Ukázka z knihy Dítě pláče - co dělat.

Miminko, které nepláče

Takové dítě není předmětem naší příručky z toho prostého důvodu, že rodiče si psychologovi nebo pediatrovi na dítě, které nepláče, nikdy nestěžují. Většinou jsou sním naopak plně spokojeni. Nicméně to, že je novorozenec stále potichu a nepláče, není znamením radosti ze života. Kdybych si jako matka i jako psycholožka měla vybrat, vždycky bych dala přednost dítěti, které se projevuje a dožaduje se toho, co potřebuje nebo na co má chuť, než dítěti, jež leží v klidu v kolébce nebo postýlce, které netouží po společnosti. Cítíte, jak se u obou dětí liší jejich touha žít? Dítě, které je schopné se „vyřádit“ a snaží se sdělit svůj problém, využívá naplno svou schopnost udělat rámus a přivolat matku: dítě, které nesčetnými způsoby utěšujeme, se utvrzuje v sebedůvěře a důvěře vůči okolnímu světu.

A miminko, které nepláče nebo už nepláče, pochopilo, že všechno jeho volání zůstane bez odpovědi. Francoise Dolto měla ve zvyku říkat: „Způsobené chování a mírnost není pro děti, ale pro plyšáky.“ Nad emočním vývojem příliš hodného miminka, které zůstává dlouhé hodiny samo, si lze klást otázky. To,co na první pohled vypadá jako nezávislost a mírnost, je občas možné vysvětlovat ve skutečnosti jako úzkost. Když dítě přestane komunikovat, znamená to, že už nepočítá s tím, že ho někdo vyslechne.

Takže domníváte-li se, že vaše dítě příliš pláče, a vás to zneklidňuje, řekněte si, že byste měli mnohem více důvodů ke starostem, kdyby vaše dítě neplakalo. Mělo by samozřejmě stejné potřeby jako všechna ostatní miminka, ale nechávalo by si je pro sebe jako dospělý člověk v případě hlubokého zármutku. Dítě, které pláče, psychology nezneklidňuje. Dochází ke správnému vnitřnímu vývoji, dítě ví, co chce. Od rodičů i od života hodně očekává. Není pak pláč nejlepším způsobem, jak toho od nich i hodně získat?

Nerada bych však zbytečně strašila rodiče té výjimečné části dětí, které nepláčou a přitom nevykazují žádné známky znepokojujícího chování. Tato miminka, která nemají mnoho požadavků, jsou pozoruhodně psychicky uspořádaná a soběstačná. Instinktivně se dokážou uklidnit a mají trpělivost. Rodiče se musí naučit rozlišovat mnohem jemnější a nenápadnější známky komunikace, aby své dítě pochopili a věnovali mu dostatečnou pozornost.