Říká známý německý psychoterapeut Heinz-Peter Röhr v úvodu své knihy JAK SE VYLÉČIT, ve které čtenáře zasvěcuje do tajemství, jak víra, spirituální léčba a celostní přístup mohou podpořit naše tělesné i duševní zdraví. Propojuje léčivou sílu víry s moderními přístupy a přináší nám inspiraci ke zkoumání vlastních samoléčivých sil.

V první kapitole knihy jednoduše a srozumitelně vysvětluje například placebo/nocebo efekt a zdůrazňuje, že se nejedná o nic negativního, ale o něco, co lze využít. Odvolává se přitom na vědecké studie placeba a homeopatických léků, které podporují jeho teze, že víra v uzdravení má pozitivní vliv na průběh léčby, přestože podávané tablety neobsahují žádné ověřitelné léčivé látky. Názorně ukazuje, jak lze aktivovat vlastní léčebné síly, aniž bychom opustili oblast skutečné medicíny nebo se uchylovali k esoterice.

Röhr se v knize dotýká i témat spirituálního léčení, významu uzdravení jako štěstí, zdraví na těle i duši a vyrovnání se sebou a světem. Klade otázky, proč z náboženství mizí to, co může léčit, a zkoumá i negativní dopady náboženství na zdraví, například v souvislosti s pocitem viny, který podle něj může v některých případech způsobit nemoci a psychické poruchy.

Argumenty nachází i v šamanismu a Grimmových pohádkách a často teoretická východiska ilustruje kazuistikami ze své praxe. Kombinuje znalosti, podněty k zamyšlení a cvičení, aby vytvořil přístupný a praktický průvodce holistickým léčením a sebeléčením. Průvodce k pochopení, jak víra může ovlivnit celkové zdraví, jak tuto sílu lze aktivně zapojit do procesu uzdravování a že spiritualita a psychologie jsou na této cestě velkými spojenci.

Z německého originálu Wie Heilung gelingt. Die Seele von Schuld und Scham befreien přeložil Petr Babka.

Ukázka:

PROBUDIT VNITŘNÍHO LÉČITELE

Každý člověk má schopnost léčit. Pomocí předestřené metody můžete probudit „vnitřního léčitele“. Většina lidí si ovšem neuvědomuje, jak nesmírné vnitřní síly může probudit hluboká víra. Léčivá energie, která se dá doslova čepovat, je přitom nekonečná. Jak bylo řečeno: Víra může hory přenášet. Je ovšem pravda, že bolest má důležitou funkci. Dává najevo, že něco není v pořádku. Silné bolesti v třísle, nevolnost a horečka nasvědčují zánětu slepého střeva, které by se mělo co nejrychleji operovat. Spirituální léčba a léčba medicínská si neodporují, využít se dá obojího.

Jemná proměna osobnosti

Z předloženého cvičení se může stát stálý průvodce každodenním životem. Jemným způsobem se proměňuje osobnost a uspokojuje se hluboká vnitřní potřeba. Když se to neděje, hledá člověk náhradu, například v alkoholu nebo drogách, v konzumu, bohatství, úspěchu či sexu.

Léčivá božská energie může léčit i psýché. To uvidíme v kapitole „Vysvobození z vězení dětství“. Nevědomě se udržujeme daleko od této léčivé lásky. Věříme, že musíme hodně udělat, abychom se dostali Bohu blíž. Někteří přinášejí oběti, snaží se být dokonalí. Ale přitom se ztrácí to podstatné. Pro lásku Boží nemusíme dělat vůbec nic, tu doslova dostáváme darem. Ve světě, kde všechno něco stojí, je to matoucí. Může něco, co nic nestojí, vůbec za něco stát? Člověk si přece zaslouží jen to, o co se hodně snažil a pro co hodně vykonal! S tímto základním postojem se nám ale dveře zabouchnou dřív, než se otevřou. Člověk žije takřka z druhé ruky, protože mu velmi časně řekli, jaký má být, jak se musí snažit, aby byl dost dobrý. Jeho přirozená, Bohem daná hodnota se ztrácí.

Hledání Boha

Mnozí hledají Boha. Ale kdo to dělá, ten už prohrál. Spíš je třeba pochopit, že zde už je. Bůh je všude, je všudypřítomný. Když hledáte klíč od auta, který leží přímo před vámi, měli byste po něm prostě sáhnout a hledání ukončit. Pokud si nevšimnete, že leží přímo před vámi, budete hledat dál, ale nic nenajdete. Budete přesvědčeni, že někam zapadl a že další hledání má smysl. A tak se děje některým, kteří se vydají hledat Boha. Cítí, že jejich konání má smysl. Ale když se hledá něco, co už tady je, vzniká konfúze. Mnozí však nepřipouštějí, že by to mohli vzdát. „Kdo hledá, najde.“ Tak zní motto. Pravděpodobně je třeba jen hledání zintenzivnit. Teprve když akceptujeme, že Boha hledat nemusíme, a pochopíme, že je se svou léčivou silou citelný všude, teprve tehdy ho můžeme zakoušet.

