První vydání Jak si lidé hrají vyšlo v roce 1964 a od té doby doputovalo k víc jak 5 milionům lidí v téměř dvaceti jazycích, a proto jsme se rozhodli, že si Berne zaslouží přeřadit do naší edice Klasici – protože jeho vliv na několikátou generaci je nepopiratelný, stejně jako fakt, že právě tato kniha stála za vznikem psychoterapeutického směru transakční analýzy (TA). Psychiatr a zakladatel TA Berne se totiž stal průkopníkem jednoduchého schématu, skrze které můžeme lépe rozumět našim vztahům a komunikaci s ostatními. Transakcemi nazval výměnu sdělení mezi lidmi, které mají nejen informační, ale také emoční náboj. Průběh i výsledek komunikace (transakce) je závislý na tom, který stav ega je u jednotlivých komunikujících v činnosti. Transakce mohou být rovnoběžné (vzájemně se doplňující) anebo zkřížené (ty bývají zdrojem nepříjemností). Berne věřil, že stavy ega - Rodič, Dospělý a Dítě - je možné si uvědomit a vědomě s nimi nakládat. Vzory jednání často se opakující v běžném životě nazval Berne hrami.

„Transakční analýza se nesnaží zařídit, aby se pacient cítil lépe. Pomáhá mu však zaujmout pozici, kdy může využívat možnosti dospělého a tak se cítit lépe.“

V době svého vydání vyvolala kniha značnou pozornost nejen mezi odbornou veřejností. V roce 1965 recenzoval Jak si lidé hrají trefnými postřehy spisovatel Kurt Vonnegut a dlužno říct, že odhadl přesně potenciál knihy. „Tato kniha je důležitá - když ne pro vědce, tak pro laiky, kteří úzkostlivě potřebují jednoduchá vodítka k tomu, co se skutečně děje. Rovněž vyvrací mýtus, že pouze spisovatel nebo dramatik může díky magickým silám své intuice odhalit o životě víc, než by kdy doktor mohl vědět. Tento dobrý Lékař, který měl v úmyslu pouze obohatit léčebné umění o své postřehy, poskytl dějové linky, které se nevyčerpají ani za dalších 10 000 let. Tak inteligentní knihu o hrách nemohl napsat člověk, který by nebyl nenapravitelně hravý, takže i teoretické části znějí hravě.“

Vonnegut o Jak si lidé hrají: Příliš zjednodušené? Jistě, ale není to osvěžující po všech těch věcech o Oidipovi?

Z anglického originálu Games People Play přeložila Gabriela Nová.

Ukázka:

Pro zábavy je typické, že se provádějí na různých večírcích („společenských shromážděních“) nebo v době čekání na formální setkání dané skupiny; tyto chvíle čekání na začátek večírku nebo oslavy mají stejnou strukturu a dynamiku jako vlastní „společenská událost“. Zábava se může rozvíjet v podobě zvané „tlachání“ nebo může vzít na sebe i vážnější, například diskusní formu. Veliký koktejlový dýchánek často přebírá funkci jakési galérie na předvádění her. V jednom rohu místnosti se několik lidí se zápalem věnuje hře na „Rodičovské sdružení“, v jiném koutě se vytvoří fórum pro „Psychiatrii“, třetí je scénou pro „Byli jste už někdy“ nebo „Co se stalo s tím a oním“, a čtvrtý je vyhrazen „Motorismu“ a bufet si zaberou pro sebe dámy, které si chtějí hrát na „Vaření“ nebo na „Švadlenu“. Průběh takové společenské události bývá téměř totožný – až na občasné změny pojmů – s průběhem celé řady dalších večírků, jež se ve stejnou dobu konají v blízkém okolí. Na dalších takových shromážděních v odlišné společenské sféře bývá k dispozici odlišná kolekce her.

Lidé, kteří holdují destruktivním hrám, přicházejí k psychoterapeutovi mnohem častěji než ti, kteří si hrají konstruktivně.

Zábavy se dají klasifikovat různým způsobem. Vnější ukazatele jsou sociologické (pohlaví, věk, stav, rasa, kulturní nebo ekonomická úroveň). „Motorismus“ (srovnávání kvality vozů) a „Kdo vyhrál“ (sport) patří mezi „mužské řeči“. „Nákupy“, „Vaření“ a „Švadlena“ jsou opět řeči výlučně „ženské“.

„Vytahování“ je znakem dospívající mládeže, zatímco počínající střední věk bývá poznamenán přesunem k „Bankovnímu kontu“. Do této skupiny patří ještě další druhy zábav, jež všechny dohromady tvoří odrůdu „prázdného žvanění“, a sice: „Jak byste…“ (udělali to nebo ono), vhodné pro příjemné osvěžení krátké cesty vlakem nebo letadlem; „Kolik…“ (co stojí), oblíbená zábava některých účastníků turistických skupin; „Byli jste už někdy…“ (na tom neobyčejně zajímavém místě), hra „starých mazáků“ ze středních vrstev, jakými jsou například obchodní cestující; „Co se asi stalo…“ (s tím dobrákem Pepkem), velmi časté dotazy lidí, kteří mají za sebou ekonomický úspěch nebo bankrot; „Druhý den ráno…“ (to jsem zas měl kocovinu) a „Koktejl“ (to já znám lepší recept), typická zábava určitých vrstev „světaznalých“ mladíků.

Klasifikace struktury přenosu je osobitější. „Rodičovské sdružení“ se dá provozovat na třech úrovních. Na úrovni dítě–dítě nabývá formy „Jak vyzrát na neústupné rodiče“; pravé „Rodičovské sdružení“ na úrovni dospělý–dospělý je oblíbené mezi mladými intelektuálními matkami; u starších lidí se projevuje tendence oddávat se dogmatické podobě hry na úrovni rodič–rodič, jejímž tématem je „zločinnost mladistvých“. Některé manželské páry hrají „Pověz jim, drahoušku“; žena tady vystupuje jako rodič a manžel přebírá roli přemoudřelého dítěte. „Koukej, mami, Pepíček nemá ručičky“ je rovněž zábava dítě–rodič, jež je vhodná pro lidi každého věku a může přejít až do „Fuj, to je ale hanba!“