A tak ležel za pecí osm let, a jeho otec byl unavený a přál si, aby syn raději zemřel. Stalo se, že ve městě byl jarmark a sedlák tam chtěl jít. Zeptal se ženy, co by jí měl přinést. „Trochu masa a pár chlebů, co už je tak doma zapotřebí,“ odpověděla. Pak se zeptal služky, ta chtěla pár pantoflů a punčochy s klínky. Nakonec se také zeptal: „A co bys chtěl ty, Jeneježku?“ „Tatíčku, přineste mi dudy,“ odpověděl. Když se pak sedlák vrátil domů, dal ženě, co nakoupil, maso a chleba, pak dal služce pantofle a punčochy s klínky, a nakonec zašel i za pec a dal synovi dudy. Když Janježek uviděl dudy, řekl: „Tatíčku, jdi do kovárny a nech mi podkovat kohouta, pak odejdu a nikdy víc se nevrátím.“ Otec byl rád, že se ho zbaví, a dal mu kohouta podkovat. Když to udělal, Janježek na kohouta nasedl a odjel.

Vzal s sebou i prasata a osly, které chtěl v lese pást. V lese s ním musel kohout vyletět na strom a na něm Janježek seděl, hlídal osly a prasata. Seděl tam dlouho, až se stádo rozrostlo, a otec doma o něm nevěděl. Když tak Janježek seděl na stromě, nadouval své dudy a krásně hrál. Jednou jel kolem král, který zabloudil, a slyšel krásnou hudbu. Velice se tomu podivil. Poslal sluhu, aby se poohlédl, odkud ta hudba pochází. Uviděl, jak na stromě sedí zvířátko, vypadalo jako kohout, na němž sedí ježek a hraje. Král nařídil sluhovi, aby se zvířete zeptal, jestli neví, kudy se jde do jeho království. Janježek slezl ze stromu a řekl, že mu ukáže cestu, když mu král podepíše a slíbí první, co potká na královském dvoře, až se vrátí domů. Král si pomyslil: „To mohu snadno udělat, Janježek tomu stejně nerozumí, můžu mu napsat, co chci.“ Král vzal pero a inkoust a cosi načmáral. Když to udělal, Janježek mu ukázal cestu a král přišel šťastně domů. Jeho dcera jej už zdálky zahlédla, plna radosti mu pospíchala v ústrety a zlíbala jej. Král si vzpomněl na Janaježka a vyprávěl dceři, co jej potkalo. Že musel připsat podivnému zvířeti, co první potká doma, a to zvíře sedělo na kohoutovi jako na koni a krásně hrálo. Král ale ve skutečnosti napsal, že to nesmí dostat, protože to zvíře stejně neumí číst. Princezna se tomu zaradovala a řekla, že je to dobře, protože by stejně nikam nešla.

Janježek dál hlídal osly a prasata, byl pořád veselý, seděl na stromě a hrál na dudy. Tehdy se stalo, že kolem jel jiný král se svými sluhy a posly, zabloudil a nemohl najít cestu domů, protože les byl veliký. Také slyšel zdálky krásnou hudbu, i řekl jednomu poslovi, aby se podíval, cože to je. Posel došel až ke stromu, uviděl, jak na větvi sedí kohout a na něm Janježek. Posel se jej zeptal, co tam nahoře dělá: „Pasu své osly a prasata, a co si přejete vy?“ Posel mu pověděl, že zabloudili a netrefí zpátky do království, jestli by jim nemohl ukázat cestu. Janježek na kohoutovi slezl ze stromu a řekl starému králi, že mu ukáže cestu, když mu dá to, co doma před královským zámkem potká jako první. Král přitakal a podepsal Januježkovi, že to má mít. Když se to stalo, jel Janježek na kohoutovi před nimi a ukazoval jim cestu. Král dojel šťastně do své říše a všichni se velmi radovali. Měl jedinou dceru, která byla velice krásná. Princezna mu běžela v ústrety, padla mu kolem krku, políbila jej a radovala se, že se její stařičký otec zase vrátil. Ptala se také, kde byl tak dlouho. Král jí vyprávěl, že zabloudil a málem se už nevrátil, ale když jel přes veliký les, jeden napůl ježek, napůl člověk seděl na kohoutovi na vysokém stromě a krásně hrál. Ten že mu ukázal cestu, ale král že mu za to slíbil to, co prvního potká na královském dvoře. A tím je právě ona, proto je mu to tak líto. Dcera mu ale slíbila, že s Janemježkem ráda půjde, z lásky ke svému starému otci. Janježek pásl svá prasata, a ta prasata měla další prasata, a bylo jich tolik, že jich byl plný les. Janježek už nechtěl zůstat v lese a dal vzkázat svému otci, aby vyprázdnil všechny chlévy ve vesnici, protože přichází s takovým velkým stádem, že si bude moct každý vzít tolik prasat, kolik chce. Jeho otec posmutněl, když to slyšel, protože si myslel, že Janježek dávno zemřel. Janježek se ale posadil na svého kohouta, hnal prasata před sebou do vesnice a tam je dal porazit. Potom řekl: „Tatíčku, dej mi mého kohouta ještě jednou podkovat, pak odjedu a v životě se už nevrátím.“ Otec nechal kohouta podkovat a těšil se, že Janježek se už neukáže.

