Ukázka je z knihy Klinická logopedie. Tato kniha již není v prodeji a byla nahrazena novou, obsáhlejší a aktuální publikací Kompendium klinické logopedie.

Logopedická intervence je v tomto chápání specifická aktivita, kterou uskutečňuje logoped s cílem:

• identifikovat NKS;
• eliminovat, zmírnit nebo alespoň překonat NKS¹;
• předejít tomuto narušení (zlepšit komunikační schopnost).

Logopedickou intervenci chápeme jako složitý multifaktoriální proces, který se realizuje -- v zájmu dosažení svých tří základních cílů -- na třech, s těmito cíli analogických, vzájemně se prolínajících úrovních:

• logopedická diagnostika;
• logopedická terapie;
• logopedická prevence.

Metody, které se v rámci logopedické intervence aplikují, vlastně dosud ještě nebyly komplexně popsány a jednoznačně definovány. Tento proces krystalizace metod souvisí s procesem vývoje logopedie v emancipovanou vědu, o němž jsme psali výše. Přitom, když logopedie chce obstát v konkurenci s ostatními disciplínami, jde o zásadní problém, který moderní logopedie musí přednostně řešit.

Jestliže jsme při vymezování postavení logopedie v systému věd zdůraznili interdisciplinární zakotvení, je logické, že při logopedické intervenci je nezbytné využít právě poznatky z tzv. hraničních vědních oblastí: medicíny, lingvistiky, pedagogiky, speciální pedagogiky, psychologie atd. 

3.1  Diagnostika

V logopedické diagnostice lze už několik desetiletí pozorovat pozitivní změnu od převážné orientace na tzv. primární poruchy řeči směrem ke komplexnímu chápání narušené komunikační schopnosti. Toto přeorientování si však vyžaduje úplně jinou "optiku" nejen v rámci terapie, ale i v rámci logopedické diagnostiky. Kompletní diagnóza narušené komunikační schopnosti dnes už obyčejně nemůže být stanovena za 15--20 minut, jako tomu bylo tehdy, když logopedy zajímala jen výslovnost a nic víc. Podle Borbonuse a Maihacka (2000) má logopedická diagnostika získat a popsat informace, jež jsou relevantní z hlediska terapie, a poskytnout je pro plánování a realizaci logopedických opatření. Často je však -- zejména v klinické logopedii -- jen součástí celkové lékařské diagnostiky, přičemž z hlediska terapie je potom relevantní lékařská diagnóza.

 Logopedická diagnostika v takovémto chápaní má několik cílů:

• zjistit, jestli jde o NKS, anebo o fyziologický jev;
• pokud možno -- odhalit příčinu a etiopatogenezi NKS;
• určit, zda je NKS trvalé, nebo přechodné (prognóza), vrozené, či získané;
• zjistit, zdali NKS v klinickém obraze dominuje, anebo jde o symptom jiného postižení, narušení nebo onemocnění;
• zjistit, zda si osoba s NKS své narušení uvědomuje, nebo ne;
• určit stupeň a formu NKS;
• navrhnout případná terapeutická opatření.

Úrovně, metody, principy

Logopedická diagnostika se může realizovat na rozličné úrovni -- může se zaměřovat na identifikaci NKS v různé míře. Proto existují tři úrovně logopedické diagnostiky (Lechta, 1995):

• Orientační vyšetření -- realizuje se např. v rámci screeningu, depistáže; odpovídá na otázku: "Má vyšetřovaná osoba NKS, nebo ne?"
• Základní vyšetření -- jde o zjištění konkrétního druhu NKS, určení základní diagnózy; odpovídá na otázku: "O jaký druh NKS jde?"
• Speciální vyšetření -- snaha o co nejpřesnější identifikování zjištěné NKS; odpovídá na otázku: "Jaký je typ, forma, stupeň NKS, jaké jsou její další zvláštnosti a následky?" Často je vázané na konziliární vyšetření.

