Čtivá, zábavná knížka Pohodář Tom a já popisuje s vtipem, nadhledem, ale zároveň s porozuměním každodenní sny, problémy a citové zmatky obyčejného dvanáctiletého kluka. Lukas je obyčejný kluk, který je v nové třídě. Rád by se zviditelnil, byl šéfem party a byl cool. Dobrými radami mu občas pomáhá babička, ale její rady jsou těžko pochopitelné, i když logické.

Elfriede Wimmer se narodila ve Vídni a od dětství ji fascinují knihy. Své první pohádkové knihy napsala a ilustrovala už na základní škole! Kromě psaní knih pro děti pracuje jako individuální a týmový kouč v Coaching-Institut für Führungskräfte (Institutu koučování pro manažery) a v Institut für Mal- und Gestaltungstherapie (Institut pro malbu a design) ve Vídni. Coby výtvarnice má za sebou již několik úspěšných výstav svých obrazů. Je vášnivou vypravěčkou příběhů a miluje práci s dětmi.

Jednoho dne se ale stane zvláštní věc, objeví se neznámý tvor – Pohodář Tom – a začne Lukasovi dost nevybíravým způsobem mluvit do života. Problém je v tom, že je drzý, neodbytný, objeví se vždy ve chvílích, které nejsou pro Lukase příjemné. Navíc Pohodáře Toma nikdo jiný nevidí, takže si Lukas připadá jako blázen. Za toho jej také začne považovat jeho nejlepší kamarád! A do toho všeho ještě holky! A samozvaný šéf třídy Leo! Naštěstí Lukas náhodně zjistí, že Pohodáře Toma vidí i jedna z holek. Jmenuje se Sofie, má krásné vlasy a nepřestává mluvit, ani když jí zmrzlinu. Než si ale stihnou o Pohodáři Tomovi promluvit, odjíždí Lukas na školu v přírodě. A tady se teprve dějí věci…

Knihu pro mladé čtenáře napsala Elfriede Wimmer, úspěšná rakouská autorka dětských knih, která pracuje rovněž jako koučka. Text do češtiny přeložila Michaela Škultéty a vtipnými ilustracemi doplnila Aneta Žabková.  

Ukázka:

Pravidla aneb Co tu dělá ten pták?

Stalo se to při třetí hodině, hned po velké přestávce. Zase jsem nestihl sníst svačinu, chleba s taveným sýrem a žlutou paprikou z naší terasy, protože jsme hráli Magic. Věděl jsem, že kvůli tomu budou problémy, jenže tahle karetní hra je prostě úplně super a všichni jsou do ní zbláznění. Aspoň všichni v 2. A na sportovním gymnáziu, na které už pět měsíců chodím. Když tu chtěl člověk zapadnout, musel ovládat nejen pravidla Magiku, ale i příslušné hlášky. Přiznávám, že já v tom moc dobrý nejsem a jen tak tak proplouvám. Fakticky, ta pravidla jsou totiž pořádně těžká. Jak jsem teda říkal, stalo se to při třetí hodině. Profesor Ježovský – samozřejmě jsme mu neřekli jinak než Ježek – se právě přiřítil do třídy, pod paží hromádku papírů, což mohlo znamenat jenom jedno: písemku z matiky! Jeho příchod doprovázelo hromadné zaúpění, což jako vždycky absolutně ignoroval. Šklebil se od ucha k uchu, jako by nám chtěl oznámit, že Greenies vyhráli. Což by pochopitelně byla senzace, Greenies totiž ještě nevyhráli ani jeden zápas a jako jediný tým nevstřelili od začátku roku ani branku. Ale mezi námi, mně to bylo celkem ukradené, protože fotbal mě vůbec nezajímá.

Vytáhl jsem batoh z přihrádky v lavici a právě jsem ho chtěl mrsknout na prázdné místo vedle sebe, když vtom jsem ho poprvé zahlédl.

Nebyl to doopravdy pták. Něco takového jsem v životě neviděl. Tenké nohy připomínaly čápa. Kulaté bříško bylo bílé a měkoučký. Na zádech měl dvě jasně červená křídla a na hlavě tři oranžovo-červené chomáče chlupů. Byl trochu menší než já a upíral na mě velikánské oči, kulaté a černé.