Janježek jel do prvního království. Král rozkázal, že když někdo přijede na kohoutovi a bude mít u sebe dudy, všichni na něj mají střílet, sekat a bodat, aby se nedostal do zámku. Když se Janježek přiblížil, doráželi na něj bodáky, ale on pobídl kohouta ostruhami a vylétl nad bránou až do králova okna. Volal na krále, aby mu dal, co slíbil, jinak že zabije jej i jeho dceru. Král začal dceři hezky domlouvat, aby s Janemježkem šla a zachránila život otci i sobě. Dcera se oblékla do bílého, otec jí dal kočár s šesti koňmi, množství služebnictva, peněz a statků. Princezna se posadila do kočáru a Janježek s kohoutem a dudami vedle ní, rozloučili se s králem a odjeli. Král si myslel, že už je nikdy neuvidí. Bylo to ale jinak, protože když byli kousek za městem, svlékl si Janježek krásné šaty a popíchal princeznu svou ježčí kůží, až byla celá krvavá. „To je odměna za vaši faleš! Běž, nechci tě,“ řekl a zahnal ji domů. Princezna byla nadosmrti zostuzená.

Janježek ale jel dál na svém kohoutovi a se svými dudami do druhého království, jehož králi také ukázal cestu. Tento král ale přikázal, že když přijde někdo jako Janježek, mají mu vzdát poctu, pustit jej dovnitř, provolávat mu slávu a uvést jej do královského zámku. Když jej královská dcera uviděla, vyděsila se, protože vypadal opravdu zvláštně, ale řekla si, že se nedá nic dělat, když to otci slíbila. Uvítala Janaježka a vdala se za něj. Janježek s ní musel ke královské tabuli, princezna usedla po jeho boku, a jedli a pili. Když přišel večer a chtěli jít na lůžko, princezna se zalekla jeho bodlin. Janježek ji ale uklidňoval, aby se nebála, že se jí nic nestane. Starému králi řekl, aby postavil čtyři muže před dveře komnaty na stráž, a když vejde do komnaty a bude si chtít lehnout, svlékne ježčí kůži a nechá ji ležet u postele. Pak musí stráže rychle přiskočit, kůži hodit do ohně a zůstat na místě, dokud ji nestráví oheň. Když odbila jedenáctá, vešel do komnaty, svlékl ježčí kůži a nechal ji ležet u postele. Stráže přiběhly, rychle ji uchopily a vhodily do ohně. Když kůži pohltil oheň, Janježek byl vysvobozen – ležel v posteli v lidské podobě. Byl jenom černý jako uhel, jakoby spálený. Král k němu poslal svého lékaře, který jej omyl vonnými mastmi a nabalzamoval, takže získal světlou kůži. Stal se z něj krásný mladý muž. Když to uviděla královská dcera, byla šťastná a druhého dne svatbu teprve pořádně oslavili. Janježek dostal od starého krále celé království.

Když uběhlo několik let, odjel Janježek se svojí manželkou k otci. Řekl mu, že je jeho syn. Otec ale odpověděl, že žádného nemá. Měl jen jednoho, který ale přišel na svět s bodlinami jako ježek, a ten že odešel do světa. Janježek se mu dal poznat, starý otec se zaradoval a odešel s ním do jeho království.

A zazvonil zvonec
a pohádky je konec.

