Ukázka je z knihy Školní didaktika.

K tématu by vás mohly zajímat následující novější tituly: Na naší škole nám záleží, Motivační rozhovory ve škole, Jak na žáky či Moderní pedagogika.
Další tituly naleznete v sekci Odborná pedagogika našeho e-shopu.

Marně bude učitel slovně opakovat, že má žáky rád a váží si jich, když jeho hodiny nebudou dobře připraven. Zejména starší studenti, kteří se třeba připravují na studium na vysoké škole, záhy pochopí, že skutečný zájem a úctu by se projevily tím, že by učitel jednal tak, aby jim vytvořil kvalitní podmínky pro učení. Jiné přísloví opět říká: Přátelství neupleteš jazykem.

Na jaře roku 1999 se zastřelil dvanáctiletý žák jedné moravské základní školy. Jeho rodiče se domnívají, že to bylo kvůli šikaně ve škole. Následující vyjádření poskytli zainteresovaní dennímu tisku:
Dědeček chlapce: ”Krátce předtím ho zase zmlátili nějací spolužáci a v den, kdy si to udělal, mu učitelka nadávala do nevychovaných fracků.”
Třídní učitel: ”Je svědecky doloženo, že spolužáci chlapce svlékli, roztáčeli dokola, mlátili s ním o zeď a strkali jej do dívčích šaten.”
Ředitelka školy: ”Naštěstí pro nás policie šikanu jako motiv sebevraždy neprokázala... Podívejte se, jestli se děcka porvou či jedno druhému vezme svačinu, to je běžný jev.”

Z ředitelčina vyjádření vyplývá, že existenci šikany samé nepopírá. Jen nejsou důkazy na to, že by se chlapec zabil v jejím důsledku. Takovéto tragické případy svědčí o selhání komunikace ve škole. Možná si jen nikdo nenašel čas promluvit s obětí nebo jejími rodiči. Možná neuměl nikdo položit správnou otázku nebo neměl trpělivost vyslechnout svědky včas. (Schopnost naslouchat je důležitou komunikační kompetencí.) Možná k rozhovoru došlo, a šikanovaný chlapec tvrdil, že je vše v pořádku (což se často stává), ale neverbální signály prozrazovaly něco jiného. Učitelům často chybí odborná příprava pro rozpoznání závažnosti podobných situací a jejich řešení. Možná však neměl nikdo odvahu udělat nepopulární čin a vyvolat policejní vyšetřování, které by na školu vrhlo stín. Ovšem tam, kde je potřeba odborný zásah pedagoga nebo i prostý čin lidské a občanské odpovědnosti ve prospěch žáka nebo kolegy, jej nelze nahradit jen komunikačními technikami.

Je samozřejmé, že samostatné zkoumání slovní komunikace, řeči těla a činů je do značné míry umělé. Mluvíme-li samostatně např. o komunikaci činem, pak je to proto, že chceme ukázat na sociální kontexty každé komunikace. Zjištění sociální psychologie ukazují, že v každém našem verbálním i nonverbálním sdělení je vždy obsažen i náš postoj k tomu, co je sdělováno (Janoušek, 1968). Například výběrem slov, intonací hlasu učitel projevuje svůj vztah ke svému vyučovacímu předmětu, postoj k tomu, co právě vyučuje. Žákům není lhostejné, zda se učí něčemu, ”co se musí prostě probrat”, nebo věci, o kterých učitel ”tak zajímavě vyprávěl”.

Také každý náš čin je také sdělením postoje k člověku, jehož se týká. Učitel svým chováním sděluje třídě, jak si jí váží a totéž sděluje každému žákovi, s nímž vchází do kontaktu. (Třeštíková, 1993, s. 42) Ať tedy chceme nebo nechceme, vcházíme-li do třídy, pak slovy nebo beze slov, nejčastěji však mimoslovně a činy, dáváme najevo svým žákům (žákovi) určitou míru uznání a úcty, nebo naopak určitou míru nevážnosti a neúcty. V prvním případě se při takovém chování hovoří o sociální evalvaci (zvyšování hodnoty), ve druhém o sociální devalvaci. Případy devalvace a evalvace v běžných mezilidských vztazích velmi přehledně uvádí J. Křivohlavý (1988, s. 188–189).

V pedagogické praxi se tyto procesy objevují především v oblasti hodnocení žáků učitelem. Výzkumy, které se u nás prováděly (Pelikán, Helus, 1984), naznačily, že učitelé mají vyhraněný postoj (kladný či záporný) k více než dvěma třetinám žáků. Je opravdu někdy obtížné si uvědomit, zda všichni ”dobří žáci” si zaslouží naši chválu a velkorysost a ”špatní žáci” kritiku a přísnost. J. Pelikán a Z. Helus (1984) zjistili, že naše chování k nim je značně subjektivní a ovlivňuje je celá řada faktorů:
- sociální role učitele (třídní učitelé jsou objektivnější a ve svém chování vstřícnější);
- učitelova koncepce ”dobrého žáka”;
- vlastnosti i vzhled žáka;
- komunikativnost žáka;
- kontext, tj. třída, ve které ke komunikaci dochází (”dobrá či špatná třída”).

A tak se v praxi stává, že jeden učitel vnímá a posuzuje stejného žáka jinak než učitel druhý.