Existuje celá škála metod a technik logopedické diagnostiky:

• metody pozorování -- např. pozorovací listy, hodnotící stupnice;
• explorační metody -- např. dotazníky, anamnestický rozhovor, řízený rozhovor;
• diagnostické zkoušky -- např. vyšetřování výslovnosti, zvuku řeči;
• testové metody -- např. Token test, test laterality;
• kazuistické metody -- analýza případů;
• rozbor výsledků činnosti -- např. školních výsledků;
• přístrojové metody -- např. artikulografie.

Při jejich aplikování je třeba respektovat mnohé principy: princip vícedimenzionální analýzy (komplexnosti vyšetření), co nejobjektivnějšího posouzení, reflektování celé osobnosti vyšetřovaného jedince, pátrání po příčině, průběžnosti (diagnostická terapie a terapeutická diagnostika atd.).

3.2  Terapie

Podle Grohnfeldta je těžiště pedagogické terapie řeči ve stimulaci a korekci nerozvinutých, opožděných, ztracených nebo vadných řečových funkcí a ve výchově osobnosti i sociální výchově (Grohnfeldt, 1989). Tato definice vlastně předznamenává rozdělení metod logopedické terapie.

 Metody

Metody logopedické terapie lze v podstatě rozdělit na:

• stimulující nerozvinuté a opožděné řečové funkce;
• korigující vadné řečové funkce;
• reedukující zdánlivě ztracené, dezintegrované řečové funkce.

Logopedickou terapii v takovémto širokém smyslu je možno charakterizovat jako aktivitu, která se realizuje specifickými metodami ve specifické situaci záměrného učení -- jde v podstatě o tzv. řízené učení probíhající pod záměrným řízením, usměrňováním a kontrolou logopeda v organizovaných podmínkách logopedických zařízení, popřípadě i mimo ně; může je realizovat i sama osoba s NKS (resp. s rodiči, příbuznými) pod supervizí logopeda (Lechta, 1990). V rámci logopedické terapie lze aplikovat vlastně všechny druhy učení. Například učení podmiňováním, resp. operantní podmiňování (např. při rozvíjení motoriky orofaciálního aparátu), percepčně-motorické učení (např. při psaní), verbální učení, pojmové učení, učení prostřednictvím řešení problému (např. při korekci dysgramatismu) nebo sociální učení.

 Velmi podobně jako terapie v našem pojetí se v USA chápe "treatment" v moderním, širokém pojetí. Hedge (1998) uvádí, že význam termínu "treatment" se nemá zužovat jen na jeho typicky lékařskou konotaci, ale má zahrnovat učení, trénink, všechny typy léčebné a rehabilitační práce a všechny snahy pomoci člověku, aby změnil své chování nebo se naučil novým dovednostem.

 V logopedii lze aplikovat také mnohé metody:

• ze všeobecné pedagogiky -- např. metodu cvičení, metodu příkladu (řečový vzor);
• ze speciální pedagogiky -- např. metody a postupy reedukace (v tomto případě se reedukace chápe šířeji než v logopedii: jako souhrn postupů zaměřených na postiženou funkci, případně rozvíjení nevyvinutých funkcí, upravování nebo napravování porušených funkcí), kompenzace (postupy, rozvíjející náhradní, nepostižené funkce) a rehabilitace (souhrn postupů upravujících společenské vztahy) -- (Edelsberger, 2000). Jejich aplikace se realizuje ve speciálně utvářených situacích logopedické terapie, kterou Knurová (Knura, Neumann, 1980) charakterizuje jako "metodicky utvářené" situace učení.

Jako předpřípravu na terapii je možno aplikovat "theraplay" (Franke, 2001) -- metodu, která hravým způsobem připravuje na terapeutické podmínky a terapeutickou interakci takové děti, jež z různých důvodů (věk, charakter narušení) ještě nejsou připravené a "ochotné" aktivně se podílet na terapii.

 Techniky a strategie

Od metod je třeba odlišit techniky logopedické terapie. Jestliže metoda označuje určitou cestu vedoucí k cíli, technika představuje činnost, pracovní postup, kvazi "dopravní prostředek" (Hartl, Hartlová, 2000), pomocí něhož se lze k cíli dostat. Někdy se techniky označují i jako strategie: Papenberg charakterizuje intervenční strategie jako pedagogická a terapeutická opatření (techniky), jejichž aplikace se řídí určitým teoretickým konceptem (in Dupuis, Kerkhoff, 1992). Je zřejmé, že někdy lze metody a techniky (strategie) od sebe těžko odlišit. Je však třeba poznamenat, že strategii chápeme především jako určitý plán, koncepci, jak účelně aplikovat jednotlivé techniky.

