Když jsem se dověděl, že mi zemřel otec, měl jsem pocit, jako bych stál mimo sebe.“
– „Když mi umřel kocour, cítila jsem se hrozně prázdná; pak jsem se pořezala.“
– „Když jsem se dozvěděl, že můj nejlepší přítel spáchal sebevraždu, byl jsem asi půl hodiny smutný, pak jsem si z toho už nic nedělal.“
– „Nelíbilo se mi, že nemůžu nic cítit, byl jsem prázdný, a o chvíli později jsem se popral.“

Práce je pro lidi s hraniční poruchou obvykle velice významná. Jejich pracovní morálka je zpravidla výjimečná. Mimořádná ctižádost je snadno dostane „nahoru“. Stejně rychle ale dokážou ztroskotat, protože když se nudí, ztrácejí snadno jakýkoliv zájem a např. už nepřijdou do práce. Velice často se tady objevuje postoj „všechno, nebo nic“.

Jak se cítíte v práci?

– „Ve firmě jsem musel být vždy ten nejlepší. Dřel jsem vždycky až do úmoru. U mimořádných směn se už předpokládalo, že tam přijdu. Mistr byl ke mně jako táta, pro něj bych skočil do ohně. Práce pro mě byla dobrá a bavila mě.“
– „Pro mě byla práce k blití, pořád stejná. Nejhorší to bylo, když jsem svou práci dodělal. Nevěděl jsem pak, co se sebou. Tajně jsem se odtud vykradl, i když jsem věděl, že zase budou nepříjemnosti.“
– „Práce mě bavila do té doby, než jsem se všechno naučil, pak už jsem ztratil zájem.“
– „Já jsem se ve firmě pořád dral o to, abych mohl zaskakovat, takže jsem mohl každý den pracovat na třech různých místech. Nikdo jiný tu práci dobrovolně nedělal.“
– „Svou práci bych označil jako hrající všemi barvami. Často jsem měnil zaměstnání, uměl jsem vždy pracovat hodně rychle. Když jsem si svou práci udělal, učil jsem se ještě slovíčka.“

Jak jsme podrobně popsali už při výkladu pohádky Janježek, mají lidé s hraniční poruchou velké potíže v úzkých vztazích.

Oženil jste se? Vdala jste se? Jak jste prožívali manželství?

– „Ano, jednou jsem se oženil. Sliboval jsem si od manželství nějakou oporu, teplo a náklonnost. Byl jsem ale zklamaný. Pořád jsem měl pocit, že jsem zavřený, takže jsem dělal vždycky opak toho, co se ode mě čekalo. Myslím, že se nehodím do manželství. Samozřejmě vím, že jsem své ženě hodně ublížil. Kvůli tomu se i zhroutila. Nejhorší pro mě je, že nemůžu mít žádný styk s dcerou.“
– „Ve vztazích jsem se necítil dobře. Pořád jsem se vztekal a hádal. Nejhorší byla moje neodůvodněná závist. Soupeřil jsem se všemi, kdo se setkali s mojí ženou.“
– „Málem jsem na to doplatila. Partner mě zmlátil, strašně jsem se bála. Přesto jsem měla větší strach, že mě opustí. Proto jsem si všechno nechala líbit.“
– „Samozřejmě jsem věděl, že vztah je už dávno mrtvý, ale nechtěl jsem to v žádném případě uznat.“

Dovolená stejně jako volný čas je pro lidi s hraniční poruchou nejčastěji problémem. Chybí jim schopnost dát svému životu strukturu. V profesionálním životě je struktura z větší části „daná“. Jsou tady pracovní úkoly; je třeba dosáhnout nějakého cíle; čas je rozdělený, určený. V tomto daném rámci prožívají méně strachu a víc jistoty. Když tenhle vnější rámec chybí, ztrácejí snadno orientaci.

Jak jste strávili dovolenou?

– „Dovolená byla vždycky náročná. Když už jsem musel ven ze svého prostředí, chtěl jsem zůstat pokud možno blízko.“
– „Měl jsem vždycky velké plány, ale nic jsem neudělal, jenom jsem se poflakoval.“
– „Navštívila jsem své příbuzné. Když jsem tam přišla, bylo mi špatně od žaludku; necítila jsem se tam dobře a chtěla jsem zase domů.“
– „I když jsem každý víkend mohl dostat dovolenou z vazby, málokdy jsem toho využil, ve vězení jsem se cítil tak nějak bezpečnější.“
– „Dovolená byla vždycky jeden horor. Když jsme byli se ženou týden na cestách, hrál jsem tak dlouho divadlo, až jsme se nakonec vždy vrátili domů.“
– „Byl jsem vždycky rád, když jsem byl znovu v práci, cítil jsem se potom bezpečnější.“

Sexuální chování lidí s hraniční poruchou je zpravidla narušené; časté je střídání partnerů, rozvíjí se perverze, nebo není jasná pohlavní identita.

