Nejméně devadesát procent činnosti řidiče vychází ze zrakového zachycení podnětů a jejich psychického zpracování. Zbytek připadá na jiné smysly.

Motorista disponuje specifickým viděním, které se postupně rozvíjí v průběhu praxe. Odhaduje se, že se stabilizuje po ujetí prvních padesáti tisíc kilometrů v nestejném dopravním prostředí a provozních podmínkách.

Oči patří u řidiče k nejzatíženějším smyslovým orgánům. Přes tři čtvrtiny senzorických vjemů vstupuje do mozku prostřednictvím světelných paprsků. Ze sítnice jsou podněty přenášeny do zrakového centra v mozku. Přenos trvá v průměru 0,2 sekundy. Oko se skládá asi ze 7 milionů čípků a 130 milionů tyčinek. Čípky jsou hustě shromážděny v centru zorného pole, zejména ve žluté skvrně, využívané především při podrobném sledování okolních předmětů.*

Vysílá totiž do mozku detailní informaci o pozorovaných věcech. Poblíž žluté skvrny leží skvrna slepá. V jejím místě je oko opravdu slepé. Nevidění však člověk nevnímá. Důvodem je i to, že na svět pohlížíme dvěma očima a na slepé skvrny každého oka dopadají odlišné části obrazu. Slepá skvrna tvoří na oku nepatrný bod, kterým ústí do sítnice zrakový nerv a cévy pro její výživu.

Motorista by měl vědět, že oči obsahují „slepé tečky“ na sítnici u kořene nosu. Tečka může přispět k selhání. Představte si, že vjíždíte z vedlejší silnice na hlavní, a jestliže se neohlédnete vpravo a vlevo pootočením hlavy, ale zakroutíte jen očima, pak nemusíte spatřit cyklistu, neboť tomu slepá skvrna zabránila, třeba i za vydatné pomoci okenní příčky, a tím rozšířila zakrytý prostor. Spolehlivá je pouze žlutá skvrna sítnice, kterou musíme směrovat do příslušné pozice.

Každý pátý člověk hůře vidí a každý třetí mívá občas přechodné nesnáze se zrakem, které se ke stáří mění v trvalé potíže. První problémy s viděním se mohou ozývat ve zvýšené potřebě spánku i ve dne, rychlejším nástupem únavy, pobolíváním hlavy a slzením očí.
Nejnebezpečnější řidiči bývají ti, kteří si neuvědomují případnou poruchu. K řízení motorového vozidla nestačí ověřit si u lékaře ostrost vidění a barvocit, nýbrž i rozsah zorného pole. Příliš úzký rozsah se musí kompenzovat pohybem hlavy. Kontrola hloubkového vidění, potřebného např. k odhadu vzdálenosti mezi vozidly, má také opodstatnění, podobně jako zkouška adaptace očí na oslnění. Znalost času, který uplyne od „oslepení oslněním“ k normálnímu vidění, informuje řidiče o tom, jak má korigovat vlastní dopravní chování.

Nerovnocenná je schopnost vidět při jízdě ve dne a v noci. U zdravých očí disponuje zrak za tmy jen čtvrtinou své denní kapacity. V noci je rozlišitelnost jasů malá, citlivost na oslnění velká a podstatně horší je odhad rychlosti a vzdálenosti jiných dopravních prostředků. Rozpoznání chodců v různém oblečení ve tmě je značně ztíženo. Svědčí o tom experiment (ČSAD Plzeň 1985) uskutečněný na komunikaci při jízdě s tlumenými reflektory za příznivého počasí, jehož výsledky se shodovaly s pokusy ze sedmdesátých let.

Chodec byl spatřen v oblečení 

• tmavém na 25–26 metrů;
• šedém na 30–31 metrů;
• světlém na 38–40 metrů.

U očí s omezenou ostrostí, kterou kompenzuje čočka brýlí, tato kapacita již takřka nedostačuje. Průzkumy dokonce naznačily, že zřejmě i proto hůře vidící motoristé riskují, když třikrát častěji v noci předjíždějí v porovnání s osobami s bezvadným viděním; nejsou totiž schopni nebezpečí včas rozpoznat.

