Koupit na e‑shopu

Osoby s poruchou autistického spektra mají obtíže s vnímáním smyslových podnětů. Často se cítí odstřiženi od reality a přetíženi, což se promítá v jejich chování. 

Kniha Intenzivní interakce a senzorická integrace u osob s PAS přináší jednoduché a praktické způsoby, jak proniknout k dětem a dospělým s velmi těžkou formou autismu, z nichž někteří trpí i hlubokou mentální retardací, nemluví a v rozrušení se u nich projevuje nepřiměřené, až extrémní chování.

Metoda intenzivní interakce využívá ke komunikaci s dětmi a dospělými řeč těla, a to způsobem, který si získává jejich pozornost a emocionální zájem. Lidé s autismem potřebují opakovanou stimulaci, aby se k nim informace vůbec „dostala“.

Senzorická integrace využívá tělesných vjemů k zaměření pozornosti. S pomocí různých technik se autorky snaží propojit podnět s prožitkem, hledají cestu, aby prožitek byl pozitivní. Jde jim o to, aby smyslové podněty začaly dávat člověku s autismem smysl, aby si uvědomil, co vlastně vnímá.

Důvod pro spojení těchto dvou přístupů spočívá v tom, že společně poskytují nesmírně účinnou strukturu, jež pomáhá zmatené mysli autistického dítěte či dospělého poznat, co vlastně dělá. Oba tyto přístupy mají jeden společný rys: poskytují signály, které mozek dokáže rozpoznat a zaměřit se na ně.

Autismus se také pojí s vysokou citlivostí, autorky proto vysvětlují, jak zacházet se smyslovými podněty a případně upravit prostředí tak, aby podněty člověka s autismem tolik nerozrušovaly. 

Velmi cennou částí je kazuistika, která tvoří celou 8. kapitolu a kde se vysvětluje, co dělat a co nedělat. 

Knihu přeložila Petra Diestlerová.

Ilustracemi titul doplnila Magdalena Kokešová. 

ABA pro děti s autismem

Autorky také píší o různých matoucích signálech, zdůrazňují důležitost denní struktury, podpořené různými obrázkovými a piktogramovými pomůckami, případně i reálnými předměty. 

Praktická příručka nabízí ilustrace, případové studie a širokou škálu prověřených a vyzkoušených technik a může se stát velmi užitečným nástrojem pro rodiče, pečovatele a další osoby pracující s lidmi, kteří mají těžší formy autismu či jiné neurodiverzity.

UKÁZKA

Kdy a jak dlouho bychom měli komunikovat 

Musíme uvažovat prakticky. Školy na naše sezení obvykle vyhrazují konkrétně stanovený čas. Obecně platí, že chci používat řeč těla jako součást celkového komunikačního systému, stejným způsobem, jakým co nejčastěji používáme mluvenou řeč, abychom upoutali partnerovu pozornost. Partner si možná poklepává o stolek, a tak na něco poklepu pokaždé, když jdu kolem. Pokud všichni členové podpůrného personálu dělají totéž, partner tak získává pravidelný přísun snadno zpracovatelných sdělení z vnějšího světa mimo jeho vnitřní okruh. Pokaždé, když dostane smysluplný vstup, bez ohledu na to, jak nepatrný, přitáhne to jeho pozornost ke světu mimo ten vnitřní. A nesmíme ani zapomínat používat své komunikační prostředky k tomu, abychom si společně užili trochu legrace. Většina z nás ví, jaká to může být zábava, když najdeme s některým ze svých přátel společné pouto. 

Aktivity pro starší děti s PAS

A stejně jako může být jazyk používán bilingvně, můžeme i my například využít zvuky, které partner obvykle vydává, abychom „dárkově zabalili“ sdělení, jež by bylo jinak obtížné zpracovat.

Muž s autismem se vždycky rozruší, když se mu řekne, že se půjde koupat. Použijeme jeho zvuky, do nichž zprávu zaobalíme, což upoutá pozitivním způsobem jeho pozornost a on se přestane cítit ohrožený. „Ááá-ááá, Martine, koupat, ááá-ááá.“

Až získáme v používání partnerova jazyka větší zběhlost, můžeme toho využít, abychom mu pomohli, kdykoli se začne cítit rozrušeně, a to tím, že vstoupíme do jeho světa a přitáhneme jeho pozornost k tomu vnějšímu.

Když partner bouchá hlavou do zdi a my do ní začneme bouchat rukou ve stejném rytmu, obvykle to stačí, aby ho to zaujalo: přerušíme tak smyčku vnitřních signálů. Jakmile vzhlédne, znovu bouchnu do zdi, ale zároveň použiju mimiku obličeje, abych naznačila otázku (povytažené obočí a hlavu nakloněnou ke straně): „Tohle my teď děláme?“ (Je zajímavé, že lidé s autismem podle všeho rozpoznávají výrazy obličeje, když zaměří pozornost na komunikaci s vnějším světem.) Jestliže začne bouchat nanovo, postupně infiltruju rytmus těch zvuků a vnáším do něj změny. Téměř okamžitě se z toho stane vzájemná výměna, neboť partner si uvědomí, že pokaždé, když něco udělá, dostaví se reakce. Jeho pozornost se přesune k zaujetí a postupně se začne stále víc zajímat o kvalitu mých reakcí na jeho počínání a ověřovat si u mě, jak si s tím poradím a co udělám dál.

Takže se zapojuju, i když se partner kouše nebo bouchá hlavou do zdi.       Lidé někdy říkají, že se cítí hloupě, když se snaží zrcadlit počínání, které jim připadá dětinské. Příčinou takových pocitů je, že uvažujeme spíše o sobě než o svých partnerech.

      Náš postup především není přesně vzato zrcadlení: pouze využíváme prvky partnerova jazyka, abychom na něj reagovali. Je klíčové, abychom si uvědomovali, že používat způsob, jakým mluví partner, může být jediná možnost, jak s ním navázat kontakt. Musíme odsunout stranou vlastní zažité představy o tom, co je „normální“, a vstoupit do světa, který našemu partnerovi připadá neohrožující a přijatelný. Cvrnkání do korálku na šňůrce nám možná připadá jako nesmyslná aktivita, ačkoli samotné nás může překvapit, co se dozvíme o smyslovém světě našeho partnera, jakmile ho začneme sdílet. Ta aktivita sama o sobě možná důležitá není, zato sdílení je zcela zásadní. Jestliže se do toho pustíme, zakrátko zjistíme, že jsme schopni s partnery komunikovat tak, jak to nikdy dříve možné nebylo. 

KLÍČOVÉ BODY 

• Lidé na spektru autismu mívají problémy s mluvenou řečí. Abychom s nimi mohli komunikovat způsobem, který pro ně není tolik stresující, můžeme místo řeči používat jejich vlastní jazyk: jejich řeč těla. 
• Intenzivní interakce neznamená přímočaré napodobování partnera. Musíme do komunikace vnášet variace a odchylky, při nichž se však nesmíme příliš vzdálit od původního způsobu komunikace – tak můžeme navázat rozhovor. 
• Intenzivní interakce není něco, co partnerovi děláme, je to způsob, jak s ním být.

Phoebe Caldwell se více než 45 let specializuje na práci s osobami s poruchou autistického spektra. 

Jane Horwood je dětská ergoterapeutka specializující se na senzorickou integraci.

Knihu Intenzivní interakce a senzorická integrace u osob s PAS koupíte na našem e-shopu.