Psychoanalýza a psychoanalytická terapie doznaly koncem minulého století značného vývoje a jsou jak velmi živým a fascinujícím pohledem na fungování lidské psychiky, tak účinným léčebným nástrojem. Vladimír Vavrda ve své knize nabízí  jeden z pohledů na soudobou psychoanalýzu, sleduje utváření a strukturování explicitní a implicitní paměti, přibližuje koncept attachmentu a jeho formy, rozvoj mentalizace, potenciálního prostoru a reflektivní funkce psychiky. Na příkladech z klinické praxe představuje pojetí smysluplné terapie, zasvěcuje čtenáře do práce s interpretacemi a narativním přístupem v psychoanalýze.

Kniha je určena všem psychoterapeutům i zájemcům o hlubší porozumění pochodům lidské mysli a léčebného vztahu z pohledu soudobé psychoanalýzy.

Mgr. Vladimír Vavrda, Ph.D., je psycholog, psychoterapeut a vysokoškolský pedagog. Přednáší psychoterapii a lékařskou psychologii na LF UK a působí jako psychoterapeut v soukromé praxi.

Ukázka:

Smysluplná terapie

Jestliže hovořím o smysluplné terapii, nemám na mysli ani tak terapii, která má naději na úspěch, kterou má smysl podstoupit, jako terapii, která je pro klienta srozumitelná. Terapii, kde to, co se děje, dává smysl, terapii, kde lze a má smysl uvažovat o tom, proč terapeut jedná tak, jak jedná. Nejedná se o víru, že když je terapeut odborník, tak ví, co má dělat, i když to vypadá sebepodivněji, ale o skutečnou srozumitelnost a také jistou předvídatelnost jeho kroků. Srozumitelnost terapii obírá o určitý mystický nádech, ale za to ji činí snesitelnější a účinnější, činí ji méně závislou na sugestibilitě klienta. Zkušenost, kterou má klient se srozumitelností terapeutových kroků a s možností s terapeutem o těchto krocích hovořit, také pomáhá lépe zvládnout situace neporozumění a nejistoty.

Jednou z podstatných vlastností každé (skutečné) terapie je, že se řídí řadou pravidel a má svůj řád. Terapeut má zpravidla představu o tom, proč tato pravidla platí a k čemu slouží. Pro klienta nicméně nemusí být stejně samozřejmá a srozumitelná. Často naopak cítí, že jsou na něj uvalena a on je nucen je dodržovat, i když s nimi nesouhlasí, protože je v nouzi a potřebuje pomoc.

Jak se stát dobrým psychoterapeutem, radí v oblíbeném svazku edice Spektrum Zdeněk Vybíral.

Protože pravidla terapie, alespoň ta, o kterých v terapii explicitně hovoříme, omezují spíše klienta než terapeuta, může vzniknout dojem, jakoby byla terapie se svými pravidly namířena proti klientovi. S klien tem zpravidla nemluvíme o „jasných“ či těžko uchopitelných omezeních uvalovaných na nás samotné, jako je nezatěžování jej svými věcmi a problémy či povinnost zkoumat své psychické obsahy vztažené ke klientovi či jím vyvolané bez ohledu na jejich nepříjemnost.

Jeho ochota přijmout tato pravidla pak přirozeně není velká. Terapeut, jehož pozornost je upřena na pravidla, o kterých hovoří, tak může sám prožívat požadavky, které na klienta klade, jako nadměrné či nespravedlivé. Může pak cítit potřebu „přenést odpovědnost“ na klienta a zdůvodňovat uplatňování pravidel jeho zájmem, který však klient zhusta cítí jinak. V praxi jsem se nezřídka setkal s tím, že jsou tato pravidla podávána jako sloužící výhradně klientovi, jako něco, co je zde vlastně výlučně kvůli němu.

Námitky vznášené klientem proti podmínkám terapie – když už se jich klient odváží – bývají často interpretovány jako odpor vůči terapii. Toto interpretování má mechanický, vyprázdněný charakter. Je založeno na předpokladu, jak se věci mají, a nikoli na snaze porozumět tomu, co za nimi skutečně leží. Taková interpretace nemůže být přijata, může s ní být naloženo pouze jako s dalším bezesmyslným nařízením.

Příkladem může být pravidlo typické pro psychoanalýzu a psychoanalyticky vedenou psychoterapii, jež říká, že klient hradí hodinu, kterou zameškal. Důvody zameškání mohou být různé, od zaspání po naléhavé pracovní povinnosti. Někteří terapeuti vykládají veškerá tato zameškání jako projevy klientovy snahy vyhnout se terapii, manipulovat se vztahem a terapeutem samotným apod. Povinnost hradit i zmeškané hodiny pak vysvětlují jako něco, co minimalizuje absence a znemožňuje „vymlouvat se“ na nemoc atd.

Slabina takového přístupu je v tom, že vynechává podstatnou skutečnost. Tedy že pravidlo zavádí do terapie terapeut a že pro to má své důvody. Že jeho krok je motivován do značné míry jeho oprávněnými potřebami, předpoklady, přáními. Rozhodujícím důvodem je to, že terapeut pronajímá nejen svou práci, ale i svůj čas. Zrušení hodiny klientem, případně to, že se nedostaví, aniž by hodinu zrušil, nedává terapeutovi moc možností nahradit výpadek příjmu. V případě zavedení zmíněného pravidla není terapeut zrušenými hodinami ohrožován.

