Probouzíme v sobě touhu udělat druhým radost, kupujeme jim dárky nebo aspoň posíláme přání. Dáváme tím najevo, že o nich víme, že s nimi chceme sdílet chvíle tajuplného duchovního spojení v té zvláštní atmosféře Vánoc.

Vánoce mají své kouzlo, ale připomínají nám také událost betlémské jeskyně, událost, která uvedla Božího Syna do našich dějin. Zde došlo k podivuhodnému a neopakovatelnému spojení božství a lidství. Naše člověčenství ve své slabosti a křehkosti bylo přijato v Ježíši ve své celistvosti. Dobrý Bůh tak stvrdil svůj eminentní zájem o člověka a jeho úděl.

Naše člověčenství, poskvrněné a poznamenávané hříchem, není od této chvíle odkázáno pouze na to, aby se vztahovalo svými vzdechy po ztraceném ráji ke Stvořiteli, ani už nemusí snít o stavu, co by kdyby… Narozením člověka Ježíše se svrchovaný Bůh s naším člověčenstvím zasnubuje a bere je za své, aby je postupně vyvedl ze zakletí důsledků lidského hříchu. Připravuje je na to, aby bylo s to po Ježíšově zmrtvýchvstání přijmout Božího ducha – tj. aby bylo vtaženo do Božího života. Bůh v Ježíši člověka nejen blahosklonně objal, ale natrvalo se s ním spojil nejen svými pokyny, vedením, inspirací a různým obdarováním. Dává se všanc a natrvalo vytváří nerozlučitelný a nerozpojitelný svazek s naší člověčinou. Odtud tedy vyvěrá radost a potěšení, jejichž vnějším symbolem má být naše vánoční touha obdarovávat a vstřícnost stávat se více než jindy bližními svým pozemským souputníkům. Teprve na pozadí našeho obdarování Bohem v Ježíši se otevírá možnost pravé lidské blízkosti a zakoušení pospolitosti.

Tajemství Božího zasnoubení s naším člověčenstvím je v evangeliu popsáno velmi střízlivým příběhem o zvěstování Ježíšově matce Marii zprávou o narození, jehož samotný okamžik zůstává zastřen rouškou cudnosti. Už způsob Ježíšova narození naznačuje, jak se Bůh jemně a netriumfálně přibližuje do našich dějin a osobních situací. Nemá zapotřebí okamžitě dokazovat, že je Pánem nad našimi životy. Není nutkán se prosazovat a zjevovat na první pohled svou převahu a svrchovanost. Volí cestu nenápadnou, která může být lehce přehlédnuta.

Bůh zve, ale nikdy nás nenutí, abychom přitakávali jeho obdarovávání. Nenápadnost jeho cesty k nám pro nás vytváří šanci, abychom zbystřili své lidským hříchem otupělé nitro a své mnohými kaly zanesené smysly. Bůh touží zasáhnout naše srdce skrze očištěné smysly a disponované nitro. Nemíní zůstávat na poloviční cestě k nám, abychom zůstali u pouhopouhého obdivu a skrytého strachu z jeho všemoci. Jeho vnější nenápadnost je pozváním, abychom opustili své stereotypy přestav a jednání, ve kterých jsme se až dosud zabydleli a z nichž se nám nechce vyjít.

Bůh tím od nás vyžaduje, abychom ho ve svém životě objevovali. Vztah mezi ním a námi nemá ústit do pasivního přihlížení ani do trapné podřízenosti, která by navozovala dojem, že nám už nic jiného nezbývá. Nenápadnost Božího jednání vyvolává v život velkou možnost – rozhodnout se pro svou svobodu a přijmout ji.

Boží nenápadnost je umocněna bezmocí, kterou na sebe přijímá narozením dítěte v nehostinných podmínkách, jež vůbec neodpovídají události znamenající zlom v celých lidských dějinách. Na počátku Ježíšovy pozemské pouti je viditelná bezmoc, která bude také provázet konec jeho života. I tento způsob lidské bezmoci je ojedinělým a naprosto všem běžným představám se vymykajícím způsobem Božího jednání. Skrze Ježíšovu bezmoc se zjevuje a uskutečňuje Boží moc, která nemá nic společného s naším siláctvím a silnými rameny. V betlémské jeskyni je předjímán kalvarský kříž – čin, který překlenul propast mezi námi a Bohem. Bezmoc prostá naříkání, lkaní a pláče nad svým údělem. V ní se nám Bůh vydává do našich rukou.

Pošetilost bezmoci je pohoršením pro svět, který očekává okamžitě se prosazující moc. Moc, která by nás vyvazovala ze snahy zápasit o to lepší v nás i mimo nás. Bůh nás ovšem nedispenzuje od našeho úsilí přemoci zlo vydaností a vzdáním se jakéhokoli silového jednání. Možná se někomu tato podoba vánočního poselství nezdá odpovídající citovému očekávání, „vánočnímu“ rozpoložení. Snad může vzniknout dojem, že jádro vánoční zvěsti je příliš drsné, a proto je lepší je překrýt vnějšími ozdobami a ceremoniály. Pravý opak je pravdou. Vánoční zvěst o Boží nenápadnosti a bezmoci je nefalšovaným zdrojem odvahy vyjít naproti sobě, druhým, a především Bohu. Je podložím naděje a z ní vyvěrající radosti, která nás podrží i ve chvílích příliš všedních a fádních.

Regina, 2001