A v divadle máte také nějakého přítele?

Tam je to samozřejmě Jitka Molavcová a vlastně všichni, kteří se mnou dělají divadlo Semafor, jsou moji kamarádi.

Jitku Molavcovou k vám přivedl Ferdinand Havlík jako muzikantku. Kdy jste u ní objevili komediální talent?  

Ve hře Kytice. Ona k nám přišla zpívat šansony, a tak jsme ji tak vzali. Já na šansony sice nejsem moc orientovaný. Ne že by se mi nelíbily, ale poněvadž jsem swingová a rock’n rollová generace, mám k nim přece jen trochu dál. Kdykoli jsme však měli v Semaforu šansoniérku francouzského stylu, jako byla například Hana Hegerová, psali jsme pro ni. Proto jsme i pro Jitku napsali s Ferdinandem Havlíkem několik volných písní, kterým se říká šansony. Pak se u ní objevil komediální talent a všechno bylo naruby. Ve hře Kytice měla hrát v básni Svatební košile lyrickou roli. A ona to proměnila v tak komediální číslo, že nám všem spadla brada a koukali jsme jako blázni. Od té doby to jelo jako na drátku a ona byla čím dál lepší ve výrobě smíchu.  

Kolik jí bylo let, když k vám přišla?  

Devatenáct.  

Jak vás vůbec napadlo trio Kašpar, Melicharová a Baltazar, které přišlo po Monice Hálové?  

Když jsem viděl, že s Monikou je to už neperspektivní, začal jsem uvažovat o něčem jiném. Monika totiž pomalu dospívala a byla v tom věku, kdy není ani dítě, ani dospělá a který je pro divadlo velice neatraktivní. Ještě pořád jsem si nechtěl hledat partnera místo Jiřího Šlitra, ačkoli jsem měl nabídky od různých českých komiků, které nechci jmenovat. U nás v divadle začal hrát Josef Dvořák, což byl komik duší i tělem, a u Jitky Molavcové se také projevil komediální talent, tak jsem si řekl: Pozor, mohli bychom vytvořit trio. A protože komických trií není mnoho, myslel jsem, že budeme zajímaví. Jitka Molavcová v naší trojici hrála roli Melicharové. To však ještě nebyla ta Melicharová, kterou znají diváci dnes. Tenkrát to byl takový blázínek, vesnický pomatenec. Mluvila absolutně z cesty, ale bylo to roztomilé. Hned za ní byl Kašpar, kterého hrál Josef Dvořák. Ten Melicharovou strašně opovrhoval a cítil se být vysoko nad ní. Ale inteligencí se od ní moc nelišil. A nakonec jsem tam byl já – Baltazar, který se mezi těmito dvěma prosťáčky považoval za vzdělance. V podstatě to byl ale stejný blbec jako oni. A na tomhle principu jsem to trio založil. Musím říct, že brilantně fungovalo ve dvou představeních. Zuzana v lázni a Elektrická puma.

Nevadilo Jitce Molavcové stát se Melicharovou?  

Ne. Její velikost je právě v tom, že pro smích svých bližních ze sebe neváhá udělat cokoli. Vždy to ale dělá s obrovským vkusem a nábojem.  

Myslíte si, že může existovat čisté přátelství mezi mužem a ženou?  

Říká se, že ne, ale já myslím, že jo.  

Jak vnímáte své kolegyně? Uplatňujete na ně heslo Co je v domě, není pro mě?

Já bych to řekl asi takhle: Co je v domě, není pro mě, ale byly výjimky.  

A co Jitka Molavcová? Berete ji po tolika letech strávených pohromadě stále jako ženu, nebo už jako bezpohlavního kamaráda?

Stále jako ženu. Ale dnes je pro mě hlavně veliký kamarád.  

Takže dokážete ocenit, když jí něco sluší?  

Samozřejmě.  

Jaký typ žen se vám líbí?  

Přiznám se, že mám rád ženy, které jsou křehké. Nemám moc rád energické ženy. Proto jsem vždycky na rozpacích, když se dívám na různé sufražetky. Říkám si, že ony vlastně bojují za to, aby přišly o to, co je na nich nejpůvabnější a co je povyšuje nad chlapy. O to, že jsou to bytosti, o které musí člověk pečovat a hýčkat je.  

Kdy jste začali vystupovat s Jitkou Molavcovou jako komická dvojice?  

Ve hře Smutek bláznivých panen jsme už byli taková napůl dvojice. Měli jsme tam společné dialogy a písničky. A ve Faustovi jsme už hráli dvě hlavní role. Já Fausta a ona Markétu. No a pak přišla hra Jonáš dejme tomu v úterý, která se stala klíčovou. Poprvé jsme ji uvedli pátého března 1985. Vrátil jsem se v ní k postavě Jonáše. Původně jsem ji už opustil, protože jsem si říkal, že když už není Šlitr, Jonáš už taky nemůže být. Ale najednou jsem viděl, že s Jitkou to jde, a tak se stal Jonáš začátkem naší spolupráce, která trvá dodnes.  

Není práce ve dvojici těžší, než kdybyste byl sám?  

Nevím. Mně to naopak strašně ulehčuje práci. Protože když se píše dialog, jedna věta inspiruje druhou. To je stejné, jako kdybyste mi řekla, tady si sedni a vyprávěj mi historii Semaforu. Bylo by to pro mě těžší. Ale když mi kladete otázky, je to jiné. A s dialogem na jevišti je to to samý: jedna replika ovlivňuje druhou a to je velmi vděčná věc.  

Kdo se ve dvojicích Suchý – Šlitr, Suchý – Molavcová spíše podřizoval?  

Se Šlitrem jsem se v určitých oblastech podřizoval já, protože on korigoval naši cestu, kterou půjdeme. Já jsem zase rozhodoval o tom, co napíšu a jakou roli v tom bude hrát. Za celých deset let naší spolupráce nebyl jediný případ, že by s tím nesouhlasil. Vlastně akorát hra Sekta, ve které jsem neměl hrát ani já ani on, se mu hrubě nelíbila. Odmítl do ní psát muziku. To byl jediný případ za celá ta léta. Jinak se všemu podřídil a já mu byl vděčný za jeho impulzy. Jitka je zase taková, že čeká, co jí nabídnu, a prakticky všechno přijímá. Ale vzápětí si to začne utvářet a dotahovat podle svých představ. To je podle mě velice záslužná věc. Sama také přichází s nápady a dokáže říct: Tak tohle ne, to se mi nelíbí. Nepřijímá poslušně všechno, co jí člověk předloží. A to je dobře.  

Nesnažil jste se ji někdy nějak vychovávat?  

To byste se musela zeptat jí. Já nevím. Asi bych to nenazval vychováváním, ale myslím, že určitý vliv jsem na ni měl. To nemyslím, to vím, protože ona sama to dost často v různých rozhovorech připouští.  

Jaký vliv měla Jitka Molavcová na vás?  

Musel jsem kvůli ní změnit styl psaní role pro svého partnera. Je přece jen žena. Je jemnější, takže jsem se s ní nemohl na jevišti urážet a lehce si nadávat jako se Šlitrem. Respektive já jsem ji urážel, ale Melicharová to panu Jonášovi oplácela věrným psím pohledem. V tomto směru jsem se jí musel hodně přizpůsobit. Ovlivnila mě ovšem v tom, že jsem musel pochopit jak její duši, tak smysl pro humor. Měla na mě vliv v pozitivním slova smyslu.