Agrese má u mnoha lidí trpících syndromem Janaježka důležitou funkci. Často však neslouží přiměřené obraně proti útoku, ale používá se k úlevě, k odbourání napětí.

Jeden z mých pacientů popisuje své zacházení s agresí takto:

Když jsem vyšel z domu, věděl jsem, že se zase budu prát. Jako vždy jsem šel do hospody a provokoval jsem tam hosty tak dlouho, až mě někdo napadl. Když se mi to povedlo, byl jsem zpočátku spokojený. Přitom mi bylo vždycky úplně jedno, jestli byl ten vyprovokovaný silnější. Pokusil jsem se to pak vynahradit velkou brutalitou a obratností. Často jsem sám hodně dostal. Vždycky jsem toho druhého zranil, často mě kvůli tomu udávali na policii, a taky jsem musel často platit náhradu škody. Ale nemohl jsem se té agrese vzdát. Přitom jsem se hrozně bál, že někoho strašně zřídím, zabiju ho nebo mu způsobím trvalé následky. Když jsem se pral, nemohl jsem se ovládnout, byl jsem jako opilý. Moje agresivita vždycky rostla a uspokojil jsem se teprve tehdy, když se někdo z nás zranil, když už to dál nešlo. Pak jsem byl jako omámený. Pomalu jsem si začal uvědomovat, co jsem zase natropil. Dělal jsem si silné výčitky, protože mi toho druhého bylo líto. Vím, že se ničím neprovinil, příčinou byla moje skrývaná zlost. Po takové události jsem měl na chvíli pokoj, až jsem to zase nemohl vydržet a znovu jsem se šel prát.

Jak je z příkladu zřejmé, agrese je používána proti nespokojenosti, úzkosti, pocitům bezcennosti a méněcennosti. Používá se stejně jako droga, abychom nemuseli snášet nepříjemné pocity. Samozřejmě se ke skutečnému řešení problémů hodí stejně málo jako drogy. Paralely, které tady pozorujeme, si zaslouží podrobnější prozkoumání.

Vnitřní neklid stejně jako abstinenční příznaky u závislých vede k agresivnímu jednání. Lidé s agresivní poruchou ztrácejí stále častěji kontrolu nad svou agresivitou. Bezvýznamné vnější podněty se stávají spouštěčem výbuchů agrese. Příslušné situace jsou později samy provokovány vnitřním nutkáním. Jeden pacient to líčí takto: „Já bych měl být vlastně spokojený, protože mě nic nerušilo. Ale já jsem si nemohl odpustit vyvolávání hádek a sporů. Teprve tehdy, až všechno leželo v troskách, jsem byl zase klidný.“

O něco později řekl: „S velkou energií jsem se pokoušel napravit následky své agrese.“ Pacient cítí, že má sklony k reakcím, kterých později lituje. Ví, že za sebe nemůže ručit, a hluboce jej to znepokojuje. To však vede nejčastěji zase k vyhledávání situací, ve kterých prožívá agresi, protože jen v okamžiku prožívání těchto pocitů vznikají pocity převahy a také všemocnosti. Bludný kruh závislosti se uzavírá.

Narušené agresivní chování mají nejen muži, jak dokládá následující autentické vyprávění jedné pacientky:

Když se tak dívám zpátky, měla jsem potíže s agresí už ve škole. Když jsem si hrála se spolužačkami, vyhledávala jsem všemi způsoby spor, který vždy končil rvačkou, hledala jsem v tom vnitřní uspokojení. Někdy jsem se sama sebe ptala: Proč to děláš?, ale odpověď jsem neznala. Věděla jsem jen to, že se mě předtím vždycky zmocnil nevysvětlitelný neklid.

V učení se nestalo nic zvláštního. To se ale změnilo, když jsem se vdala. Protože můj muž byl velice prchlivý, musela jsem hodně snášet. Stále častěji mě bil, takže moje nenávist sílila. To, že fyzicky proti němu nic nezmůžu, mě dovádělo skoro k šílenství. Došlo to tak daleko, že jsem se každou noc probouzela a pohrávala si s myšlenkou, že jej musím zabít. Zmocňoval se mě takový strach a neklid, že to ani nejde popsat. Měla jsem šílený strach sama ze sebe, hlavně když jsem si pohrávala s myšlenkou na vraždu. Když se mi po třech týdnech zdálo, že už to nevydržím, řekla jsem o svém stavu manželovi. Měla jsem pocit, že už nemůžu dál takto žít. Byl zděšený a chtěl mě vzít k lékaři. To jsem ale odmítla, protože jsem se bála následků. Od té doby jsem nemohla spát v temném pokoji. V noci jsem vždy nechala svítit světlo. Po nějakém čase se ty myšlenky postupně ztratily.

Někdy jsem zase hledala záminku k hádce, přitom se vždycky objevil známý neklid. Když se mi to zase podařilo, abychom se hádali, rvala jsem sobě i svému muži šaty z těla. To se stávalo často, přitom jsem po takových příhodách byla zase vyrovnaná. Pak následovalo klidné období, kdy jsem se snažila ovládnout. Pořád jsem trpěla návaly pocení, i když jsem tehdy ještě nepila. Teď dělám něco, čemu vůbec nerozumím, myju si padesátkrát až šedesátkrát za den ruce a zjišťuju, že mě to uspokojuje, přičemž k tomu mám silné nutkání, které nedokážu sama ovlivnit.