 V takovémto pojetí se např. metoda korekce rotacismu může realizovat pomocí různých technik (strategií) -- "dopravních prostředků": substituční, mechanické atd. Například Motsch (1989) uvádí v rámci stimulace narušeného vývoje řeči tyto techniky (strategie): self-talking, paralell talking, strategie otázek (např. alternativní otázky), modelování (expanze -- syntaktické doplnění, extenze -- sémantické doplnění, přeformulování, verbální reflexe), přemosťování. Metoda reedukace je známa např. z afáziologie, přičemž jako strategie (techniky) lze aplikovat lexikální či sémantické rozhodování apod.

 Principy

Ve specifické situaci logopedické terapie je možno aplikovat všeobecné principy řízeného učení (podle Ďuriče a kol., 1988): princip motivace, zpětné informace (signalizování správného nebo chybného výkonu člověka s NKS), princip opakování (v rámci fixace) i princip transferu (přenos osvojených dovedností při automatizaci).

 Uplatňují se zde i některé další, tradiční principy:

• z pedagogiky (Pavlík a kol., 1984--1985): -- princip uvědomělosti, aktivity, názornosti, soustavnosti, trvalosti, individuálního přístupu atd.);
• speciálněpedagogické: princip komplexnosti, dispenzarizace, socializace, resocializace atd.;
• specificky logopedické:
  • princip minimální akce;
  • relaxace (terapie probíhá při maximálním duševním a tělesném uvolnění s co nejmenší námahou);
  • komplexnosti (týmový přístup);
  • symetričnosti terapeutického vztahu (klient a logoped jako rovnocenní partneři);
  • multisenzoriálního nebo monosenzoriálního přístupu (podle aktuální potřeby);
  • krátkodobého, ale častého procvičování;
  • funkčního používání řeči;
  • celostního (holistického) přístupu;
  • včasné stimulace;
  • imitace přirozeného, normálního vývoje řeči;
  • princip překonávání komunikační bariéry.

Princip překonávání komunikační bariéry je jedním z nejdůležitějších principů, které se v současnosti stále více dostávají do popředí. Nezaměřuje se úzce na jazyk ani na řeč, ani na izolovaně chápané narušení komunikační schopnosti, ale na člověka, který má narušenou komunikační schopnost jako na bio-psycho-sociální jednotku.

 Přirozeně, někdy lze jen těžko diferencovat všeobecné principy od specifických -- závisí na úhlu pohledu a způsobu aplikace. Mimoto při terapii jednotlivých druhů NKS lze aplikovat ještě konkrétnější principy (např. při dyslalii princip používání pomocných hlásek).

Formy a zaměření

Podle Borbonuse a Maihacka (2000) existují v klinicko-terapeutické oblasti logopedie tyto formy terapie:

• individuální -- 30-, 45- nebo 60minutová sezení;
• skupinová -- 3--6 pacientů;
• intenzivní -- např. několikrát denně;
• intervalová -- v odstupu několika týdnů nebo měsíců se aplikuje intenzivní terapie.

Je evidentní, že jsou zde možné různé variace -- kombinace jednotlivých forem (např. individuální intervalová terapie).

 Terapie může mít v závislosti na specifiku daného případu, ale i na orientaci terapeuta -- různé zaměření. Například Dvořák (1998) hovoří o kauzální (zaměřené na příčiny NKS), symptomatické (zaměřené na projevy NKS) a celostní (tj. holisticky zaměřené) terapii.

3.3  Prevence

V logopedii můžeme aplikovat metody primární, sekundární i terciární prevence. Jak píše Hartl a Hartlová (2000), primární prevence je předcházení ohrožujícím situacím v celé sledované populaci. Může být nespecifická, která všeobecně podporuje žádoucí formy chování (v logopedii např. propagování správné péče o řeč dítěte všeobecně), a specifická, zaměřená proti konkrétnímu riziku, tedy ohrožení určité NKS (např. předcházení koktavosti, dysfonii).