 

Úvod

„Byl jednou jeden...,“ tak začíná většina pohádek. Vnucuje se pak dojem, že příhoda, která se v pohádce vypráví, se odehrává v minulosti. „Byl jednou jeden ...“ však není obyčejný časový údaj, ale poukaz na něco jiného. Pohádky, mýty a pověsti jsou mimo čas, to znamená, že platí stále a jejich pravda je pravdou vyšší, které se zpočátku rozum vzpírá, protože je v ní mnoho nelogického, magického a nepochopitelného. Začátek „Byl jednou jeden ...“ má posluchače uvést do zvláštní nálady a posunout jej do zvláštního, a přece důvěrně známého světa. Pohádky pocházejí z hloubi duše národa. Pokud pátráme po jejich původu, dá se říci, že to byly zpočátku převyprávěné sny nebo imaginace. Mohou se proto dál vyprávět v téměř nezměněné podobě, protože u mnoha příslušníků nějakého společenství zjevně oslovují něco důležitého. Jedině tak můžeme pochopit, proč pohádky i přes ústní tradování téměř nemění svou podobu. Vyjadřuje se v nich něco, nač můžeme pohlížet jako na vyšší pravdu s vyšší platností. Jsou tedy pramenem moudrého vhledu a poznání.

Už několik let se pohádky právem těší nové pozornosti. Hlubinní psychologové je (znovu)objevili pro psychoterapii. Pohádky umožňují hlubší nahlédnutí do lidské duše a ukazují tak podle mého názoru novou cestu k všeobecnému i specifickému porozumění člověku a jeho problémům. Ten, kdo je čte nebo poslouchá, je hluboce osloven obrazy a děním, protože hlubokým vrstvám duše, tzv. kolektivnímu nevědomí, které je všem lidem společné, jsou tyto obrazy známé. To znamená, že všichni lidé v hloubi duše sdílejí stejnou zkušenost, která se vyjadřuje v obrazech. Pohádky mají význam, který nelze podceňovat: Jsou odpovědí duše na problémy lidí, žijících ve společenství. V pohádkách se dají objevit krok za krokem cesty řešení, které považuje duše za vhodné k uzdravení a vysvobození. Proto má velký význam, když si posloužíme moudrostí pohádek a přijmeme pravdy, které se v nich otvírají. Kromě toho mluví pohádky řečí nevědomí, protože se vyjadřují obrazným jazykem.

Výzkum snů zdůrazňuje jejich význam pro duševní zdraví. Ne všechny sny ukazují na dobré řešení, mnohé z nich zesilují konflikt, aby si jej snící uvědomil. Každý z nás už udělal zkušenost, že ve spánku nenašel žádné řešení konfliktu, a probudil se s děsivým snem. Stejně jako sny zpracovávají konflikt spícího v dramatickém provedení, jsou i pohádky dramatickým provedením, nicméně vždy se šťastným koncem. Spirálovitě se pohybují směrem k rozuzlení.

Pohádky jsou schopné oslovit hluboké vrstvy osobnosti, zvlášť když se intrapsychické problémy kryjí s tématem zpracovávaným v pohádce. Zkušenosti, které jsem mohl získat s interpretací pohádek v psychoterapii, mě přesvědčily o jejich účinnosti v terapeutickém procesu. Pohádka Janježek mě zvlášť oslovila, protože mi bylo brzy jasné, že je v ní zobrazena porucha osobnosti, kterou trpí mnoho mých pacientů. Klinická psychologie, jejímž úkolem je rozpoznat a léčit duševní poruchy, dokázala v posledních letech detailněji popsat takzvané rané poruchy, protože je jimi postiženo stále víc lidí, kteří pak hledají pomoc. V pohádce Janježek se jedna z nich, hraniční porucha osobnosti, dá snadno rozpoznat. Při rozboru pohádky v dalších kapitolách si ukážeme, že se v ní vyskytují všechny podstatné rysy poruchy, částečně vyjádřené obraznou řečí pohádky.

Terapie pacientů s touto ranou poruchou psychické struktury je velice těžká a zatěžuje terapeuta nezřídka až ke hranicím snesitelnosti. V práci s těmito pacienty se mi osvědčilo vysvětlit jim jejich poruchu. Určitý vhled do problematiky ulevuje a odlehčuje. Kdo pochopí pohádku, pochopí lépe a pravděpodobně i hlouběji poruchu, protože pohádky se výborně hodí jako projekční plátno. Téma je inscenováno jako ve filmu. Pacienti se identifikují s aktéry příběhu a jsou zasaženi až do hlubokých vrstev své osobnosti, protože jejich nevědomí je „jazyk“, kterým se zde hovoří, blízký. Fascinující aspekt práce s pohádkou je i v tom, že se dá odvodit i směřování terapie, protože lze rozpoznat podstatné od nepodstatného.

Jako první se objevuje otázka: Jaké jsou podmínky terapie?