Základ výpravné publikace, která je zároveň katalogem obrazů k výstavě (psali jsme zde), tvoří sbírka obrazů Jungových pacientů a pacientek. Zatímco v Jungově institutu v Curychu je jich shromážděno přes 4 500, kniha nabízí jejich reprezentativní výběr Kniha obrazů rozdělený do oddílů (Cesta za vnitřními obrazy, Mandaly, nebezpečné tajemno, Sexualita a tělo, Zmatek a zkáza, Lidství a nelidskost) a obohacený texty. Někdy v roce 1917 začal Carl Gustav Jung vybízet své pacientky a pacienty, aby ke svým snům a imaginacím vytvářeli obrazy. Imaginační aktivita, tvorba obrazů, pojetí obrazů jako symbolů, ale též terapeutický účinek práce s obrazy, to, že symbolickým ztvárňováním odstraňujeme rozštěpení v psyché – to je jádro jungovské teorie a terapie. Jung ve svých „definicích“ napsal: „Fantazie jako imaginační aktivita je pro mne prostě bezprostředním výrazem psychické životní aktivity, psychické energie, která pro vědomí neexistuje jinak než v podobě obrazů či obsahů.“

Jungův institut v Curychu oslavil letos v dubnu 70. výročí a v muzeu Im Lagerhaus v St. Gallen otevřel výstavu těchto obrazů. Než se v českém prostředí najde osvícený kurátor, mohou se čtenáři kochat výpravnou knihou spojující archetypální sílu obrazů i texty jungiánských psychoanalytiků (Verena Kast, Ruth Ammann, Ruth Riedel) vztahující se k tématům i metodě „aktivní imaginace“.

 Jejich díla nejsou reflexí ztráty, nýbrž projevem hlubšího zkoumání bytostného Já

Přestože sbírek obrazů duševně nemocných pacientů je na světě mnoho, Kniha obrazů se významně liší a je tím unikátní. Jungovi pacienti a pacientky především nebyli hospitalizováni, nýbrž jako soukromí pacienti přicházeli za ním do Küsnachtu u Curyšského jezera, kde roku 1909 zahájil svou praxi. Jiné jsou tedy už předpoklady umělecké tvorby a opatřování materiálu. Jiný je rovněž impulz k umělecké činnosti. Zatímco pacienti a pacientky v ústavech pracovali každý svým vlastním, individuálním způsobem a zpravidla z vlastního popudu, bez terapeutického vedení či povzbuzování. Mnoho jejich prací reflektuje prožívaný stav osobní tísně v ústavu, provázený zbavením svéprávnosti, zavřením v léčebně, ztrátou životního prostoru, majetku a identity. Umění v těchto případech nesloužilo terapii, nýbrž pouze poskytovalo strategie přežití a možnosti utváření nové identity přizpůsobené nové životní realitě. Nic z toho neplatí u Jungových soukromých pacientů a pacientek.

Jejich díla nejsou reflexí ztráty, nýbrž projevem hlubšího zkoumání bytostného Já. Tyto práce vznikaly v rámci terapeutického settingu: Jung vybízel pacienty a pacientky, aby vizuálně formulovali své vnitřní obrazy a postavy. Společně je pak objasňovali a Jung je analyzoval. Nepochybně tudíž vznikly jako součást terapeutického procesu, nikoli jako svébytné umění. Nepochybně jsou ale jedinečným materiálem reflektujícím proměny světa první poloviny 20. století i výtvarných směrů, osobitě se zrcadlící v kresbách a malbách Jungových pacientů. 

Kniha obrazů je ke koupi na našem e-shopu

Ukázka:

Carl Gustav Jung (1875–1961) byl švýcarský psychiatr, psychoterapeut, všestranně originální myslitel a zakladatel analytické psychologie. Zabýval se lidskou psychickou v širokých souvislostech mytologie, filozofie, religionistiky a umění. V Portále vyšla jeho Červená kniha (2010, čtenářská edice 2013), Vybrané spisy C. G. Junga (2014), Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga (2015), Rozhovory s C. G. Jungem (2015), Aspekty mužství (2016), Člověk a jeho symboly (2017).

V roce 1927 se Jungovi zdálo o mandale, kterou pak namaloval.4 Tou dobou mu Richard Wilhelm poslal rukopis O tajemství zlatého květu.5 Na základě tohoto textu objevil Jung souvislost svých „mandal“ s mandalami východními. Symbol mandaly otevírá téma integrace nejen aspektů vlastní psyché, ale také kulturního a společenského života.V pojetí jungovské psychologie lze prací se symboly překonávat přítomné disociace psyché. Jednou z těchto možností, jak překonávat aktuální
disociace, je právě tvorba mandal. Po mém soudu však není mandala prostě pouhé vyjádření bytostného Já. Stejně jako všechny symboly vznikla z napětí mezi aktuálním životním kontextem, životním pozadím, a nevědomou dynamikou. Já osobně v mandale vidím také výsledek emergentních procesů, na něž člověk přistoupil, jimž dal podobu a které pak s velkou odevzdaností zformoval do optimální podoby.Jungovi však dělalo velké starosti nejen „přerůstání“ konfliktů a disociací. Neustále též upozorňoval na disociabilitu psyché, zejména v souvislosti s teorií komplexů. V procesu individuace tedy může jít nejen o zakoušení celosti, ale také o to, abychom snesli protiklady, které se ukazují, porozuměli jim a reflektovali je. To platí i pro tvorbu mandal. Tato myšlenka naprosto nepopírá význam mandaly zakoušené přirozeným způsobem z nitra. Jen upozorňuje na to, že každá mandala má své oprávnění v právě dané životní situaci a nevede prostě obecně k individuaci, neřkuli aby byla výrazem individuace.