 Sekundární prevence se orientuje na rizikovou skupinu zvlášť ohroženou negativním jevem. Může zde jít třeba o děti s vývojovou neplynulostí řeči, u nichž existuje zvýšené riziko vzniku incipientní (počínající) koktavosti, o předcházení poruch hlasu u hlasových profesionálů, retardaci vývoje řeči u dětí v kojeneckých ústavech atd. Ve shodě s naší koncepcí se zde např. při koktavosti hovoří o "preventivní terapii".

 Terciární prevence se zaměřuje na osoby, u kterých se už NKS projevila, přičemž se snaží předejít dalšímu negativnímu vývoji, resp. dalším negativním důsledkům NKS.

 K preventivním metodám můžeme zařadit také včasné odhalování a odstraňování příčiny vzniku zdravotních poruch, např. pomocí depistáže, v rámci zdravotnické preventivní péče (Edelsberger, 2000).

 Vedle tradičních metod a technik objasňování, které se při prevenci užívají (osvětové přednášky, články, instrukce, různé letáky, publikace, relace v médiích), se dnes stále více a častěji aplikují počítačové programy, videoprogramy, informace na internetu atd.

 V moderní logopedii se také stále více uplatňuje model symetrického poradenství: rodič, příbuzný, resp. osoba s NKS jsou partnery logopeda se všemi právy, ale i povinnostmi spoluterapeuta (Lechta, 2001).

Borbonus, T., Maihack,V.: Sprachtherapeutische Aufgabenbereiche, Handlungsfelder und Organisationsformen. In: Lehrbuch der Sprachheilpädagogik und Logopädie. Kohlhammer, Stuttgart -- Berlin -- Köln 2000, s. 236--250.

Dupuis, G., Kerkhoff, W.: Enzyklopädie der Sonderpädagogik, der Heilpädagogik und ihrer Nachbargebiete. Marhold, Berlin 1992.

Ďurič, L., a kol.: Pedagogická psychológia. SPN, Bratislava 1988.

Dvořák, J.: Logopedický slovník. Logopaedia clinica, Žďár n. Sáz. 1998.

Edelsberger, L., a kol.: Defektologický slovník. H&H, Praha 2000.

Franke, U.: Logopädisches Handlexikon. Reinhardt Verlag, München 2001.

Grohnfeldt, M., a kol.: Handbuch der Sprachtherapie. Band 1. Grundlagen der Sprachtherapie. Marhold, Berlin 1989.

Hartl, P., Hartlová, H.: Psychologický slovník. Portál 2000.

Knura, G., Neumann, B.: Pädagogik der Sprachbehinderten. Marhold, Berlin 1980.

Lechta, V.: Symetrický a asymetrický model logopedického poradenstva. PedF UP, Olomouc 2001.

Lechta,V., a kol.: Diagnostika narušenej komunikačnej schopnosti. Osveta, Martin 1995.

Lechta, V.: Metódy a techniky logopedickej terapie, principy ich aplikácie. In: Lechta,V., a kol.: Terapia narušenej komunikačnej schopnosti. Osveta, Martin 2002.

Lechta, V.: Princípy logopedickej starostlivosti. In: Lechta, V., a kol.: Logopedické repetitórium. SPN, Bratislava 1990, s. 53--57.

Motsch, H. J.: Sprach- oder Kommunikationstherapie? In: Grohnfeldt, M.: Grundlagen der Sprachtherapie. Marhold, Berlin 1989, s. 73--95.

Pavlík, O., a kol.: Pedagogická encyklopédia Slovenska. Veda, Bratislava 1984--1985.

Singh, S., Kenth, R. D.: Pocket Dictionary of Speech-Language Pathology. Singular, San Diego 2000.

 

1

V případech, kdy se NKS nedá odstranit, je tedy naším cílem alespoň její překonání: zdolat, přemoci, prolomit komunikační bariéru i přes přetrvávající narušení komunikační schopnosti.