Princip výkonu je v člověku usazen velmi hluboko. Téměř každý život svým průběhem ukazuje, že pro lásku musíme něco vykonat. Jak se může milování podařit, to se učíme v rodině. Kdo necítí, že jej rodiče milují, ten může mít problémy také s tím, aby cítil, že ho miluje Bůh. Děti se snaží, aby získaly lásku rodičů. Zažívají přitom obvykle nejedno odmítnutí a nemálo urážek. Rodiče je neustále kritizují, nadávají jim, napomínají je, opravují a frustrují. Mnohé děti se tak naučí, že musejí dělat hodně pro to, aby rodičům vyhověly a zalíbily se jim. V některých vzniká velice časně přesvědčení, že si žádnou lásku nezaslouží. Připadají si nechtěné, případně opravdu nechtěné jsou, nebo neodpovídají tomu, co rodiče čekali. Pro děti jsou rodiče jako bohové, kteří jsou ve své převaze schopni všeho. Mohou odepřít nebo darovat svou náklonnost. Kvůli tomu mají moc a určují hodnotu dítěte. Milované dítě se cítí cenné, nemilované dítě se nevyhnutelně cítí bezcenné a vinné.

Přijmout lásku

Pro mnoho lidí je těžké přijmout lásku. Jak jsme viděli u Janka Ježka, rodiče mu svou lásku dát nechtěli. Musel uprchnout na svém kohoutovi. V kohoutovi jsme poznali symbol pýchy. Podle hesla: Když žádnou lásku nedostávám, pak ani žádnou nepotřebuji. Někteří lidé se zatvrdí a snaží se tím chránit před zraněním. S tímto problémem není snadné se vypořádat, protože je dávno pryč doba, kdy tuto rodičovskou lásku potřebovali. Asi nepociťují v dostatečné míře ani lásku Boží.

Britský dětský lékař a psychoanalytik John Bowlby zkoumal rané vazby kojence na matku. O lidech, kteří mohli už v dětství rozvinout hlubokou vazbu na matku a otce, říkáme, že mají „jistotu vztahu“. Pravděpodobně je pro ně snazší žít v blízkých vztazích, přátelstvích a rodině. Pravděpodobně budou též intenzivněji pociťovat Boží lásku. Lidé, kteří nemají „jistotu vztahu“, potřebují pravděpodobně delší dobu, než i oni pocítí ve svém těle tady a teď lásku a vřelost. Zvláště pro ně platí výrok „nebudete-li jako děti…“. Mohou především prosit Boha, aby jeho lásku dokázali zřetelněji cítit.

Když se vcítíme do osob, které v Bibli prožívají vyléčení, vnímáme u nich nesmírnou důvěru: Je tu někdo, kdo mi může pomoci! Víra hory přenáší. Víra znamená důvěru, důvěru v Boží lásku, v božskou energii.

Proto také další výrok v procesu léčby zní: „Víra tvá ti pomohla.“ Opět se tu zdůrazňuje, že tím, co léčí, je víra.

S každým nádechem cítíš, jak léčivá energie proudí hlouběji a hlouběji do tvého těla. Veď ji tam, kde ji potřebuješ, kde je bolest, kde je třeba něco vyléčit. Láska léčí i bolesti duševní. Možná se cítíš opuštěn důležitými osobami, možná tě lidé zklamali. Tato láska dokáže vše srovnat, všechny rány vyléčit, a proto ji vpusť hluboko do svých pocitů. S každým nádechem proniká hlouběji a hlouběji do tvé duše. Vnímej, jak sílí tvá víra.

Boží láska dokáže zaplnit vakuum, podpořit sebelásku a tím posílit niternou spokojenost.

Když Ježíš vstoupil do kruhu učedníků, první jeho slova byla: „Pokoj vám!“ Také tento výrok lze bezpodmínečně přiřadit k léčení. Otázka zní: Jsi v míru sám se sebou? Jak je to s tvou sebeláskou? Jsi sám pro sebe dost dobrý? Jak je to s tvými pochybnostmi o sobě? V čem je u tebe zvrácená ctižádost? Jen ten, kdo je v míru se sebou samým, kdo to má se sebou ujasněné, může být v pokoji s ostatními. Základem je pokoj, který člověku dává Bůh.

Proto ta první slova: „Pokoj vám!“ Ona věta by mohla znít také: „Buďte v lásce!“ V lásce Boží, jež tě usmíří se sebou samým.

***