Složité duchovní a kulturněpolitické proměny, které se udály ve 20. století, mají svůj evidentní odraz ve změněných postojích a hodnocení velké postavy našich dějin – Jana Husa. Ještě na začátku století jeho osobnost rozdělovala český národ na dva nesmiřitelné tábory.

K opravdu historickému přelomu došlo na konci minulého roku. Na papežské Lateránské univerzitě v Římě se konalo husovské sympozium, jehož se zúčastnili badatelé katoličtí, evangeličtí, církve československé husitské i ti, kdo jsou bez vyznání. Věcným, neokázalým způsobem střízlivě ohledávali dobový terén a ducha doby, v níž se odehrávalo Husovo drama. Hutné referáty byly prosty všeho populismu a propagandy, zbaveny jakéhokoli ideologického nánosu. Díky tomu vyvstala postava Jana Husa ve vší velikosti i omylech, kterých se dopustil. Takovýto počin dává tušit, že se blýská na lepší časy v duchovněkulturním klimatu, jehož stav je v současné chvíli zubožený. Nejde přitom jen o solidní vědecké závěry sympozia, ale především o aktuální podněty, znovu odkryté v díle a životě Jana z Husi.

Hus byl vskutku zaujat poznanou pravdou, nalezenou a prožívanou v osobním vztahu k Ježíši Kristu. Jí se dal obejmout. Pravda pro něho nebyla výsledkem subjektivního, vše relativizujícího hlediska, které se mění podle dobových podmínek a momentálního duševního a intelektuálního rozpoložení jednotlivce. Ač nepřestával být hledajícím, přesto díky své poctivosti vyznal, že nalezl. Nezůstával v rozkolísaném stavu záměrného tápání, které by mu poskytovalo výmluvu, že není možné dospět k jistotě nalezení. Ze svého poznání vyvodil mravní důsledky. Pravda pro něho znamenala výsostný zdroj a předmět mravního jednání. Jí je zapotřebí se podřídit. Ona zavazuje ke kázni myšlení a k čistému mravnímu konání. Hus ve svém zaujetí pro nalezenou pravdu sestupuje na hlubší rovinu lidské bytosti, která rozkrývá ještě další možnosti jedincova rozhodování, aniž mu odmítá jeho svobodu.

Poznaná pravda nás zve nejen k nazírání a přijetí, ale je s to nás plně proniknout ve vrcholném činu naší svobody – vydat za ni v oběť svůj život. Ona sama osvobozuje člověka od vší bídy hříchu, který není ničím jiným než pyšným zahleděním se do sebe samého a svých výkonů. Pravda nepotřebuje chřestění zbraní, vynucování ani jakékoli způsoby naléhání a násilí. Idea neustálého boje za vznešenou myšlenku není Husovi vlastní, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pravda, která přesahuje veškeré lidské snažení, se prosadí sama silou své autority. Tou nejúčinnější zbraní za její prosazení je ji nezamlčovat a nelhat sobě ani druhým. Úkolem a celoživotním posláním člověka se stává vytrvalé kladení odporu hříchu, jehož líbivým a začasté přitažlivým podobám nutno čelit ve světle poznané a nalezené pravdy.

Pravda má univerzální dosah. Hus ve svém čestném úsilí o její odkrytí a nalezení měl na mysli nápravu univerzální církve. Neviděl úzkoprse jen břehy místních střetů a zápasů, které se tak zřetelně promítaly v tehdejší české církvi. Úmyslně jsem se letmo dotkl zásadního Husova životního tématu a záměrně se vyhnul dalším aspektům jeho filozofického a teologického hledání, které s sebou samozřejmě přineslo i nejeden omyl a názorovou jednostrannost. Ač jeho pojetí pravdy se může zdát příliš vázáno na dobu, v níž žil, přesto jsem přesvědčen, že se jeho zaujetí může stát bohatým zdrojem k přemýšlení a k hledání náprav naší složité současnosti. Rozhodně Husův odkaz nepatří do popelnice zapomnění.

Lidové noviny (úryvek), 2000