Ukázka je z knihy Přehled moderních politologických teorií.

V práci Totalitaritní diktatura a autokracie zastávají oba autoři názor, že v období před rozšířením masové společnosti existovaly sice režimy jako orientální despocie či řecká tyranis, které se svým charakterem dosti blížily současné totalitní diktatuře, avšak žádný z nich nebyl nikdy schopen zahrnout do svého vlivu člověka v jeho celistvosti. Proto pro tyto režimy vyhrazují označení autokracie. Totalitní diktatura je prakticky adaptací autokracie na průmyslovou společnost 20. století, je to „historická inovace sui generis“, která je nemyslitelná bez moderní techniky a masové společnosti. Jedná se o vzájemnou kombinaci těchto faktorů s výraznou rolí vůdce (např. Mussoliniho či Hitlera), jenž je praktickým tvůrcem totalitního režimu. Navíc se na vzniku a prosazení totalitní diktatury podílí i „politická situace, v níž se nacházejí vůdci antiústavní a antidemokratické revoluce“.

Koncept masové společnosti je jedním z důležitých rysů moderních společností. Člověk se stává atomem, jehož základní charakteristikou je izolovanost od ostatních. V totalitní diktatuře pak tento izolovaný jedinec ztrácí charakteristické rysy občana a stává se „masovým člověkem“, snadno manipulovatelným jedincem bez vlastní vůle a svobody. Ten je pak snadným objektem ideologie a vůdce, není schopen se účinně bránit mocenskému tlaku, nebo izolovanost brání vytvořit si pevnější oporu proti režimu. Přesto oba autoři přiznávají, že i v rámci těchto moderních autokracií nedochází k absolutnímu pohlcení všech jedinců a všech skupin obyvatelstva. Historické případy Itálie, Německa a v neposlední řadě i poválečný vývoj Sovětského svazu a jeho satelitů prokázaly, že lze nalézt „ostrůvky separace v totalitním moři“. Těmito ostrůvky jsou nejčastěji rodina, církev, univerzity, mohou je vytvářet i „profesní skupiny“ jako umělci či spisovatelé.

S jejich názorem se prakticky zcela ztotožňuje i H. Arendtová:

Masy nespojuje žádné vědomí společného zájmu, nemají vyhraněné třídní vědomí, vyjádřené v určitých vymezených a dosažitelných cílech. Pojem masy je oprávněný pouze tam, kde máme co činit s lidmi, kteří – vzhledem ke svému počtu nebo lhostejnosti nebo spojení obého – nemohou být začleněni do žádného organizovaného útvaru založeného na společném zájmu, do politických stran či městských rad, profesních organizací či odborů. (Arendtová, 1996, s. 437)

Vzniku masové společnosti tak předcházela výrazná individualizace a atomizace společnosti, a proto se totalitní hnutí

snaží, a úspěšně, organizovat masy – nikoli třídy jako tradiční zájmové strany evropských kontinentálních národních států; nikoli občany různého mínění a zájmu o řízení věcí obecních jako strany v anglosaských zemích. Zatímco všechny politické skupiny jsou odkázány na poměrnou sílu, totalitní hnutí jsou závislá na pouhé síle počtů... (Arendtová, 1996, s. 433)

Ony trhliny ve společnosti činily z lidí osamocené jedince postrádající dostatek normálních sociálních vztahů. Za těchto okolností mohly převážit a uspět totalitní vlády, které nabízely nové zakotvení a náhradu ztracených vazeb, určovaly nepřítele a nového vůdce vhodného k následování. Arendtová proto důsledně rozlišuje mezi totalitními hnutími a totalitními vládami, resp. systémy. Totalitní hnutí je předpokladem, podmínkou vzniku totalitní vlády.