Jak jste prožívali sexualitu?

– „Bylo to moc hezké. Bylo mi třináct, často jsem střídal dívky, někdy i třikrát za týden. Myslím, že mnoha se prostě líbil můj způsob života. Vykrádal jsem automaty, kradl auta, měl jsem pořád peníze. Některé dívky se pokoušely změnit mě a přivést k rozumu. Od těch jsem vždy rychle odešel.“
– „V dětství jsem zažila pohlavní zneužití a zpočátku jsem mohla mít pohlavní styk jen pod vlivem alkoholu. Později jsem se prostituovala a oddávala výstřednostem.“
– „Sexuality jsem si užíval bez problémů.“
– „Sexualita pro mě byla od začátku těžká; necítil jsem žádnou rozkoš, nevěděl jsem ani, jestli jsem muž, nebo žena.“

Přehnaný smysl pro spravedlnost, pocit zranitelnosti, závislosti na druhých ztěžuje lidem s hraniční poruchou přizpůsobení k předem daným postupům v běžném úředním životě.

Jak je vám, když musíte podat žádost na úřad?

– „Podle situace. Reaguju podle toho, jak se ke mně chovají. Někdy to skřípe. Vůbec nemůžu snést nafoukané typy, to jsou pokaždé nepříjemnosti.“
– „Na úřadě dostávám pravidelně záchvaty zlosti. Nejhorší to bylo, když mě utěšovali.“
– „Když jsem měl pravdu, tak jsem je pravidelně naštval, jinak jsem byl zticha.“
– „Se sociální pracovnicí jsem vždy vycházela dobře; věděla jsem, jak se mám chovat, abych z ní vytáhla co možná nejvíc.“

Jízdu autem používají lidé s hraniční poruchou často jako drogu.

Co cítíte při jízdě autem?

– „Myslím, že normální jízdu autem ani neznám. Vždy jsem zkoušel vůz nebo motorku „rozpálit“. Někdy jsem po silnici jel rychlostí 180 km/h po levé straně. Ani protijedoucím jsem neuhýbal. Ať se starají, jak se z toho dostat. Moji spolujezdci měli pravidelně plné kalhoty, já jsem necítil žádný strach. Potom se mnou nechtěl nikdo jezdit. V noci jsme na dálnici jezdili motocyklové závody. Dnes je mi líto, že jsem byl takový blázen. Když myslím na to, co se přitom mohlo jiným lidem stát, už bych to nikdy neudělal.“
– „Jezdila jsem vždy jako blázen, i když nemám řidičák.“
– „Mám rád hlavně velká auta, nejvíc náklaďáky. Dávají mi pocit síly a převahy.“
– „Když jsem ještě jezdil dálkovou dopravu, bylo mi fajn. Být pořád na cestě vyhovovalo mému neklidu.“
– „Jízda autem byla kdysi moje droga, jezdil jsem bez cíle po okolí, dokud jsem měl peníze na benzin.“
– „Při jízdě autem jsem se uvolnil, jezdil jsem vždycky rychle a riskantně.“

Rodinné oslavy s citovým nábojem jsou pro lidi s hraniční poruchou těžko snesitelné. Jejich pocity neznají žádný střed, sentimentální nálady jsou vnímány jako ohrožující (existuje nebezpečí ztráty sebe samého), proto jsou odštěpeny, čili nejsou pociťovány. Místo toho jsou spíš mobilizovány pocity zlosti a nenávisti s destruktivní tendencí.

Jak prožíváte Vánoce?

– „Vánoce pro mě ztratily svůj původní smysl. Jde jen o konzum, a ten, kdo může zkonzumovat nejvíc, je nejlepší. Nejraději bych prožil Vánoce v osamělé horské chatě, daleko od všeho ruchu.“
– „Vánoce pro mě byly vždy zlé. Vždy jsem se postarala o rámus a hádky.“
– „Střílet na rozkaz neumím; byl jsem vždy šťastný, když to bylo za mnou. Kromě toho jsem v té době nevěděl, co se sebou.“
– „V tu dobu jsem se vždy zřídil drogami.“