Po rozvodu jsem šla pracovat do pohostinství, kde jsem musela opravdu tvrdě pracovat. Pomalu jsem začala pít. Hodně jsem snesla a život byl krásný, protože jsem všechnu svou nejistotu mohla zakrýt alkoholem. Svou agresi jsem časem odbourala. Když jsem jednou měla nepříjemnosti s hosty, uklidnila jsem se pitím. Zpočátku to fungovalo docela dobře. Doma jsem měla klid, protože jsem žila sama a nebylo se s kým hádat. Když jsem byla neklidná, sáhla jsem po alkoholu. Celé dva roky to šlo dobře. Seznámila jsem se s příjemným člověkem, který měl pochopení pro mou práci. Měl jednu chybu, strašně žárlil. Tím mě trápil, pravděpodobně aniž by to chtěl. Jednoho večera (nikdy na to nezapomenu) jsem znovu po dlouhé době pocítila velký neklid s návaly pocení. Začala jsem se se svým známým hádat a hnala jsem to pořád dál. Vzala jsem nůž a bodla ho. Když jsem uviděla krev, přišla jsem zase k sobě. Utíkala jsem do hospody a převrátila do sebe pár skleniček. V té chvíli mi ani nebylo líto, co jsem udělala, hlavně že se uklidnil ten hloupý pocit uvnitř! Až po pár hodinách mě polila hrůza z toho, co jsem udělala. Dělala jsem si silné výčitky a stále znovu jsem se uklidňovala alkoholem.

Celkově jsem se v takových situacích ocitala často. Vždy to byly jen maličkosti, ale mohly dopadnout špatně. Naposledy jsem ztratila nervy asi před dvěma lety. Ve své nenávisti a zlosti jsem člověku, který to se mnou myslel dobře, pořezala tvář rozbitou láhví. Pak jsem se nervově zhroutila. Od té doby jsem utíkala stále znovu k alkoholu a na konci jsem vypila denně tři láhve kořalky.

Pro lidi s agresivní poruchou se agrese stala zdánlivě nepostradatelnou strategií zvládání života. Je považována za legitimní prostředek uspokojení potřeb. Nepochybně je možné dosáhnout jej pomocí agrese. Méně agresivní lidé ustoupí a podvolí se požadavkům. Agresivní chování se tím posílí, protože se zdá, jako by vedlo k okamžitému úspěchu.

Lidé s agresivní poruchou působí na své okolí jako hrozba. Jejich podprahová agrese vede k tomu, že se s nimi jedná opatrně. Většinou si nejsou svého agresivního chování vůbec vědomi. Na otázku: „Proč jste teď tak agresivní?“ přijde nejčastěji odpověď: „Já přece nejsem agresivní!“ Lidé jako Janježek často opravdu nemají přístup ke svým pocitům, ty jsou odseparovány, tj. nejsou vnímány. Lidé, kteří s nimi žijí, jsou vystaveni kolísání; jejich způsob chování je na jedné straně extrémní tvrdost, na druhé straně extrémní měkkost. Něco mezi tím je málokdy možné. V párových vztazích je narušené agresivní chování zvlášť zatěžující; pojednám o tom v následující kapitole.

Lidé s agresivní poruchou mají pro své chování systém racionalizací, stejně jako narkomani pro své užívání drog. Míra agrese je bagatelizována anebo se najdou argumenty, proč byly extrémní reakce vlastně přiměřené. Vyvíjí se u nich přehnaný smysl pro spravedlnost a jsou nepřístupní k argumentům druhých. Nezřídka pozorujeme průběh směrem ke stále extrémnější agresi. Potom dochází k negativní změně osobnosti, protože postupující sociální izolace jde ruku v ruce s citovým ochuzením a zesurověním. Okolí se obecně mění v nepřítele.

V souvislosti se závislým agresivním chováním jsou zneužívány i návykové látky, zvlášť alkohol. Zatímco na začátku se zdá, že spíš zmírňuje příznaky, ty se s pokračující závislostí stávají extrémnější. Alkohol je zpočátku používán k přehlušení silných stavů rozladěnosti, které často vznikají v důsledku pocitů zlosti a nenávisti. Pokud člověk s agresivní poruchou potřebuje stále zklidňovat své afekty, upadá do chronické závislosti. Přehnané požívání alkoholu vede následně k odbourání emočních zábran a tím i k zesílené agresivitě.

V naší pohádce se vyskytuje jen jeden poukaz na to, že se Janježek chová agresivně. V pohádce se kondenzuje scéna do jediné situace, která má pak ale dalekosáhlý význam. Je jakoby zástupnou za mnoho jiných situací, které se odehrávají podobně nebo stejně. Scéna, ve které Janježek první princeznu popíchá svými bodlinami a vyžene ji, je podle mého názoru právě takovou scénou.