Jak asi vypadala Freudova sezení? Přesně to a ještě více se lze dočíst v knize Krysí muž a Vlčí muž. Najdete zde samotné původní Freudovy poznámky k případu, stejně jako poznámky k případové studii infantilní a nutkavé neurózy dvou pacientů. Ocitáme se na přelomu století v první fázi vývoje psychoanalýzy v letech 1895–1918, kdy si Freud mnohé pojmy teprve ujasňoval. Jak píše ve svém doslovu MUDr. David Holub, nejpodstatnějším bodem bylo sledování příznaků a interpretace jejich symboliky, všímání si symptomového chování, chybných úkonů a v neposlední řadě analýza snů. „Krysí muž shrnuje jeden z prvních popisů celé psychoanalytické léčby, klinických detailů i vnitřního světa pacienta. Ilustruje konflikt mezi touhou po lásce otce a zápasem s ním, mezi láskou a nenávistí a přemístění nenávistných pocitů do nutkavých příznaků,“ shrnuje Holub velmi podrobné poznámky, které si Freud k případu vedl. V kazuistice Vlčího muž osvětluje Freud záhadu psychosexuality, která obsahuje fantazie kastrace, primární scény a svedení. Freud předkládá myšlenku zpětného přepracování traumatické zkušenosti, dodatečného proměňování vzpomínek a fantazií.

Nedílnou součástí klinických případů je literární talent, který originální Freudovy myšlenky dokáže zprostředkovat i víc jak po sto letech. Freud si byl vědom, že neexistuje nic takového, jako dokonalý přepis analýzy. „Nemohu psát dějiny svého pacienta ani ryze historicky, ani čistě pragmaticky, nemohu podat popis ani ošetřování, ani nemoci, nýbrž budu nucen kombinovat oba způsoby podání. Jak známo, nebyla nalezena cesta, jak v reprodukci umístit přesvědčení, které vyplývá z analýzy. Zevrubné protokolární záznamy dějů v analytických hodinách by k tomu jistě nijak nepřispěly.“ Kazuistika je vždy víc, než jen přepis. Čtenářsky vděčné jsou dodnes právě Freudovy postřehy a jeho schopnost interpretovat na základě pacientova vyprávění souvislosti mezi vnějšími příznaky a vnitřním světem. Ocitáme se v poli, kde je cosi zamlčeno, cosi anonymizováno a cosi zevšeobecněno. Možná právě proto tyto texty mají co říct současnému člověku, jeho citovým omezením, osobním šílenstvím i zádrhelům milostného života.

Z původního německého vydání Bemerkungen über einen Fall von Zwangsneurose (1909); Originalnotizen zu einem Fall von Zwangsneurose („Rattenmann“) (1907); Aus der Geschichte einer infantilen Neurose (1918) přeložili Petra Babka a Miloš Kopal.

Ukázka:

Sen a prascéna

Poněvadž tento sen obsahuje pohádkovou látku, uveřejnil jsem jej už na jiném místě a zprvu zopakuji, co jsem tam uvedl:

Zdálo se mi, že je noc a ležím ve své posteli. (Dolejší část postele byla obrácena k oknu, před oknem stála řada starých ořešáků. Vím, že byla zima, když jsem snil, a doba noční.) Náhle se okno samo otevřelo a s velikým zděšením vidím, že na velikém ořešáku před oknem sedí několik bílých vlků. Bylo jich šest nebo sedm. Vlci byli úplně bílí a vypadali spíše jako lišky nebo ovčáci, neboť měli veliké ocasy jako lišky a jejich uši byly vztyčené jako u psů, když na něco číhají. Za veliké úzkosti, patrně z toho, že mě vlci sežerou, jsem vykřikl a procitl. Má chůva přiběhla k posteli, aby se podívala, co se se mnou přihodilo. Trvalo hodnou chvíli, než jsem se přesvědčil, že to byl pouze sen, tak přirozený a zřetelný mi připadal obraz, jak se otevírá okno a na stromě sedí vlci. Konečně jsem se uklidnil, cítil se jakoby vysvobozen z nebezpečí a znovu jsem usnul.

Jediným dějem ve snu bylo otevření okna, neboť vlci seděli docela klidně bez jakéhokoli pohybu na větvích stromu, napravo i nalevo od kmene, a hleděli na mě. Vypadalo to tak, jako by soustřeďovali celou svou pozornost na mne. – Myslím, že to byl můj první úzkostný sen. Tehdy mně byly tři, čtyři, nanejvýše pět let. Až do svého jedenáctého nebo dvanáctého roku jsem měl od té doby vždycky strach, že spatřím ve snu něco hrozného.

