Měl člověk jako Janježek vůbec někdy nějakou šanci? Při pohledu na jeho vývoj musíme říct: Ne, nikdy! Musel se stát takovým, jaký teď je. Každý člověk se musí stát takovým, jaký je, i to je ponaučení, které se dá odvodit z pohádky. Předpoklady, které s sebou každý člověk přináší na svět a prostředí v raném dětství, jsou jak známo velmi rozdílné. Stále musíme mít před očima, že ježčí kůže je míněna jako symbol, a tak může být vnější vzhled lidí s problémem Janaježka zcela nenápadný. Proto od nich můžeme snadno požadovat, aby se prostě chovali „normálně“. „Proč nemůžeš být jednoduše takový, jako druzí lidé?“, žádají po nich partneři, rodina i přátelé. Přehlíží, že tady chybí schopnost poradit si přiměřeně se životem. I kdyby to chtěli, a oni to zpravidla stále znovu chtějí, musí nám být jasno, že jim tato schopnost chybí. K procesu uzdravení patří pochopení Janaježka, že doposud neměl žádnou šanci, že všechny jeho pokusy pomoci sobě samému byly odsouzeny k nezdaru. Stále znovu si představoval, že při příští snaze, u příštího vztahu se jeho situace zásadně zlepší. Všechno marně! Nic mu nemohlo opravdu pomoci, kromě toho, že povrchní omámení odsunulo jeho bídu do pozadí, ze kterého musí znovu s posílenou energií vyrazit. Všechny falešné cesty jen zvětšily utrpení. Odpovídá to vnitřní logice, protože jak jinak by měl člověk zjistit, že je na špatné cestě, když ne tím, že jej na to upozorní bolest a utrpení? Kdyby byl se svým chováním úspěšný, nebyl by žádný důvod ke změně, ke zpochybnění jeho chování.

Je důležité dát si na tomto místě čas, abychom sebrali odvahu přijmout skutečnost, že všechny snahy byly zbytečné a všechny chyby musely být udělány. Když dokáže hlava toto poznání zpracovat, neznamená to ještě vůbec, že je může břicho (čili emoce) přijmout.