Jak děti hledají a nacházejí hranice

Děti ovšem chtějí víc. Hrát si s hranicemi znamená hrát si s vlastními schopnostmi, jít na vlastní výkonnostní hranici, podrobovat se výzvám pro posílení pocitu vlastní ceny, zkoumat hloubku a emocionální základ mezilidských vztahů, testovat spolehlivost norem a hodnot, kterými žijí rodiče a vychovatelé. Hledání hranic a jejich překračování proto poukazuje na dvojí:

• Jsou znamením kognitivních a citových vývojových kroků dítěte. Dítě získalo zkušenosti, zažilo je, je připraveno prozkoumávat jiný, neznámý terén. Otřásá-li dítě hranicemi, upozorňuje na sebe, chce víc, rádo by nové jistoty, protože ty obvyklé už mu nestačí. Překračování hranic ukazuje na nutnost přemýšlet o jejich rozšiřování, o změně pravidel, o větším spolurozhodování dítěte při řešení konfliktů.

• Překračování hranic vyzývá dospělé také k tomu, aby se jim podrobili. Rodiče - a všichni ostatní, kteří na děti nějak pedagogicky působí - jsou vzory, podle kterých se děti orientují. A jestliže děti nevědí, na čem u rodičů jsou, testují jejich hranice.

Překračovat hranice je normální, ale současně bolestné, konfliktní, nervy drásající a namáhavé. A to především tehdy, když dětem nejde ani tak o to, aby si dokázaly, co umějí, jako spíše o to, aby narušily vztahy. Překračování hranic má tedy vedle vývojově podmíněného i funkční aspekt. Jinak řečeno, děti překračují hranice, aby - nevědomě a skrytě - představily sebe, své postavení v rodině, ve skupině nebo svou psychosociální situaci.

DĚTI POTŘEBUJÍ HRANICE aneb Jak se vyhnout trvalému stresu ve výchově a přitom neupadnout do autoritářství

Překračování hranic a ústupnost

Před supermarketem stojí houpací kůň. Čtyřletá Ilona k němu zamíří, posadí se na něj, podívá se na matku, paní Abrhámovou, která stojí opodál:

“Houpat! Chci se houpat!”

Matka: “Ne, teď pojď!”

Ilona zůstává sedět, žebroní: “Prosím, jen pětikorunu!”

“Ne, Ilono!”

“Prosím tě!”

Matčin hlas je pevnější: “Včera jsi se houpala...”

“Prosím tě!”

“... A domluvily jsme se, že zítra se houpat nebudeš!” Matka se rozhodně podívá na Ilonu, která dělá, že se houpá a matku nevidí. Paní Abrhámová: “A ty jsi s tím souhlasila.” Chce se otočit, ale Ilona plačtivě běduje: “Prosím, jen jednou, mami!”

Paní Abrhámová ujde několik kroků směrem k autu, když zaslechne, jak Ilona hlasitě křičí: “Nenávidím tě, ty stará čarodějnice!”

Matka zůstane jako přimrazená, otáčí se. Ilona má v očích slzy, hlas zní žalostně: “Mami, prosím tě, jen jednou!” Dívá se vyčítavě smutnýma očima.

Paní Abrhámová skládá věci do tašky za doprovodu Ilonina plačtivého “prosím, prosím!”: “No dobrá, pro tentokrát. Ale jen jednou. Slibuješ mi to?”

Ilona září, mince zapadá do otvoru. Matka se utrápeně usmívá, podívá se na dceru napůl bezmocně, napůl hněvivě a později na semináři s rodiči prohlásí: “Tak je to vždycky. Umí si mě omotat kolem prstu.”

Jan-Uwe Rogge je jeden z nejúspěšnějších německých rodinných poradců a autor řady knih s výchovnou tematikou, které se vesměs staly bestsellery a byly přeloženy do 21 jazyků. V Portále vyšly jeho tituly Děti potřebují hranice a Výchova dětí krok za krokem. Je rovněž spoluautorem knihy Když se děti ptají na Boha a Proč jsou krkavci lepší rodiče?.

Ilona - nevědomě - testuje hranice, přezkoumává, jak dalece musí dodržovat domluvená pravidla nebo jaké emocionální mechanismy, jaké nátlakové prostředky může nasadit, aby dosáhla svého cíle.

Na mou otázku: “Ty víš, jak se dostat k houpání, co?” na mě Ilona podrážděně pohlédne, pak se jí však přes tvář rozlije široký úsměv. Plačtivým hlasem napodobuji: “Já se chci houpat!” Ilona se směje, horlivě kýve hlavou a říká: “Ano, takhle!”

Paní Abrhámová zpočátku reagovala přiměřeně a s dcerou se ustanovily na určité dohodě. Nedomluvily se ovšem, co se bude dít, jestliže dcera dohodu nedodrží. Toho Ilona využila, aby si vyzkoušela, zda je matka pevná a důsledná. Zkušenost “máma povolí” už měla ze srovnatelných konfliktních situací: “Když brečím, dostanu toho hodně.” Ilona nasazuje všechnu svou energii, aby dosáhla cíle. Tuší a cítí, že se slzami dosáhne víc než matka se svými slovy.

Ilona si ovšem důvody překračování hranic neuvědomuje. Jedná impulsivně, z vnitřního popudu, zkouší to - podle hesla: “Uvidíme, kam až dneska smím zajít.” Ráda by věděla, na čem je. Protože je však matka při určitých emocionálních postojích dcery ústupná, dosáhne Ilona svého cíle - houpání. Neexistovalo totiž nic, proč by svého fňukání zanechala.

“Co jsem tedy měla udělat?” ptá se paní Abrhámová.

“Co jste chtěla dělat?”

Chvíli přemýšlí: “Jít prostě do auta!”

“Pak by to mělo patřit k dohodě.”

Matka a dcera se dohodly, že se houpací kůň smí použít jen při každé druhé návštěvě. Než šly nakupovat, ještě jednou si to ujasnily. Nedodrží-li Ilona úmluvu, matka si sedne do auta, počká pět minut a pak odjede. Ilona souhlasí.

O několik dní později. Je právě den, kdy se Ilona nemá houpat. Ilona jde ke koni, posadí se, žebroní, pláče. Paní Abrhámová krátce a klidně připomíná, na čem se dohodly, otočí se a rozhodným krokem směřuje k autu. Snaží se, aby plačící dceru “přeslechla.” Později říká: “Na cestě k autu jsem musela domlouvat sama sobě: ,Jsem dobrá matka!’” Když k němu došla, uložila nákup, posadila se za volant a čekala. Po dvou minutách přichází Ilona, zklamaná, rozzlobená, rozčilená. Beze slova se posadí dovnitř. Když přijíždějí domů, podívají se na sebe a Ilona se usměje.

V tomto případě překročení hranice jsou důležitá čtyři hlediska:

• Zatímco se paní Abrhámová zpočátku neodhodlala poukázat na důsledky porušení pravidel, patří teď důsledky k úmluvě, Ilona ví, na čem je.

• Matka získala dceru ke spolupráci. Nešlo o zásadní “ne” houpání, ale spíše o to, aby se přijatelným způsobem pro obě vyřešilo.

• Paní Abrhámová zůstala pevná, když Ilona nadále chtěla testovat své hranice.

• Kdo jedná, zjednává si úctu. Ukazuje, jak své domluvy myslí vážně, a tak se stává spolehlivým partnerem. Matka a dcera prožívají, že je nutné, aby se navzájem braly vážně, což je předpokladem vzájemného respektu.

Knihy pro rodiče najdete na našem e-shopu.