Dopravní psychologové soudí shodně s očními lékaři, že lidé informovaní o vlastních zrakových kvalitách se dostávají v dopravním provozu méně často do kritických situací ve srovnání s neinformovanými jedinci. I mírná krátkozrakost, pokud s ní řidič nepočítá a není-li korigována, narušuje schopnost sledovat správně vozidla a lidi v pohybu a uměřeně odhadovat vzdálenosti. Řidiči, kteří o vadě vědí a neupravují podle toho dopravní chování, trpí vadou dopravního charakteru.

Psychologické vyšetření u nich zpravidla prokáže sklony k lehkomyslnosti, neodpovědnosti, nesvědomitosti a riskování.

Nosíte-li brýle nebo kontaktní čočky

• vždy je používejte při řízení;
• nikdy nenahrazujte dioptrické brýle brýlemi slunečními;
• únava očí a pobolívání hlavy mohou naznačovat potřebu posílit dioptrie.

Obezřetní by měli být na svůj zrak diabetici a lidé, u kterých se příznaky cukrovky ohlašují. Onemocnění uspíší sklerotické změny i na očním pozadí a způsobuje rozostření zraku. O nápravu se jistě dobře postará oční lékař pomocí specializované měřicí aparatury.
S rostoucím věkem pod vlivem fyziologických změn zraková ostrost slábne. Pokles ostrosti zaznamenávají lidé již po čtyřicítce. Kolem padesátky má podle lékařských statistik normální zrak 25 procent osob a kolem šedesátky již necelých pět procent. Biologické procesy stárnutí ovlivňují i zrakovou adaptabilitu. Pětašedesátiletý motorista se musí smířit s omezenější přizpůsobivostí oka za šera, z přechodu ze světla do tmy a při oslnění.
Odhaduje se, že řidič-penzista potřebuje až čtyřnásobnou intenzitu osvětlení vozovky, aby rozpoznal předměty stejně jako ve věku pětadvaceti let. Když za deště asfaltová silnice zčerná a pohlcuje světlo, musí být obzvlášť opatrný. Nedivme se proto, že přepínání na dálková světla je u starých lidí frekventovanější než u mladších. Přidá-li se k tomu šeroslepost – a ve stáří není výjimkou – k selhání bývá krůček. Oči špatně rozlišují vinou šerosleposti, za soumraku, za mlhy a tmy jiné účastníky dopravního provozu i chodce a značení. Lékaři tvrdí, že poruchu neblaze ovlivňuje nedostatek vitaminu A, jaterní poruchy anebo prodělaná infekční žloutenka. Šeroslepost je možné do jisté míry zažehnat zvýšenými dávkami vitaminu A, pestrou stravou bohatou na zeleninu a ryby.

Zrak se zhoršuje i vlivem prostředí, fyzickým přetěžováním, duševním strádáním, chorobami, léky, alkoholem a drogami. Dlouhá jízda bez odpočinku může snižovat ostrost zraku, podobně jako cestování po vydatném obědě s přeplněným žaludkem, po němž následuje mírné odkrvení mozku. Žádoucí je jíst méně a často, dodržovat přestávky k zahnání únavy a obnovení psychosomatické kondice.

Není na škodu si ověřit ostrost svého zraku před jízdou docela nenáročným způsobem: Vzdalte se od svého auta asi na dvacet metrů, tedy na čtyři délky osobního vozu, a zkuste si přečíst poznávací značku. Vidíte-li ji neostře nebo ji nejste schopni rozpoznat, pak máte nejvyšší čas zajít k očnímu specialistovi, aby vám předepsal správné brýle.
Ojediněle by mohla motoristy potkat tzv. zraková migréna, která přichází bez varování v podobě rozptýleného vidění, jako když oči slzí, a je doprovázená jiskřením na okrajích zorného pole. Někdy doplňuje toto záchvatové onemocnění úporná bolest hlavy s nutkáním na zvracení. Zraková migréna nemá dlouhého trvání, ale nelze ji podceňovat. Je nebezpečná jako mikrospánek. Dostaví-li se záchvat nečekaně, zbývá jediné – hned zastavit.