Nové vydání Kompendia klinické logopedie navazuje na již zcela rozebrané 1. vydání z roku 2018. Text byl ovšem výrazně přepracován, částečně byla pozměněna i jeho struktura. Změny nastaly ostatně i v autorském kolektivu. Hlavním cíl publikace ale zůstává: zachytit významné trendy odborného myšlení a aplikaci nových postupů do oboru klinické logopedie a zároveň i přiblížit poznatky z oborů, které s péčí o osoby s poruchami řeči souvisejí. Množství poznatků z oblasti lékařství, lingvistiky, psychologie i sociálních věd dokládá význam víceoborového pojetí a spolupráce v komplexní péči o děti i dospělé s komunikačními deficity a poruchami.

Kniha sestává z 25 kapitol, které jdou od prezentace základů oboru a jeho historii k zásadním poznatkům v oblasti diagnostiky, terapie a preventivního působení v klinické praxi. Další část knihy se zaměřuje na nejvýznamnější okruhy mezioborové spolupráce v diagnostice a terapii. Celý okru kapitol je pak věnován tématu vývoje dětské řeči v normě i patologii, diagnostice, terapii i prognostickým faktorům jednotlivých komunikačních poruch. Další kapitoly se věnují poruchám sluchu a hlasu. Závěrečné kapitoly se věnují specifickým poruchám učení, prostředkům augmentativní a alternativní komunikace a významu poznatků z oblasti genetiky pro klinickou logopedii. 

Publikace tak zobrazuje stav a preference současných terminologických přístupů, současné akceptované přístupy k diagnostice i terapii a stav snah o pomoc osobám s poruchami komunikace. 

Rozsáhlý autorský kolektiv zahrnuje odborníky (včetně autorů ze Slovenska a Velké Británie), kteří reprezentují současné pojetí oboru klinická logopedie, dále foniatrie, fonetiky, psychologie, neuropsychologie a speciální pedagogiky, především v oblasti surdopedie (speciální pedagogiky sluchově postižených osob) a aplikace postupů augmentativní a alternativní komunikace.

Ukázka:

1.1 Klinická logopedie – vědní obor i profese

Karel Neubauer

Klinická logopedie (Medical Speech-Language Pathology, Clinical Logopaedica) je oborem zabývajícím se diagnostikou a terapií (prevencí) poruch komunikace řečí, jazykovými prostředky a s komunikací spjatých poruch kognitivních a motorických orofaciálních funkcí v oblasti zdravotnických zařízení a zdravotní péče.

Klinická logopedie je zásadní a klíčovou součástí vědeckého oboru logopedie (Logopaedica), hraniční vědní disciplíny věnující se oblasti mezilidské komunikace a poruch komunikačního procesu. Logopedie integruje poznatky z oborů medicíny, jazykovědy, psychologie, pedagogiky a věd o komunikaci a vytváří komplexní systém poznatků o normě a patologii v oblasti komunikačního procesu u člověka.

Klinická logopedie integruje poznatky výše uvedených vědních oborů v oblasti zdravotnictví a vzhledem k tomu, že její působení je provázáno s přítomností poruch řečové komunikace v průběhu celého života člověka, s komplexní víceoborovou péčí o osoby v systému zdravotní péče, je od počátku vzniku oboru logopedie klíčovou součástí této vědní oblasti. Klinická logopedie zásadním způsobem přispívá k rozvoji oboru logopedie, spoluvytváří jeho systém poznatků a způsoby efektivního převádění těchto poznatků do praktické péče o osoby s poruchami řečové komunikace.

Problematika efektivní diagnostiky a terapeutické pomoci osobám s poruchami komunikace, rozvoj poznatků v oblasti zdravotnické péče, etické a profesní požadavky v oblasti klinické logopedie – tyto a další specifické oblasti provázejí vývoj oboru logopedie od počátku jeho konstituování, které můžeme vsadit do začátku 20. století, a spoluvytvářejí obsah vědního oboru logopedie od jeho vzniku. Nelze tedy hovořit o jednostranné aplikaci poznatků oboru logopedie do zdravotnictví. Naopak, lze vyslovit tezi, že bez oboru klinická logopedie by nebylo možné konstituovat moderní a komplexní pojetí vědního oboru logopedie.