Přerámování v terapii: další novinka edice Spektrum pro terapeuty.

Jistě je zde skutečnost, že toto uspořádání dělá vztah mezi oběma stranami jednoznačnějším. Klient pak není tolik trápen výčitkami, že na hodinu nepřišel, když ji má terapeut přece zaplacenou. Rozhodující je však motivace terapeuta. Ta jej činí intencionální bytostí, o které si lze něco myslet, kterou lze poznávat a které lze rozumět. Jestliže se skrýváme za „potřebami“ klienta či terapie, zůstáváme neosobními a nelidskými. Interakce v terapii pak není od počátku koncipována jako sociální, nýbrž mechanická. Navíc skutečnost, že vlastně „lžeme“, činíme situaci zmatečnou a ztěžujeme klientům identifi kaci sebe jako intencionálních bytostí, jako subjektů. Nejsme v takovém případě srozumitelní.

Jestliže za jeden z důležitých cílů naší práce považujeme podporu rozvoje schopnosti jedince koncipovat sebe a druhé jako subjekty vedené ve svém jednání motivy, přáními, potřebami a předpoklady, jako subjekty řídící se svými reprezentacemi světa, není žádoucí, abychom zakrývali svou podstatu. Domnívám se, že velmi jasně tuto problematiku zachycuje Jessica Benjaminová (Benjamin, 1998), když hovoří o dvojím úkolu uznání/rozpoznání – jak oba, analytik i pacient, ozřejmují svou subjektivitu a rozpoznávají subjektivitu druhého. To je ovšem možné pouze za předpokladu, že svou subjektivitu připustíme před sebou i klientem.

Nezřídka jsem se v terapiích setkal s tím, že zejména v počátečních fázích jsem byl vnímán jako „terapeutický stroj“, jako někdo, kdo je snad sice teoreticky také člověkem, ale ne teď a tady. Postup terapie je pak patrný v postupně rostoucí míře, jak se stáváme pro klienty osobně důležitými, jak se stáváme lidmi, někým, ke komu se lze vztahovat.

Jestliže svou subjektivitu a její rozpoznání klientem pěstujeme a rozvíjíme, je nutně kontraproduktivní ji na počátku ubíjet. Zejména pokud si uvědomíme, že pravidla jdou s námi celou terapií. Jejich desubjektivizovaným položením zakládáme oblast nepřístupnou myšlení, vytváříme křehké jádro subjektivity, které ji bude ohrožovat zevnitř svou nepevností.

Je tedy třeba hovořit o pravidlech, ale i dalších krocích v terapii, a o tom, proč s danou otázkou přicházíme, o svých motivech. Nemyslím, že by se jednalo o nadměrné odhalování se klientovi. Hovoříme totiž o svých pohnutkách vztahujících se k tomu, co se odehrává v terapii, o tom, co je zde již v určité podobě přítomné.

Velmi pěkně a srozumitelně např. formuluje použití pohovky v terapii, respektive způsob, jakým o tomto tématu s klienty hovoří, Thomas Ogden (Ogden, 1996). Jeho formulace uvádí výhody, které toto uspořádání přináší oběma stranám, tedy i jemu. Taková podoba umožňuje přijmout pravidlo jako něco, co terapeut vnímá jako důležité a pro co má on svoje důvody. Od počátku se terapeut deklaruje jako intencionální bytost, nikoli jako terapeutický stroj.

Když hovoříme o důvodech, proč do terapie zavádíme určitá pravidla, reagují klienti často s až překvapivým pochopením.

Další novinka pro terapeuty: Jak mi dneska je?

Asi třicetiletý klient reagoval překvapivě, když jsem mu vysvětloval důvody použití pohovky v terapii. „To mi nemusíte vysvětlovat,“ říkal. „Jednou se mi na nějakém mejdanu stalo, že jsem si rozbil brýle a najednou se mi mnohem snáze mluvilo s lidmi.“

Klient měl poměrně silné brýle, bez kterých prakticky nemohl identifi kovat výrazy v obličejích druhých. Za normálních okolností zcela automaticky a mimo oblast vědomé kontroly intenzivně sledoval projevy druhých, což jej přirozeně poněkud paralyzovalo a zbavovalo jeho interakce spontaneity. Jeho projevy byly neustále řízené projevy druhých.

Domnívám se, že stojí za to zmínit jeden specifický případ. Totiž situaci, kdy k nám do terapie přichází člověk, který již má zkušenost s tou podobou terapie, kterou mu nabízíme. Důvodem může být např. to, že s předchozím terapeutem nemohl pokračovat. V těchto případech platí, že s klientem hovoříme o pravidlech terapie tak, jako by se s nimi setkával poprvé. Snaha „ušetřit“ čas a námahu tím, že se spolehneme na klientovu znalost pravidel, není na místě. Skutečnost, že jsme to my, kdo tato pravidla stanoví a máme k tomu svoje důvody, je stejně důležitá jako znalost těchto pravidel.

Knihu Otázky soudobé psychoanalýzy koupíte na našem e-shopu obchod.portal.cz