Uvedenou situaci můžeme vidět v rozdílném pohledu na žáka druhého ročníku střední školy, který je ”oceněn” svými učiteli (cit. dle Pelikán, Helus, 1984, s. 134):
Učitelka A: ”Lajdák, neukázněný, má drzé poznámky”.
Učitel B: ”Tichý, ukázněný, nepravidelně se připravuje, má schopnosti pro studium, ale nevyužívá je ....”
Učitelka C: ”Nadaný, líný, dělá jen to, co je nezbytně nutné, mohl by mít lepší výsledky, vtipný”.

Vidíme tedy, jak velkou roli v chování učitele k žákům má jeho koncepce žáka. Co je pro jednoho drzá poznámka zasluhující si odsouzení, může být pro druhého vtipem, kterému se lze zasmát; stejně tak problematický je i pojem kázeň ve třídě. Proto budou vyučovací hodiny některých učitelů naplněny více evalvačním chováním, učitelé budou ke svým žákům otevření, budou respektovat práva svých žáků hájit se a být vyslechnut a budou také podle jasných a předem prodiskutovaných pravidel hájit svou autoritu. Jiné vyučovací hodiny u dalších učitelů budou více devalvační, budou naplněny snižováním úcty k žákům, ironizováním, výsměchem, nezájmem o skutečné řešení problémů. (Petty, 1996)
Ukazuje se tedy, že je to především úroveň komunikace ve třídě, která určuje ráz třídy, klima, které ve třídě panuje a které je pro ni typické.
Primárním úkolem školy je vytvořit člověku (z počátku ještě malému) podmínky pro učení. Je zřejmé, že se tak může stát pouze společnou činností, spoluprací. Jejím nenahraditelným nástrojem je mezilidská komunikace.

Pro humanistické pojetí školy, o které usilujeme, vznikají v zahraničí programy, které mají spolupráci ve třídě prostřednictvím komunikace nejen v názvu, ale skutečně ji pokládají za důležitou náplň své každodenní činnosti se žáky. Vymezují se další pravidla pro komunikaci ve třídě, aby se stávala ”čestným poselstvím, které je v souladu s potřebami dítěte a dalších zúčastněných lidí”. Podle jednoho z autorů takovéto koncepce H. Ginotta může prostřednictvím komunikace učitel vytvořit ve třídě atmosféru, která připomíná příjemný letní tábor, anebo také tábor nucených prací. ([Pasch], a kol., 1998, s. 328–331).

Případová studie

Učitelka přišla od dveří třídy ke stolku tak nenápadně, že ji mnozí žáci sedmé třídy ani nepostřehli. Opřela se rukama o stůl, oči po něm neklidně zatěkaly, ale pak našly svůj cíl v úhledně napsané přípravě.
”Dnes se seznámíme se zákonodárnými orgány naší republiky,” začala polohlasně.
”Je to pro vás velmi důležité,” promluvila naléhavěji. ”Tak tedy ... senát se skládá ... volí se ... senátoři mají za povinnost ...” znělo monotónně třídou.
Dva chlapci v předposlední lavici se na sebe podívali.
”Jako vždycky,” vyjadřoval jejich výraz. Pak – jako vždycky – vytáhli z tašky kousek papíru a brzy se rozpoutala nelítostná lodní bitva.

Písemka z matematiky. Rozhodující pro známku v pololetí.
”Musím to napsat,” uklidňuje se Lenka, ”umím to.”
”Je to těžké, že ano,” hlaholí učitel a rychlým krokem se pohybuje po třídě. Žáci pozorně opisují zadání z tabule.
”Soustřeďte se na práci,” instruuje je opět po chvíli.
Energické zaklepání do stolku.
Žáci zvedají hlavy od papírů.
”Pracujte pečlivě, ať neděláte zbytečné chyby.” Při tomto sdělení stojí vzadu ve třídě a listuje vystavenými sešity. Několik žáků to zaujalo a začali se otáčet.
”To bys ráda věděla, jestli to máš dobře,” ozvalo se těsně u Lenky. Bylo nepříjemné, jak jí učitel dýchal do obličeje.
”I jedničkáři to někdy zvořou.” Hlasitě se zasmál a někteří žáci opět zvedli hlavu.
Rána. Učitel zakopl o vysunutou židli.
”Sakra,” zvýšil hlas.
”A pište, pište, už je málo času,” dodal výhružně a nepřestával si při tom ťukat na hodinky.

Otázky k případové studii

1. Čím byste vysvětlili chování dvou chlapců v hodině občanské výchovy? Kterých forem komunikace použili? Co byste učitelce poradili?
2. Najděte všechny prohřešky proti optimální pedagogické komunikaci učitele matematiky. Je možno pro charakteristiku jeho komunikace užít pojmů evalvace, devalvace?
4. Představte si, že jste ředitelem (ředitelkou) školy a při hospitaci jste byl(a) svědkem uvedených situací. Cítíte povinnost upozornit učitele na nedostatky v komunikaci? Jak byste to udělali? Konkrétně formulujte.

Otázky a úkoly
1. Vysvětlete, proč jsou komunikativní dovednosti řazeny mezi nejdůležitější profesní dovednosti učitele.
2. Učitelé jsou oprávněně považování za hlasové profesionály. Odpovídá tomu vaše hlasová průprava na fakultě? Co byste navrhovali a případně prostřednictvím svých zástupců v akademickém senátu uplatnili vůči akademickým funkcionářům?
3. Při náslechové praxi pořiďte záznam komunikace učitele se žáky podle naznačeného vzoru. Hodnocení proveďte v semináři.

Ukázka je část kapitoly Pedagogická komunikace a interakce ve výuce knihy Školní didaktika