Požadavky oboru klinická logopedie na odbornou a profesní způsobilost jsou v zemích disponujících rozvinutým systémem zdravotní péče náročné a zavazující. To souvisí jak s jednotlivými národními systémy specializačního vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, tak i s pozicí a zodpovědností klinického logopeda, který je odborníkem v oblasti adekvátní, odborně a eticky přiměřené diagnostiky a terapeutické pomoci osobám s poruchami řečové komunikace. Profese klinického logopeda je společně s dalšími odbornými nelékařskými profesemi ve zdravotnictví, jakými jsou klinická psychologie, fyzioterapie, ergoterapie, klinická biochemie ad., součástí komplexního zdravotního systému vyspělých zemí celého světa. Autoři akceptované zásadní a opakovaně aktualizované monografie americké klinické logopedie Alex Johnson a Barbara Jacobson uvádějí v úvodu 3. vydání své publikace:

„Klinická logopedie je oborem dynamickým a rozvíjejícím se. Jeho dynamika je spoluurčena stálým vývojem v oblasti medicíny, rehabilitace a psychologie, stejně jako politickými, ekonomickými a konkurenčními silami, usilujícími o stálý pohyb v oblasti rozsahu a zaměření poskytovaných služeb. Vývoj klinické logopedie je citlivý na nové, výzkumem podložené důkazy v oblasti diagnostiky a terapie, které vyžadují kontinuální změny obsahu oboru, nové formy péče pro naše pacienty a nové institucionální programy, které zahrnují logopedickou péči.“ (Johnson, Jacobson, 2016, s. 5)

Je velmi zajímavou a inspirativní skutečností, že tito autoři koncipují svůj nejnovější publikační počin formou zcela inovativního souboru poznatků, zaměřených na realitu uplatnění klinického logopeda ve všech součástech systému zdravotnictví. Tedy od jednotek intenzivní péče, s důrazem na zapojení klinického logopeda v rámci neonatologické péče o dětské pacienty, dále přes oblast následné nemocniční péče, zařízení sociálně-zdravotnická, až po součásti ambulantní sféry. Přičemž zdůrazňují na případových studiích roli klinických logopedů napříč těmito součástmi zdravotnického systému a zásadní důležitost procesu adaptace na mezioborovou činnost ve zdravotnickém týmu, kterého je klinický logoped součástí a který od něj vyžaduje specifické znalosti a dovednosti. „Od klinického logopeda pracujícího v nemocnicích nebo centrech akutní zdravotnické péče se proto vyžaduje dobré porozumění problematice lékařské diagnostiky, postupům léčby a terminologii, ale také potřebný rozsah znalostí o různých rolích a povinnostech ostatních zdravotnických pracovníků v prostředí akutní péče.“ (Johnson, Jacobson, Schliep, Perry, 2024, s. 24) Tímto zaměřením publikace odkazuje na oblasti, které postihuje a neměla by v budoucnu ztratit ze zřetele ani česká klinická logopedie:

• Klinická logopedie je oborem prostupujícím všemi součástmi zdravotnického systému, v kterých je potřebné její zapojení do komplexní víceoborové a týmové péče. Tato skutečnost je zásadní charakteristikou, kterou nelze redukovat na oblast např. pouze ambulantní specializované péče nebo na určitou cílovou skupinu pacientů např. dětského věku.
• Klinická logopedie vyžaduje rozsáhlou šíři znalostí, které má absolvent pregraduálního studia z oblasti poruch komunikace ad., a jejich zasazení do kontextu práce zdravotníka nelékaře ve zdravotnickém systému. Nezbytnou součástí je dostatečný soubor znalostí o terminologii a diagnostických a léčebných postupech medicínských a zdravotnických oborů nutných pro adekvátní mezioborovou spolupráci. Zde je úloha vzdělávacích programů zabezpečujících odbornou a specializovanou způsobilost v klinické logopedii nezastupitelná.
• Klinická logopedie je především pomáhající profesí, zahrnující činnost zdravotnického pracovníka nelékaře, která se opírá o současný stav poznání v klinickém a na důkazy zaměřeném výzkumu. Zároveň vyžaduje kontinuální rozvoj praktických klinických zkušeností, rozvíjených ve všech formách pregraduálního i postgraduálního vzdělávání.

„Je běžným, téměř univerzálně platným jevem pozorovaným u nových klinických logopedů, že přes výborné znalosti ve svém oboru se zřídka kdy cítí být připravení na zkušenost in vivo. Vidět pacienty s poruchami komunikace v kontextu jejich sociálních, rodinných a zdravotních potíží a zažít jejich dopad na kvalitu jejich života bývá až dechberoucí zkušenost, vybízející k pokoře. Zejména v prostředí akutní péče, kdy jsou pacienti na vrcholu své vlastní zranitelnosti a křehkosti, může být tato zkušenost pro začínajícího klinika velmi náročná až děsivá. Nejlepší klinici v tomto prostředí se učí přistupovat ke každému pacientovi s hlubokým respektem, zvědavostí a bystrými pozorovacími schopnostmi. Mít znalosti o poruše komunikace nebo polykání je něco úplně jiného než znát pacienta, který touto poruchou trpí.“ (Johnson, Jacobson, Schliep, Perry, 2024, s. 10)