Mnohé ženy s aspergerem se zdráhají přiznat své podezření, že by mohly mít AS (Aspergerův syndrom), protože, byť někteří rádi tvrdí opak, jakákoli diagnóza s sebou nese hromadu stereotypů a předsudků. Být Aspergerka a seznámit s tím okolí, je zhruba tak těžké jako se prohlásit za hranatý kolík, který se snaží napasovat do kulaté dírky společnosti.

Myslím, že po přečtení této knihy musí každý dospět k závěru, že ženy, kterým se daří zvládat nástrahy AS alespoň trochu úspěšně, jsou opravdu super a hrdinky. Ale jako každý superhrdina mají i ženy s AS svůj kryptonit. Autorka knihy Rudy Simone ty ochromující jedy probírá jeden po druhém. Šikana, nízké sebevědomí, úzkosti, záchvaty, sex, provinilost… Ten seznam je dlouhý, ale vždycky doprovázený povzbudivými postřehy a množstvím návrhů a pozitivních obrazů, které ve čtenářích opět vyvolají touhu zvednout se a jít dál s hlavou vztyčenou a duší směřující tam, kde je dobře.

Ukázka:

Rituály a rutiny, logické a doslovné myšlení, přímočarost, empatie a nepochopení

V DSM IV (Diagnostický a statistický manuál duševních chorob, čtvrté vydání) se tvrdí, že křečovitě ulpíváme na nefunkčních rituálech a rutinách. Podle mě to záleží na tom, co si představujete pod pojmem funkčnost. Aspergerovská potřeba rutin a rituálů je způsob, jak dostat svůj svět pod kontrolu. Je to náš záchranný pás; víme, co můžeme čekat, kde to čekat a od koho to čekat. Ať už se to projevuje tím, že jíme každý den totéž, jezdíme do práce stejnou trasou nebo si ukládáme spodní prádlo do zásuvky podle barev: tyhle věci nám pomáhají cítit se jistě na jinak velmi nejisté planetě.

Rudy Simone je autorkou pěti knih o Aspergerově syndromu. Je zpěvačkou, textařkou a komičkou. Její kniha Aspergerka (Aspergirl) získala roku 2011 hlavní cenu nezávislých nakladatelů v Británii. Od roku 2017 vystupuje pod pseudonymem Artemisia. 

Tato potřeba rituálu a rutin bývá zjednodušeně prohlašována za „potřebu kontroly“, pokud pozorovatel netuší, že má co do činění s autistou. Prohlášení, že má někdo potřebu kontroly, zní jako obvinění – naznačuje jakousi psychickou neurózu, kterou vyvolala nějaká událost či události a je v našich silách ji změnit nebo se jí zbavit. Naznačuje to, že kdybychom se jenom trochu snažily, můžeme potřebu kontroly potlačit. Ano, potřeba rituálů a rutin se dá omezit pomocí vědomého prožívání, terapie a úsilí, ale nikdy nezmizí úplně. A my potřebujeme, aby ostatní tohle pochopili a respektovali. Jelikož jsou aspergerky chytré, tvůrčí, a dokonce čas od času i společenské, je občas snadné zapomenout, že mají Aspergerův syndrom. A je také snadné zapomenout, že Aspergerův syndrom je mírnější forma autismu. Čas od času toužíme po lidech, po kontaktu, dokonce i po spontánnosti. Ale po většinu času chceme organizovat, urovnávat, věnovat se svým rituálům.

Mnohé z nás v dětství častěji urovnávaly své hračky, než si s nimi hrály. Jako obsedantně-kompulzivní hospodyňky potřebujeme řídit svůj svět a všechno, co obsahuje. Odsud pramení potřeba rutin, protože bez nich by nastal chaos a hrozba nečekaného. Obvykle nemíváme scénář nebo záložní plán pro nějaké nepříjemné překvapení.

Jako dítě jsem potřebovala, aby bylo všechno uspořádané a upravené, jinak jsem se necítila bezpečně. Překvapení mě děsila. (Pokégran)

Naše reakce na odchylky od rituálů a rutin se můžou různit, od mírného podráždění přes paniku až po naplno rozjetý meltdown. Tento nedostatek spontánnosti někdy negativně ovlivňuje naše vztahy – býváme ty příslovečné panenky v koutě. Ulpívání na rituálech nám brání přijmout zaměstnání, vypravit se na cesty, navštěvovat společenské akce a navazovat vztahy. Pozitivní stránkou je, že potřeba rutin patří k věcem, které z nás dělají spolehlivé osoby – a vyplácí se to v práci, ve škole i doma; všude, kde můžeme poskytnout stabilitu své rodině nebo sociální skupině.

Moje práce je velmi repetitivní, ale to mi nikdy nevadilo. Víc mě rozčiluje, když se moje pracovní rutina změní. (Elfinia)

Potřeba rutin byla dobrá věc, protože mi pomohla soustředit se na vysokou školu a potom na práci, takže prospěla mému profesionálnímu životu. (Ann Marie)

Hodně neautistických lidí má podobnou potřebu a jako obvykle je třeba vzít v úvahu otázku míry – četnost, nezbytnost a intenzitu. Většina neautistů se nebude uprostřed noci budit hrůzou, protože se jim někam ztratily přezůvky, zatímco my ano. Nejde o jejich cenu, nýbrž prostě o to, že nejsou tam, kam patří. Praktické rutiny, jako ukládání klíčů stále na stejné místo, pomáhají minimalizovat zmatky. Díky nim nemusíme něco zmateně narychlo hledat, když to potřebujeme, což je úkon, z něhož se může člověku, který má problém se zpracováním vizuálních informací, motat hlava.