„Co čumíš?“ obořil se na mě nezdvořile. „Vadí ti snad, že tady sedím?“

„No,“ polkl jsem a opatrně jsem se rozhlédl, „tady vlastně sedí Stefan.“

„Tady vlastně sedí Stefan,“ opičil se po mně a já se začínal docela dost divit, že si mého podivného souseda nikdo ze třídy nevšímá.

„Co znamená to tvoje vlastně? A kde je ten Stefan? Já totiž vidím akorát prázdnou židli a jednoho dost pitomého kluka, co se může zbláznit strachy, protože bude písemka z matiky.“ Jako na potvrzení jeho slov mi na stole přistál papír se zadáním.

„Mimochodem, já jsem Pohodář Tom. Ode dneška sedím vedle tebe.“

Než jsem stačil něco namítnout, popadl mou písemku a začal ji bleskově vyplňovat.

„Zbožňuju písemky,“ poznamenal. „Tahle je děsně lehká. Ale to nevadí, koneckonců jsi teprve ve druhém ročníku.“ Spiklenecky na mě mrkl: „Třeba Ježka přemluvíme, aby dal nám dvěma příště něco trochu těžšího.“

„Tobě snad úplně přeskočilo!“ vzpamatoval jsem se konečně a začal jsem protestovat. „Za prvé, Pohodáři Tome nebo jak se vlastně jmenuješ, tady sedí Stefan, co od úterý chybí kvůli alergii, a za druhé žádnou pomoc nepotřebuju. A těžkou písemku nepotřebuju už vůbec. To pusť z hlavy. Nejlepší bude, když zase zmizíš.“

„Zlobíš se, protože jsem byl protivný,“ prohlásil Pohodář Tom klidně. Zjevně jsem na něj neudělal vůbec žádný dojem. „Fajn, přiznávám, že jsem nebyl zrovna dvakrát milý, ale nemohli bychom to spolu ještě zkusit?“

„Zmiz už konečně a nech mě na pokoji! Nechci tě vidět ani ve škole, ani doma, je ti to jasný?“ „Naprosto,“ opáčil Pohodář Tom a vrhl se po mém řízku. Nevěřil jsem svým očím. Vztekle jsem se po něm ohnal vidličkou, jenže místo Toma jsem trefil řízek, který sklouzl z talíře na hranu stolu a než jsem tomu stačil zabránit, s plesknutím přistál na koberci.

„Nemohli,“ odpověděl jsem tím nejenergičtějším tónem, na jaký jsem se zmohl. Měl bych dodat, že já vůbec nejsem energický, ani trošku. Jsem spíš nesmělý a většinou se neodvažuju říct, co si myslím. Popadl jsem papír s písemkou a přeletěl očima zadání. Hustý! Pohodář Tom odpověděl na všechny otázky. Začal jsem to horečně přepočítávat a on si zatím samolibě hladil červené peří. Byl jsem nervózní a zasekl jsem se hned u prvního úkolu: Urazí-li šnek za hodinu jeden metr, jakou trasu urazí za dva dny? Vzal jsem si na pomoc prsty a mrkl po Maximilianovi, co sedí napravo ode mě. Číslo na jeho papíře bylo stejné, jaké vyšlo Pohodáři Tomovi. Zkontroloval jsem další – taky sedělo. U třetího příkladu měl Maximilian jiný výsledek. Nenápadně – aby si Ježek ničeho nevšiml – jsem mu pošeptal, aby si to zkontroloval. Za chvíli jsem s úžasem zíral, jak Maximilian svůj výsledek gumuje a opravuje.

„Páni,“ zamumlal jsem a chtěl jsem se Pohodáře Toma zeptat, jak to dokázal spočítat tak rychle, jenže on už tam nebyl. Podíval jsem se pod lavici a putoval jsem očima po třídě, ale nikde po něm nebylo ani stopy. No, ulevilo se mi. Šel mi na nervy, a i když mi pomohl, byl jsem rád, že je pryč.

Zbytek vyučování jsem se moc nesoustředil. V jednom kuse jsem se potají ohlížel, ale Pohodář Tom už se neobjevil. Nakonec jsem si řekl, že se mi to všechno nejspíš jenom zdálo.

Knížku Pohodář Tom a já můžete koupit na našem e-shopu.