Potom ještě dodává kresbu stromu s vlky, která potvrzuje jeho popis. Rozbor snu vytěžuje tento materiál. Vždycky uváděl sen v souvislost se vzpomínkou, že se v těchto dětských letech docela příšerně bál obrazu vlka v jedné pohádkové knize. Starší, značně chytřejší sestra ho škádlívala tím, že pod nějakou záminkou před něj stavěla tento obraz, načež se jal zděšeně křičet. Na obraze stál vlk zpříma, vykračoval jednou nohou, s napjatými tlapami a vztyčenýma ušima. Myslím, že obraz byl ilustrací k pohádce o Červené karkulce.

Proč jsou vlci bílí? To mu připomíná ovce, které se pásly ve velkých stádech v blízkosti statku. Otec ho někdy brával s sebou k těmto stádům a tehdy býval hošík pokaždé velmi pyšný a šťastný. Později – podle provedeného šetření to mohlo být krátce před tímto snem – propukla mezi těmito ovcemi nakažlivá nemoc. Otec přivolal jednoho Pasteurova žáka, jenž zvířata očkoval, ale po očkování umírala ještě ve větším počtu než dříve.

Sigmund Freud (1856–1939), vídeňský neurolog a psychoterapeut, zakladatel psychoanalýzy. Narodil se v moravském Příboru v židovské rodině, během jeho raného dětství se rodina přestěhovala do Vídně. Zemřel v londýnské emigraci, kam se uchýlil před nastupujícím nacismem. Vytvořil psychoterapeutickou metodu založenou na pacientových volných asociacích, navázání přenosového vztahu s analytikem a interpretaci snů. Vymyslel či rozvinul řadu pojmů, mezi něž patří libido, stadia psychosexuálního vývoje, oidipovský komplex, předvědomí, nevědomí a vědomí,  strukturální a topografický model psychiky, narcismus, pud smrti a pud života. Hluboce ovlivnil řadu psychologických, filozofických i antropologických teorií. Stal se třetí nejcitovanější osobou v psychologii 20. století. V Portále vyšly jeho knihy Psychopatologie všedního života, Totem a tabu, Přednášky k úvodu do psychoanalýzy.

Jak se dostávají vlci na strom? K tomu ho napadá povídka, kterou vyprávěl dědeček. Nedovede si vzpomenout, zda před snem, nebo po něm, ale její obsah rozhodně nasvědčuje prvému. Obsah povídky je tento: Krejčí sedí v pokoji, tu se otevře okno a do místnosti skočí vlk. Krejčí po něm hází loktem – nikoli, opravuje se, chytá ho za ocas, vytrhne mu jej, takže vlk zděšeně utíká. Za chvíli jde krejčí do lesa a vidí, jak se blíží smečka vlků, před nimiž prchne na strom.

Vlci jsou zprvu bezradní, ale znetvořený, který je mezi nimi a chce se krejčímu pomstít, navrhuje, aby jeden vylezl na druhého, až poslední dosáhne na krejčího. On sám – je to silný staroch – chce tvořit základnu tohoto jehlanu. Vlci to dělají, ale krejčí pozná potrestaného návštěvníka a náhle vykřikne jako tehdy: Chyťte šedivého za ocas! Bezocasý vlk se při této vzpomínce zalekne, uteče a všichni ostatní sletí.

V této povídce se vyskytuje strom, na kterém sedí vlci ve snu. Ale také nedvojsmyslně navazuje na kastrační komplex. Krejčí připravil starého vlka o ocas. Liščí ocasy vlků ve snu jsou asi kompenzacemi za toto bezocasí.

Proč je vlků šest nebo sedm? Tato otázka se zdánlivě nedala zodpovědět, až jsem zapochyboval, zda se jeho děsivý obraz mohl vztahovat na pohádku o Červené karkulce. Tato pohádka je podnětem pouze ke dvěma ilustracím, k setkání Karkulky s vlkem v lese a ke scéně, kde leží vlk v posteli v babiččině čepečku. Za vzpomínkou na obraz se tedy musí skrývat jiná pohádka. Brzy přišel na to, že to může být jenom pohádka o neposlušných kůzlátkách.

Knihu Krysí muž a Vlčí muž koupíte na našem e-shopu