Kmenový autor Portálu Jan Průcha byl v loňském roce opravdu plodný. Kromě Interkulturní psychologie připravil k vydání i výbor z díla Lva Semjonoviče Vygotského, respektive třetinový výbor z jeho knihy Myšlení a řeč, doplněný o biografickou kapitolu a komentáře. Výbor vychází z kompletního překladu Jana Průchy, který vyšel dvakrát, v letech 1971 a 1976.

Kdo byl vlastně Vygotskij? Jak žil a co vytvořil? Jak vidno, výše i níže, nakladatel tentokrát neváhal s bohatým ukázkovým servisem. Především proto, že kniha je pro skalní pedagogy, psychology, historiky příslušných odvětví a studenty. Pro angličtiny znalé čtenáře jsou dostupné bohaté internetové stránky Virtual faculty a Lev Vygotsky Archive.

Odpustíme-li si polemiky s názorem na plodnost období Leninovy vlády, musíme konstatovat, že převážnou část knihy tvoří polemika s prací Jeana Piageta “Jazyk a myšlení dítěte” z roku 1923, kterou Vygotskij, s komentářem, přeložil do ruštiny. Úhelným kamenem sporu byl náhled na egocentrickou řeč dítěte. Neplést s egoistickou, egocentrickou řečí je myšlena promluva malého dítěte k sobě. Chtěl bych napsat vnitřní řeč nahlas, ale to by právě nebyla pravda, ale o tom je celá kniha. Jelikož se jedná o spor letitý, byly mezitím hrany obroušeny a pozdější Piagetovy názory jsou shrnuty v Psychologie dítěte.

Původní Piagetovy názory shrnuje: “Autistická” a egocentrická řeč v učení J. Piageta. Názorové stanovisko Vygotského ilustruje: Myšlení a řeč u dítěte (ontogeneze myšlení a řeči): odlišnosti a protínání během vývoje.

Na mnoha místech vykukuje marxismus, a to buď jako ideologie (základní teze - od sociálního k individuálnímu) nebo jako styl práce - to se pak vyměňuje metoda rozkladu na elementy za analýzu rozčleňování na jednotky. Někdy se jedná spíše o plácání, které máme spojeno s komunistickými projevy, ale, jak zjišťujeme, užívá jej leckdo, třeba i kreacionisté. Příkladem může být rozklad vody na vodík a kyslík, kteréžto neobsahují vlastnosti příznačné pro celek jako takový, což jaksi na první pohled pravda je, neboť voda se od vodíku liší, ale přesto vodík a kyslík tvoří vodu a určují beze zbytku její vlastnosti i bez posypání “komplexidlem” nebo Marxova požehnání. Případ vody a prků ji tvořících měl dokumentovat chybnost rozkladu na elementy.

Celkově se dá také říci, že absolutní většinu knihy tvoří polemika s oponenty a obecné rozklady - shrnutí experimentů zabírá čtyři a půl stránky ze 135. Zajímavé je i umístění zmínky o experimentu až na konec knihy, až za vývody z Vygotského koncepce. Ty jsou patrně tím nejpřitažlivějším na jeho díle. Na rozdíl od Piagetem ražené zásady “učení následuje za vývojem” je Vygotskij stoupencem opačné závislosti:Pedagogika se nesmí orientovat na včerejšek, ale na zítřek dětského vývoje.

Jakým způsobem má posunovat hranice dětského vývoje učení objasňuje koncept zóny nejbližšího vývoje vysvětlený v ukázce: Pedagogické souvislosti: Vztah vývoje a učení, školní vyučování, zóna nejbližšího vývoje. Část shrnutí pedagogických systémů a teorií učení ukazují Zvláštnosti školního učení. Mimo ukázky zůstaly otázky formálního vzdělávání: Proto byly rozlišovány předměty více nebo méně důležité z hlediska formálního vzdělání. Tato myšlenka, sama o sobě progresivní, vedla v pedagogické praxi k nejreakčnějším formám vyučování, jejichž přímým ztělesněním byla německá a ruská klasická gymnázia. To aby bylo jasno, že ani v 19. století nevěřili lidé v samospasitelnost znalosti řečtiny a latiny, ale jaksi tak věřili, že kdo se naučí řecky, naučí už se potom všechno.

Vraťme se zpět k ústřednímu tématu - egocentrické řeči. Piaget je hodnocen, že jako prvý dokázal ocenit její význam. Vygotskij se s ním neztotožňuje avšak i na základě jeho zjištění problém uzavírá: Egocentrická řeč se vyvíjí ve směru k vnitřní řeči a celý průběh jejího vývoje nemůže být chápán jinak než jako průběh postupného progresivního narůstání všech základních diferenčních znaků vnitřní řeči.

RNDr. Jaromír Kopeček, Ph. D.